Kamarádi říkali, že na The Tap Tap budou lidi chodit jen ze soucitu. Pletli se

Co je pro vás úspěch?

Docela dlouho o tom přemýšlím: spokojeně žít a v klidu umřít.

To už nad tím přemýšlíte?

Docela jo.

Proč?

Protože co táta umřel (herec a režisér Jiří Ornest, pozn. red.), tak si říkám, že toho času už nemusí být tolik.

Když byl váš otec už nemocný, byl po operaci, po mozkové příhodě, tak jste spolupracovali na divadelním představení Nefňuka na Nové scéně Národního divadla. To jste si tak schválně načasoval, abyste ho do toho zapojil?

Ne, ne. My jsme o Nefňukovi, respektive o té knížce, která se v originále jmenuje Jesus Betz, uvažovali už několik let předem. Přivedl nás na ni společný známý Tonda Novotný, který s ní už tehdy dělal takové malinké představení jako zdravotní klaun. Nám se ten příběh hrozně líbil. S Tondou jsme si říkali, že je to vlastně příběh přesně pro The Tap Tap a začali jsme o tom přemýšlet dlouho před tím, než měl táta tu mozkovou příhodu po operaci srdce. Tím se to celé oddálilo, zkomplikovalo. Ale byl jsem hrozně rád, že jsme na tom pak mohli spolupracovat, i když on už se nemohl zapojit tak aktivně, jak bychom chtěli, tak se to povedlo.

Jak se vlastně kapela handicapovaných lidí dostane na scénu Národního divadla?

Prací. On je to takový zvláštní princip, který se mi potvrdil v Jedličkově ústavu a s The Tap Tap: mám pocit, že ve spoustě věcí, které vypadají, že nikdy nikoho nenadchnou a nezaujmou, je velký potenciál. I na té kapele The Tap Tap je docela jasně vidět, že když ve společnosti selhávají autority a silní lidé a silní politici, jak se to teď děje na celým světě, tak společnost je tím přirozeně strašně zneklidněná a uvedená do zmatku, chaosu a strachu. Kdežto když se podaří uspět lidem, kteří vypadají slabší než ostatní, tak je to obrovská dávka inspirace a naděje. A signál, že je tady místo pro úspěch jednotlivce.

Jak na vás reagují diváci, když někam přijedete, ať už v Česku nebo v zahraničí?

Když jsme kdysi začínali, tak mi kamarádi v hospodě říkali, že na nás vždycky budou chodit lidé jenom ze soucitu. I když jsem si nedovedl představit, že se s The Tap Tap dostaneme tak daleko, jak jsme se dostali, tak jsem byl přesvědčený, že to tak nemusí být. Když jsme začínali, tak přicházeli lidé většinou s nedůvěrou a takovým pocitem, s jakým lidé většinou k těm, co se trochu liší, přistupují: nevědí, co mají čekat, nevědí, jestli to nebude trapné, nevěří sami sobě, jestli obstojí v situaci, kterou neznají důvěrně. Vznikají takové ty běžné situace, kdy někdo na přechodu vidí někoho nevidomého a chce udělat dobrý skutek a začne ho někam táhnout, aniž by ho oslovil. A potom se ten člověk ohradí a říká: Prosím vás, já vůbec nebudu vědět, kde jsem, nechte mě být. A ten druhý si řekne: Tak já už nikdy nikomu nebudu pomáhat. Jakmile se ale podařilo tohle s The Tap Tap prolomit a etablovat se na scéně, tak funguje to, co běžně. Vytvoříte nějakou značku, lidé vědí, co od ní mohou čekat, zvyknou si na to, a když je přesvědčíte, že je to kvalitní a že se u toho pobaví a odejdou s nadšením právě proto, že uspět může i ten, kdo třeba zdánlivě vypadal slabší, tak to partnerství začne fungovat.

Tiskový mluvčí kapely The Tap Tap Láďa Angelovič říká, že to je kroužek, který se trochu vymkl z rukou. Jak to vidíte vy?

On to říká úplně přesně. My jsme nevěděli, co všechno se dá dokázat, ale od začátku jsme chtěli, aby nás lidi nebrali jako nějakou terapii nebo skupinku lidí, která dvakrát do roka někam přijde dojmout důchodce, ale jako úplně normální kapelu. Mě muzika baví a na sebe i na ostatní mám docela vysoké nároky. Tak se nám podařilo vytvořit tým, ve kterém má každý svou jasně danou roli. Když bych to zjednodušil, tak lidé, kterým víc slouží tělo a končetiny, tak pracují víc rukama a nohama, a ti, kterým slouží hlava, tak pracují hlavou. A všichni se doplňují. Takhle má vypadat optimální tým úplně kdekoli: každý dělá, na co právě stačí, v čem je dobrý a z čeho má radost.

Texty písniček máte od vašeho tatínka Jiřího Ornesta, ale i od Xindla X, politika Pavla Bělobrádka… Jak se to tak nasbírá?

Jsou tam i texty ode mě, od Tomáše Belka. Muzika je od Matěje Belka… My jsme nejdříve měli období, kdy jsme hráli převzaté písničky od lidí, kteří nám byli sympatičtí. To byla deska Párty na kolečkách. To další CD Moje volba už bylo víc založené na písničkách, které byly psané přímo pro The Tap Tap nebo pro konkrétní interprety. Poslední deska Noha na kolejích už je úplně autorská. Teď pracujeme na dětském CD s pracovním názvem The Tap Tap dětem, kde bychom chtěli, aby každý z šestnáct členů kapely představil primárně dětem a následně všem ostatním svůj život, svoje zájmy, jak prožívá svůj den.

Noha na kolejích, to je vlastně sloučení Rosy na kolejích Wabiho Daňka a životního příběhu Fanánka Hagena. To je poměrně černý humor. Kdo ho do The Tap Tap vnesl?

S výtvarníkem Honzou Augustou jsme už před mnoha lety vyprávěli v hospodě, jak jsem nastoupil do domova mládeže Jedličkova ústavu, kterému se říká Tapky, a obrovsky mě překvapilo, že časopis Sorry, který jsme tehdy všichni četli, tam odebírala většina studentů, kteří studovali školy Jedličkova ústavu. Smáli se těm vtipům o nich samotných, o lidech s handicapem. Prostě měli rádi ten černý humor. Tohle si člověk, který nikoho s handicapem nezná a nestýká se s ním, vůbec nedovede představit. Proto jsme oslovili osm výtvarníků z časopisu Sorry a s jejich svolením vznikla výstava The Tap Tap načerno, která jezdí po celé České republice.

Jak vám je na jevišti, dítěti dvou herců?

My jsme se s tátou dohodli, že všechny role těch nesympatických vedoucích a kapitánů a ředitelů cirkusu budu hrát už z toho titulu, který v The Tap Tap mám. A vyplynulo to nějak úplně přirozeně. Když jsem si poprvé slanil Nuselský most na vozíku, tak jsem si uvědomil, že o tom moc nepřemýšlím: když to zvládají lidé v kapele a já je do toho nějakým způsobem vedu a někdy trošku nutím, tak pro mě není cesta, že bych třeba něco nedělal.