Dětí s poruchou řeči přibývá, do speciálních škol se již nevejdou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nedostatek logopedů je českým evergreenem, „čekačka“ je někde až roční. Dětí s poruchami řeči, které potřebují speciální výuku, naopak přibývá. Řešením jsou logopedické školy. Jejich kapacity nicméně zdaleka nestačí.

„Poptávka je obrovská a spoustu dětí, které by si to zasloužily, nemůžeme přijmout. Do první třídy můžeme přijmout zhruba dvacet dětí a hlásí se nám jich šedesát. Bohužel je musíme z kapacitních důvodů odmítat,“ říká Daniela Špinková, ředitelka pražské Mateřské a základní školy logopedické Don Bosco, která se se svými žáky do klecanské školy po dokončení její stavby přestěhuje.

To se plánuje na první polovinu roku 2027, aby 1. září téhož roku mohly děti usednout v lavicích nové školy, která ponese jméno svaté Ludmily. Celkové náklady na stavbu, postavenou na církevním pozemku darovaného pro potřeby školy farností Odolena Voda, přesahují 450 milionů korun. „Přes polovinu prostředků Arcibiskupství pražské financuje prostřednictvím Nadace svaté Ludmily, do které vložilo za účelem podpory školství vlastní majetek. Zbývající část prostředků je nutné získat od veřejných dárců,“ uvádí mluvčí arcibiskupství Jiří Prinz.

V nové škole se budou děti vzdělávat od školky až po devátou třídu, chybět nebude ani internát. Ten už má ostatně současná církevní škola Don Bosco i nyní, ani jeho kapacity ale nestačí. „Do internátu dáváme i pražské děti, které mají rodiny nefunkční. Často až v internátě poznají, co je domov,“ poznamenává ředitelka Daniela Špinková, která věří, že nová budova školy pojme celkově o zhruba sto dětí navíc.

Nyní kapacity školy stačí maximálně pro dvě stovky dětí, v nových prostorech by mohly dostat šanci více než tři stovky žáků. „Dřív byly tyto děti považovány za hloupé, dneska se ví, že to tak není, že když člověk volí správné metody a dá jim svůj čas a úsilí, tak tyto děti jsou pak normálně schopny zařadit se do společnosti,“ zdůrazňuje a dodává, že škola pak „vypouští“ své žáky do dalšího vzdělávacího procesu, kromě tradičních učňovských oborů nechybí ani pozdější absolventi středních a vysokých škol. „Záleží na souhře okolností a na tom, jak se k tomu rodina postaví. A samozřejmě i na daných inteligenčních kvocientech,“ shrnuje ředitelka Špinková.

Jako příklad pak uvádí někdejší žákyni Hanku, která se v době, kdy začala logopedickou školu navštěvovat, bála mluvit a nevěřila si. „Postupně se z ní stala premiantka, která zvládla studium v angličtině i práci v zahraniční firmě. Vyrostla z ní odvážná mladá žena, která se ve světě neztratí. Takových příběhů máme mnoho – stačí dát dětem prostor a důvěru,“ doplňuje.

To dnes dvanáctiletá Adéla takové štěstí zatím neměla. Byť jejím rodičům už ve školce doporučili, aby dívka navštěvovala logopedickou školu, doplatila na nedostatek míst. „Na přijetí jsme čekali rok a dali dceři odklad, ale ani potom ji nepřijali. Dodnes proto navštěvuje běžného logopeda, v klasické škole ale není šťastná, přestože se denně učí a trénujeme,“ svěřuje se Adélčina matka Klára.

Žije v Praze, takže logopeda nakonec sehnali. V některých jiných regionech republiky je to téměř nemožné. Na Zlínsku, Ústecku nebo Karlovarsku se čeká na vyšetření třeba až rok.

Ačkoliv klinických logopedů z roku na rok přibývá, stále to nestačí. Na jednoho klinického logopeda v Česku připadá více než 34 tisíc lidí, vyplývá z dat Asociace klinických logopedů. Ve Francii či Německu je to například lehce přes dva a půl tisíce.

Dětí, které mají nějakou poruchu řeči, je podle současných výzkumů asi sedm procent. Co stojí za neustávajícím růstem? Ředitelka Špinková má celkem jasno. „Děti dneska nečtou, rodiče na ně nemají čas, nemluví s nimi a nečtou jim třeba pohádky, nezpívají s nimi. Dítě si radši povídá se strojem než s člověkem,“ popisuje.

Pochopitelně se na tom ale podepíší i různé civilizační záležitosti. „Máme nejvíc dětí s vývojovou dysfázií,“ říká. Tato porucha podle ní znamená, že se dítě učí vlastní mateřštinu jako cizí jazyk. „Takové děti často nerozumí významu slov, nejsou schopny sledovat souvislosti a i přes vysokou inteligenci se v běžném světě cítí ztracené. Čelí nejen vzdělávacím překážkám, ale často také nepochopení a sociální izolaci,“ vysvětluje. Těchto dětí podle ní přibývá i díky tomu, že se zpřesňuje lékařská diagnostika.

Vedle kapacitních překážek narážejí logopedické školy i na nedostatek učitelů. „Je obrovský problém získat pedagogy. Sice pedagogické fakulty chrlí absolventy, ale do vyučovacího procesu se absolventi moc nehrnou. Pociťujeme to nyní velmi silně, protože nám odchází stará garda,“ prozrazuje ředitelka školy Don Bosco s tím, že sehnat zejména dobrého speciálního pedagoga je umění. „Kdo u nás učí matematiku, tak by k tomu měl mít ještě speciální pedagogiku. Tím je to pro nás ještě složitější,“ poznamenává a věří, že nová budova v Klecanech přiláká i schopné pedagogy.

Současná škola sídlí v dřevostavbě ze 70. let, prostory jsou stísněné, chybí odpovídající odborné učebny, zázemí pro pedagogy i možnosti dalšího rozvoje. Nový komplex v Klecanech přinese moderní zázemí, logopedické laguny, relaxační zóny, terapeutické místnosti i školní kapli navrženou architektem Davidem Vávrou.

Výstavba vyjde na více než 450 milionů korun. Přes polovinu potřebných financí se podařilo získat prodejem zámku Clara Futura v Dolních Břežanech, který arcibiskupství vyčlenilo do Nadace svaté Ludmily určené pro podporu církevního školství. Zbývající část chce Arcibiskupství pražské zajistit prostřednictvím sbírky, kterou spravuje Nadace svaté Ludmily.

Arcibiskupství pražské je kromě logopedické školy zřizovatelem patnácti školských subjektů včetně Arcibiskupského gymnázia na Praze 2 nebo Střední zdravotnické školy Jana Pavla II.