Přehled evropských ledovců. Kde už je teď nejlepší lyžování

Už nyní funguje sedm středisek v Rakousku, čtyři ve Švýcarsku, tři v Itálii, dvě ve Francii a jedno v Norsku. Během několika dní do poloviny listopadu by se pak měla rozjet další asi čtyři zimní centra.

Kdybychom měli spočítat všechna místa, kde se lyžuje na ledovcích, bude jich v Evropě cca 36. Ale pozor, je v tom háček. Lyžovat na ledovcích ještě neznamená, že všechna střediska fungují jako klasická ledovcová – tedy i mimo zimní lyžařskou sezonu. Příkladem je francouzské Alpe d´Huez, kde se sice jezdí na ledovci Pic Blanc, ale středisko otevírá až začátkem prosince.

Kde to je tedy nyní nejlepší? Pro české lyžaře máme dobrou zprávu. Co se lyžovacích možností a prostoru týká, do první desítky určitě s klidným svědomím můžeme zařadit ty nejbližší ledovce, tedy rakouské – Sölden, Hintertux, Stubai, Kaunertal, Pitztal v Tyrolsku a Kaprun v Salcbursku. Pouze korutanský Mölltal zatím neměl ideální podmínky a lyžovalo se na jediné dvoukilometrové sjezdovce. Jen pro představu, skvělý Sölden, kde se konal v půli října první závod světového poháru, měl v uplynulých dnech otevřeno 32 km tratí, Hintertux dokonce 38 km. I švýcarský Zermatt nabízel dosud „jen“ 24 kilometrů sjezdovek v nejvyšší zóně kolem Kleine Matterhorn. To je stejná porce kilometrů, jakou měl další rakouský ledovcový obr Stubai.

Kdo si chce tedy dobře zalyžovat, ať zamíří k sousedům do Rakouska. Autem je to přibližně 6 až 7,5 hodiny. Jen pozor na zmíněný Mölltal (je třeba hlídat aktuální situaci – může se zlepšit) i na nejbližší Dachstein. Tento poslední, nejmenší rakouský lyžovací ledovec, není dvakrát ideální. Zaprvé otevírá až v polovině listopadu, zadruhé nabízí jen 5 km sjezdovek.

Proč je dobré zvolit ledovec s dostatečným počtem fungujících sjezdových tratí? Nezapomínejte, že konec října a listopad jsou hlavní přípravnou sezonou pro sjezdařské oddíly – a nikoli jen ty špičkové. Ve většině se tak setkáte běžně s desítkami týmů a uzavřenými sjezdovkami pro trénink. Nejhorší návaly budou o víkendech. Někde jsou dopředu stanovena jasná pravidla – například na ledovci Diavolezza nad Sv. Mořicem. Pro veřejnost funguje jedna červená dvoukilometrová sjezdovka ve středu a o víkendech. Zbylé dny jsou vyhrazeny pro týmy.

Kdo může využít letadlo a chce zkusit Francii, najde nyní nejlepší podmínky v Espace Killy nad Val d I´Isere. Kdo ale nechce lyžovat celý týden a nepoletí letadlem, měl by se vzdáleným ledovcům ve Francii raději vyhnout. I švýcarskému Zermattu, který je vozem obtížněji dostupný (auto je třeba zaparkovat na obřím parkovišti v blízké vesnici a dojet vlakem). Další švýcarské zimní centrum Saas Fee nabízí skvělé lyžování, ale nemá až tolik kilometrů tratí a část bývá blokovaná pro týmy. Další švýcarské ledovce, jako například Laax nebo Engelberg, jsou sice blíž, ale takové možnosti jako ty rakouské nemají.

Velmi zajímavou variantou a naším tajným tipem je určitě jediné fungující „neledovcové“ středisko, jihotyrolský Sulden(severní Itálie). Nabízí relativně dost kilometrů atraktivních tratí, ale také úžasné scenérie s výhledy na masiv nejvyšší hory bývalého mocnářství – Ortler (3 905 m). A když už tam budete, zkuste 50 min vzdálený ledovec Schnalstal. Není tak velký jako ty rakouské, ale poznáte zas něco nového.

Naprostou ledovcovou exotikou je norské středisko Galdhøpiggen Sommerskisenter – Juvass, kam je to 4,5 hodiny jízdy autem z Osla. Má jeden vlek, jednu širokou dvoukilometrovou sjezdovku a malý snow park. Skipas stojí v přepočtu asi 42 eur a autem z Prahy musíte ujet přes 1 700 km za nejméně 21 hodin. Mimochodem Norsko má lyžovací ledovce celkem tři, ale vyznačují se tím, že nabízejí hlavně letní lyžování. Fungují vesměs od konce jara do konce léta. Galdhøpiggen je výjimkou, končí provoz až v polovině listopadu. Ptáte se, proč je přes zimu zavřeno? Přece kvůli tmě.