„Děti za sebe musí převzít zodpovědnost.“ Škola, kde rozhodují žáci

Děti tady pohání vlastní motivace, čemu se každý den věnují, si samy vybírají, nemají klasické hodiny ani učebny a společně s dospělými rozhodují na pravidelném sněmu. To je základ svobodných demokratických škol, kterých u nás v poslední době přibývá.

V nenápadné budově ve Šlapanicích u Brna sídlí jedna taková škola s názvem Arktur od roku 2022, na první pohled ji člověk snadno přehlédne. Soukromých škol se stejným přístupem ke vzdělávání je u nás několik desítek, většina z nich vznikla teprve v posledních deseti letech.

První vyučování zde začíná až od devíti hodin, i přes to je budova plná dětí už o půl hodiny dříve. Děti si příchod zapisují samy hned u dveří, chodí sem děti od první až do deváté třídy. Nejsou ale rozdělené do tříd ani podle věku, hodin se mohou účastnit tak, jak samy chtějí.

„Děti se neustále něco učí, a to nejenom v rámci nějakých přesně definovaných hodin. Učí se i tím, co jim přinese den. Když jdeme do knihovny, organizujeme kavárny pro rodiče, při volné hře nebo pozorování chování dospělých,“ popisuje ředitelka Lenka Krmelová při procházení školy.

Krmelová se stala ředitelkou především proto, že propojila komunitu domškoláků, tedy dětí, které se učí doma, která dala vzniknout škole a pro tuto funkci měla potřebné kvalifikace, podle ní ale na těchto formálních rolích na jejich škole tak moc nezáleží. „Jsem sice ředitelka, ale ta role u nás není tak důležitá jako na běžných školách, máme týmy, které si přebírají jednotlivé oblasti a starají se o ně,“ říká Krmelová.

V různých týmech jsou jak dospělí, tak samy děti, které se tak mohou podílet na chodu a fungování školy. „Chceme, aby se děti zapojovaly do organizace školy co nejvíce, ale samozřejmě jde o pomalý proces, dostávají se do toho teprve postupně,“ dodává Krmelová.

Dříve Krmelová učila na střední odborné škole, už tehdy byla její výuka mezi kolegy vnímána jako alternativní. „Snažila jsem se to dělat tak, aby mi to dávalo smysl. V některých třídách bylo i víc než 30 žáků a všechny je nadchnout, to bylo téměř nemožné. Vnímali školu jako povinnost a výuka je tak většinou nezajímala. To bylo i pro mě náročné a demotivující,“ vzpomíná Krmelová.

Na svobodné škole to podle ní funguje opačně. „V Arkturu na mé hodiny chodí děti, které matematika baví, chtějí se ji učit nebo se rozhodly připravovat na přijímací zkoušky,“ pokračuje.

Důležitá je podle ní také vzájemná důvěra mezi rodiči a školou a sdílení stejných hodnot. „I proto je škola rodičům otevřená, mohou za námi přijít a účastnit se výuky, aby věděli, jak to tady u nás funguje nebo podpořili svoje děti,“ popisuje Markéta Mocková, která má ve škole na starosti návštěvy.

Původně školu navštěvovali převážně domškoláci a ne všichni byli naladěni na vlnu školy, někteří postupně odešli, jiní žáci zase přicházejí. Vše se zde postupně tříbí. „Ve škole už nejsou děti, které by to vnímaly tak, že jsou dospělí proti dětem, ale naopak stále více směřujeme k tomu, že školu tvoříme všichni společně. Samozřejmě se objevují i různé problémy a výzvy, nikdy není všechno růžové, ale učím se hledat cesty, jak spolu vycházet. Důležitým nástrojem jsou pro nás mediace a nenásilná komunikace,“ říká Krmelová.

Děti si s průvodci, jak se učitelům na této škole říká, mimo jiné většinou tykají. Podle ředitelky je to pro obě strany příjemnější možnost, která bourá bariéry mezi dětmi a dospělými.

Budova má celkem tři patra, místo klasických tříd je rozdělená na místnosti podle jejich zaměření. Rozvrh není pevně daný, děti si vybírají z nabídky, kterou najdou na tabuli v prvním patře. „Průvodci mají domluvené, jaké předměty kdo vypisuje, konkrétní hodiny a témata pak dětem píšou na rozvrhovou tabuli. Své nabídky mohou ale psát i děti. Tabule určuje, co se v daný den bude v každé místnosti dít,“ říká ředitelka.

Mezitím co některé hodiny jako čeština a matematika se opakují pravidelně, učivo na sebe navazuje a děti je navštěvují kontinuálně, jiný program je příležitostný a řídí se podle současných událostí nebo navazuje na konkrétní témata či projekty. Může jít o sváteční pečení, pohybové aktivity nebo třeba hraní na počítačích.

Každý den je zde jiný a do značné míry se řídí právě tím, na jakých akcích a projektech se děti domluvily. „V pondělky se hodně učíme, v úterý je největší událostí sněm, středy bývají o něco volnější díky tělocviku, ve čtvrtky se věnujeme různým projektům a v pátky jezdíme na výlety,“ popisuje Krmelová.

Individuálním způsobem tady funguje i tělocvik, který se odehrává na různých blízkých sportovištích, v den návštěvy například v nedaleké Sokolovně. „Děti se v rámci tělesné výchovy věnují tomu, co je baví a na co mají chuť. Často se mezi sebou vzájemně inspirují. Nenutíme třeba všechny současně šplhat. Šplhá ten, kdo chce šplhání trénovat a do výšky, kde se cítí jistě a bezpečně. Děti se tak učí znát svoje hranice. Funguje to i jako prevence úrazů, zatím se nám nikdo v tělocviku nezranil,“ směje se ředitelka.

Ústřední roli ve škole hrají pravidelné sněmy, na kterých společně průvodci a děti probírají a následně hlasují o návrzích týkajících se plánů do budoucna, školních pravidel nebo přijímání nových žáků. „Děti mají na sněmu stejný hlas jako dospělí, rozhodnutí tak přijímáme společně,“ popisuje ředitelka.

Podle ní se tak děti učí postavit se za svůj vlastní názor a dokázat ho prezentovat ostatním. Na sněmu se mimo jiné hlasovalo i o přítomnosti redaktora Seznam Zpráv. „Napoprvé to vyvolalo tak vášnivou a bohatou diskuzi, že jsme potřebovali všechny názory a stanoviska promyslet a vstřebat. Rozhodnutí jsme posunuli až na další týden a sněm rozhodl jednoznačně pro,“ usmívá se ředitelka.

Podle průvodkyně Markéty Podešvové, která mimo jiné na škole funguje také jako kariérní poradce, děti začnou být zvlášť motivované učit se matematiku a češtinu v sedmé třídě, kdy začínají více vnímat vidinu přijímacích zkoušek na střední školu. „Ta motivace se samozřejmě nemusí probudit u všech dětí, záleží na mnoha okolnostech. Zpravidla se zodpovědnost startuje snadněji u dětí vyrůstajících v prostředí naplněném důvěrou,“ popisuje Podešvová.

Velký rozdíl je podle školy mezi dětmi, které v tomto systému studují už od první třídy a mezi těmi, které sem přijdou později. „Dětem, které k nám přicházejí například z klasického školního systému v polovině studia, může znovunalezení vnitřní motivace trvat delší dobu. Stává se, že se u nich do konce povinné školní docházky motivace nastartovat nestihne,“ říká Podešvová.

Dětem škola chce mimo jiné ukázat, že není potřeba, aby všechny studovaly obor ukončený maturitou, důležitější by mělo být zaměření na to, co je zajímá a v čem vynikají. „Snažíme se v tom zkrátka s dětmi hledat smysl. Zatím jsme měli dva ročníky deváťáků a všichni se dostali na školy, které si vybrali, ať už to byla gymnázia, výuční obory nebo střední školy s nějakým zaměřením,“ vyzdvihuje Podešvová.

Právě v motivaci spočívá hlavní nevýhoda této formy školy, i když totiž děti mají možnost neučit se o některých oblastech, místo výuky si hrát a tak podobně, musejí v sobě samy nalézt vůli se vzdělávat. „S vnitřní motivací přichází i vůle zdolávat pomyslné překážky. Někdy je potřeba vykonat dílčí část věci, do které se člověku plně nechce, aby dosáhl svých cílů, je to neoddělitelná součást života. Tady máme prostor na to o tom s dětmi mluvit a je na nich, jestli si tím chtějí projít, nebo ne,“ říká Podešvová.

Důvěra v děti je ale pro tento typ školy nezbytná. „Základem je, že důvěřujeme dětem, že jsou schopné za svoje vzdělávání a za svůj život převzít zodpovědnost. A to může být pro některé děti těžké,“ přiznává Krmelová.

Dalším podstatným rozdílem je na svobodné demokratické škole v hodnocení dětí. Známky si žáci udělují do značné míry sami, pro mladší děti vysvědčení důležité není. „V průběhu školního roku si průvodci zaznamenávají pokrok dětí týkajících se konkrétních výstupů stanovených ve Školním vzdělávacím programu. Při uzavírání známek na vysvědčení vychází ze svých poznámek a sebehodnocení žáků. Mladší děti, pro ty vysvědčení není vůbec důležité. Starší děti hodnocení zajímá víc. Kdo stojí o zpětnou vazbu od průvodce nebo spolužáků, může si o ni říct,“ říká ředitelka.

Škola je zapsaná v rejstříku škol a školských zařízení, využívá přitom maximálně volnost, kterou nabízí Rámcový vzdělávací program MŠMT Ministerstva školství. „Děti se u nás učí často skrze projekty a jiné aktivity, ne klasické frontální učení. Snažíme se ve všem, co s dětmi děláme, hledat smysl a hodnotu pro jejich vzdělávání,“ zdůrazňuje Podešvová.

Ze všech průvodců na škole je kvalifikovaná zhruba polovina, škola se tento poměr snaží postupně zvyšovat, jde ale o dlouhodobý proces. Právě nedostatek kvalifikovaných pracovníků byl jednou z hlavních slabých stránek, kterou při kontrole našla Česká školní inspekce (ČŠI).

Dalšími byla například organizace výuky, která nevedla k aktivnímu zapojení některých žáků nebo neexistence jednotného systému evidence dosahování očekávaných výstupů vzdělávání.

Silnou stránkou pak byly podle ČŠI především vzájemné vztahy a respektující komunikace vytvářející pro děti dobrý vzor a příznivé školní klima. „Na slabých stránkách intenzivně pracujeme. Po inspekci v prvním roce fungování jsme dostali i plně financování od ministerstva, takže plníme potřebnou úroveň kvality,“ říká ředitelka.

Budova, ve které se škola nachází, je zatím pouze pronajatá. „Nedávno nám ale byla pronajata i další část budovy, a to jídelna, takže věřím, že je v nás vkládána důvěra a zatím jsou tu s námi spokojení,“ uzavírá optimisticky ředitelka.