Jak na angličtinu ve školce? Neučte slovíčka a zahoďte učebnice, radí vědkyně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čeští žáci by se měli s výukou cizích jazyků setkat dříve. Takový záměr oznámil tento týden ministr školství Mikuláš Bek (STAN). S angličtinou by tak podle něj měly děti začínat už ve školce, a ne až ve třetí třídě jako dnes. S dalším cizím jazykem pak od šestého ročníku. Tedy o dva roky dříve než dosud.

„Na prvním stupni bych nedávala vůbec žádnou učebnici,“ říká psycholingvistka Kateřina Chládková, která působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Psychologickém ústavu Akademie věd.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč je dobré děti zpočátku vůbec nezatěžovat psanou formou jazyka, jak se má odlišit výuka druhého cizího jazyka i proč je dobré si pustit film v původním znění bez titulků.

Jak se na nápad pana ministra díváte? Tedy že by se děti měly učit angličtinu i druhý cizí jazyk dříve?

Z pohledu lingvistiky a vývoje psychologie je to určitě krok správným směrem. Z výzkumů víme, že čím dřív dětem nabídneme další cizí jazyky, tím budou otevřenější k jejich vnímání. Vezmou je jako přirozenou součást světa a snáze se učí komunikovat.

Takhle jednoduchá ta rovnice je – čím dříve, tím lépe?

Neplatí zcela, ale nejlepší předpoklad pro přirozené osvojení cizího jazyka je, aby se mu dítě otevřelo co nejdříve a příliš nad tím nepřemýšlelo. Podobně jako v případě mateřštiny. Děti nad mateřským jazykem nepřemýšlejí. Prostě chtějí a potřebují se světem komunikovat, a tak si řeč osvojí. Nikdo jim neříká, že tohle je teda čeština a žijí v Česku, tak by bylo dobré česky mluvit.

Když zůstanu u aktuálního záměru ministra školství ohledně druhého cizího jazyka. Je tedy dobře, že by se s ním děti setkaly o dva ročníky dříve? Tedy ne až v osmé, ale všichni povinně už v šesté třídě?

Mezi šesťákem a osmákem už moc rozdíl není. Oba už o jazyku budou přemýšlet dost podobně. Zásadní je předškolní a raný školní věk.

Proč?

Sice neplatí, že by v některé fázi života mozek tak ztratil plasticitu, že by už od toho okamžiku jazykové učení nebylo možné. Ale výzkumy ukazují, že schopnost učit se klesá lineárně. Není tam žádný zlom. Čím jsme starší, tím nám tak osvojení jazyka půjde pomaleji. Na druhou stranu to ale také znamená, že dítě v jakémkoliv školním věku může do jazyka dobře vplout, pokud tedy použijeme správné metody a máme nastavené správné cíle.

Ano, u těch cílů bych se zastavil. I ze závěrů České školní inspekce vychází, že v českých třídách se často míří příliš vysoko u druhého cizího jazyka, což pak může být jedním z důvodů, proč děti výuka frustruje.

Ten, kdo bude nová pravidla zavádět, by si měl uvědomit rozdíl mezi prvním cizím jazykem, což by tedy měla být angličtina, a dalším cizím jazykem. S angličtinou by měly děti začít co nejdříve, učit se ji přirozeně a snažit se ji opravdu vzít jako svůj jazyk a umět v něm komunikovat.

U druhého cizího jazyka bychom ale podle mě neměli cílit na to, že deváťák v něm zvládne sám komunikovat, i když začneme tedy od šesté třídy. Bude super, když si třeba objedná v restauraci a naučí se základní fráze. Spíš bych ale další cizí jazyk brala jako otevírání nových obzorů a rozšiřování povědomí. A to i co se týče snižování sociálních rozdílů. Část dětí prostě nemá příležitost se s cizími jazyky setkávat, protože rodiče jim nepřikládají třeba takový význam, nejsou tak vzdělaní nebo s dětmi běžně necestují do zahraničí.

Když říkáte, že by výuka cizího jazyka měla být co nejpřirozenější. Jak by to tedy mělo ideálně vypadat?

Vrátím se tedy k angličtině jako prvnímu cizímu jazyku – je špatně, když děti nutíme číst a spojovat si jazyk s psanou formou. Nový rámcový vzdělávací program sice na tohle takový důraz neklade, ale pořád s tím očekávané výsledky do nějaké míry počítají.

Přitom když dítě začíná v první třídě se čtením a psaním, tak je to až pět let poté, co se mateřský jazyk začalo učit. V angličtině na výuku jdeme ale úplně z druhého konce, takže v tom uděláme dětem tak akorát guláš. Nedáváme jim čas, aby v angličtině došly k předčtenářským schopnostem jenom prostřednictvím poslechu a imitace slov.

Děti by tedy v počátku vůbec neměly přijít do styku s textem v cizím jazyce?

Na prvním stupni bych nedávala vůbec žádnou učebnici. A když, tak jenom s obrázky. Děti by se anglicky měly učit přirozeně jako mateřský jazyk. Měly by pozorovat situace, poslouchat a snažit se interagovat. Teprve až se dostanou do fáze, kdy rozumí a dokážou i samy mluvit, pak jim začít představovat psanou formu. K tomu je pak prostor na druhém stupni.

Přesunuli jsme se tedy už k angličtině, s kterou by tedy podle záměru ministra Beka měly děti začínat už ve školce. Myslím, že tyhle otázky si kladou rodiče i bez ohledu na aktuální ministerské nápady – mám se s dětmi pouštět do angličtiny, když sotva mluví česky?

Určitě bych se nebála, že dětem pokazíte češtinu, když se začnou učit anglicky, ale ještě dobře česky nemluví. Žádné výzkumy nic takového neukazují. Naopak čím je dítě mladší, tím méně bude o angličtině přemýšlet a bude si ji osvojovat přirozeně. A to přesně chceme.

Není dobrý nápad, aby angličtinu učily stávající učitelky v mateřských školách, protože ne všechny by to zvládly. Mohli by ale po školách jednoduše rotovat učitelé, kteří s dětmi budou dělat běžné věci, ale mluvit na ně anglicky. A děti z kontextu pochopí, co se po nich chce. Rozhodně by je ale neměli nic učit, to by k ničemu nevedlo.

Kdybyste měla dát radu mně jako rodiči školkového dítěte. Má smysl mu třeba pustit pohádku v angličtině místo češtiny?

Určitě to dává smysl. Samozřejmě nechci, aby to vyznělo tak, že by měli teď rodiče posadit děti na 10 hodin před televizi, pustit jim anglické pohádky a ony se naučí mluvit. Když si ale s dítětem třeba chvíli k takové pohádce sednete a pak se jednoduše zeptáte, o čem to bylo nebo jak se jmenovala hlavní postava, tak můžete pomoct, aby si angličtinu přirozeně osvojovalo.

Opakovaně se také objevuje v Česku diskuze o dabingu. Jestli by v televizi neměly být častěji filmy a seriály v původní znění. Měl by takový krok sám o sobě nějaký efekt?

Strašně špatně se izoluje samotný vliv dabingu. Ve skandinávských zemích, Belgii nebo Nizozemsku, které ho nemají, se totiž děti odmalička setkávají daleko častěji s cizími jazyky. A pak i angličtinu zvládají lépe. Nějakou roli ale podle mě dabing hraje. Nemyslím si, že se to cíleně nějak takto zkoumalo, ale ukazuje se to dobře třeba na filmech s titulky. Když dáte lidem film v původním znění bez titulků, tak jazykově z něj získají daleko více, než když mají k dispozici titulky.

Na závěr tedy ještě rady pro rodiče. Neříkám, abyste vyjmenovala nějakou sadu zaručených postupů, protože to by asi ani nebylo možné. Ale obecně jaký přístup byste rodičům doporučila, když budou uvažovat o výuce cizích jazyků?

Rozhodně by se rodiče neměli nutit do toho, aby na dítě cizím jazykem mluvili, když to pro ně není komfortní. Stačí, když dětem ukážou nějaké možnosti. Budou si s nimi povídat třeba o tom, proč prodavač nebo někdo na ulici mluví jinak. Pustí jim, jak zní jiné jazyky než ten náš. Na nás vědcích, didakticích a pedagozích pak budou vysvětlovat, proč je dobré, když se s jazyky začnou děti seznamovat dřív, a že nebude vadit, když ze začátku děti nezvládnou říct, co se vlastně naučily.

To by ale znamenalo taky významně změnit přístup k hodnocení na školách.

Podle mě bychom měli cizí jazyky brát spíše jako jazykovou výchovu. Stejně jako ve výtvarce by učitel neměl dát dítěti škaredou známku, když se mu nelíbí obrázek, který namalovalo. Tak u jazyků bychom neměli lpět tolik na výkonu a nezaměřovat se na to, kolik slovíček se dítě naučilo, ale jestli jazyk postupně nasává.