K fotbalu potřebuješ srandu v kabině. V Německu i Americe, říká Horst Siegl

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu výše.

Jaký máš vlastně vztah k tomuto tradičnímu bavorskému klubu, což je Bayern Mnichov? Byl to vždycky ten německý hegemon?

Já si myslím, že pro každého, když se řekne, že Německo, tak Bayern je číslo jedna. A já nejsem výjimka, protože já jsem vyrůstal na lidech jako Karl-Heinz Rummenigge, Gerd Müller. Takže ti hráči mi utkvěli v paměti. Když hraje v Německu nějaký ten tým, tak fandím Bayernu. Opravdu fandím Bayernu.

A chodí se na něj, že? Když někde hraje Bayern.

Tak v Německu se chodí na všechno. Tam je to malinko rozdíl, že tam se fakt chodí nejen na fotbal, ale na všechno. Tam je furt plno. Teď je to blbé, když vlastně hráli o první místo z Dortmundem a nebyli tam diváci, tak to vypadalo úplně blbě. Ale Bayern znovu kráčí suverénně za titulem a je to „válec“.

Jaký jsi k „válci“ měl vztah v době, kdy jsi hrál v Německu?

Já k němu měl špatný vztah. Já, když jsem přišel do Německa, hned první zápas jsem hrál ve Frankfurtu. Přišel jsem ve středu, v sobotu jsme hráli. Měl jsem tři šance, ale to, co jsem dával ve Spartě, tady jsem nedal.

Jasně.

Moje hloupost. Druhý zápas jsme hráli doma s Bayernem a právě ten zrzoun Oliver Kahn mě vychytal.

Fakt jo? Oliver Kahn?

Oliver Kahn mě vychytal a zase jsem měl dvě šance a to mě provázelo v kariéře v Německu, že jsem se nemohl trefit a pak jsem se trefil v družinném poháru, což bylo důležité, ale spadli jsme a já jsem se rád vrátil zase do Sparty, protože jsem byl jen na hostování.

Co máš rád z muziky?

Můžu asi ta devadesátá léta a to bylo Afro, Duran Duran, Depeche Mode.

A co frčelo v kabině tenkrát?

Také všechno.

Jo?

Žádný vyhraněný vkus, hlavně české. To si moc nepamatuji.

Byla větší sranda třeba v kabině? Jak to vidíš dneska, když se fotbal ještě víc zprofesionalizoval. Ubylo té legrace?

Jednoznačně.

Jednoznačně?

Po tom přechodu hráče na trenéra už to není takové, ale je to víc o agentech a ti hráči jsou samozřejmě i někdy nucení. Za nás bylo volněji. Věděli jsme, kde máme mantinely, co si můžeme dovolit. Vše zůstalo v kabině. A my jsme byli takoví ti „Sparta - buzerantů parta“, my jsme fakt byli spolu. Když jsme měli ten sled zápasů, tak i mimo hřiště jsme se scházeli s rodinou, takže to bylo víc přátelštější. Víc takové happy.

Ještě se lehce vrátíme k tématu, protože já tě mám zafixovaného jako člověka, který se neustále směje a má dobrou náladu. Chybělo ti třeba tohle v Německu? Při tom angažmá, kde najednou tam ti kluci, ti Němci jsou takoví studenější. Nejsou tak otevření jako u nás.

Já jsem také Němec.

Já vím, že jsi.

Ne, nechybělo. Tam to bylo dobré, že to byl Pavel Kuka, Míra Kadlec, a bylo dobré, že já jsem bydlel kousek od stadionu a kluci bydleli za městem. Tak já jsem naopak někdy ty hráče i tahal, abychom si šli sednout na kávu i na pivo. Myslím si, že k fotbalu potřebuješ i tu srandu, i tu kabinu ať jsi v Německu, v Americe, nebo i v Anglii a samozřejmě v Čechách. Takže i já jsem takový, myslím si, i pozitivní a snažím se to tak nějak přenášet i na hráče. Teď je to otázka, jestli to funguje, nebo nefunguje.

Po neproměněné penaltě v Lize mistrů proti Bordeaux v září 1999 tě fanoušci vypískali. Jaké to tenkrát bylo? Je to nepříjemné v takhle klíčovém zápase, když jsi střelec? Já ještě doplním, že víckrát se králem ligových střelců stal už jen Josef Bican. Pětkrát.

Já také pětkrát, ale to jednou bylo v Mostě a to byla druhá liga, ale to se asi nepočítá.

Takže se vrátíme k tomu, že čtyřikrát.

Já jsem to počítal.

Na telefonu je Martin Hašek a já jsem ho včera poprosil, ať si na tebe cokoliv připraví.

Ptá se Martin Hašek: Ahoj, všem posluchačům rádiu. Přemýšlel jsem, co si tak na rychlo připravím, ale nic úplně vtipného mě nenapadlo. Spíš trošku smutného.

Proč?

Martin Hašek: No, protože jsem na startu a to téma teď není úplně veselé poslední dobou, takže chci se zeptat, Horste: Jak si myslíš, že Sparta dopadne letos v tabulce? Jak to nakonec zvládne? Potom: Proč si myslíš, že tak dopadne?

Horst Siegl: To nacházení Sparty je takový začarovaný kruh. Je to škoda, protože my jsme tam prožili krásné časy, a já sám nevím, kde hledat příčiny. Svádět všechno na majitele také úplně nejde, ale je to i o těch hráčích. Myslím si, že skladba toho týmu není úplně ideální. Hašane, ty jsi tam také působil. Já jsem tam také působil a rotace, ať je to hráčů, nebo trenérů, tak nepřichází nikdy k tomu, aby něco fungovalo. Protože když máte nějakou koncepci, tak se snažíte, aby nějaké dva, tři roky to fungovalo. Ale ono to každý rok je jinak. Já obdivuji diváky, že vlastně Spartě se nedaří a oni stále jako by touží po tom úspěchu, protože šest let už Sparta neměla žádnou trofej. Což je na Spartu tragédie.

Já jsem to říkal, když byli devátí, tak aby dostali šanci i ti mladší, což se ukázalo, že oni mají Spartě co dát, ale musí se to od někoho učit. Takže oni tam potřebují ty starší, zkušenější hráče, naskočili do toho a já si myslím, že tento ročník skončí třetí. Mají na to i tým a bylo by asi alibi, aby neskončili třetí, a teď je na to, aby se snažili vyhrát český pohár a měli šanci i do Evropy, a stále je to málo.

Asi jsi zaregistroval, že Miroslav Pelta, tzv. Velký čáp zase řeší nějaké soudní věci. Mě zaujala citace, kterou řekl Miroslav Pelta na O2 TV: „Chtěl bych se vrátit do vedení Sparty. To je jediná výzva, kterou bych přijal.“ Co říkáš na tuhle citaci?

Tak já se nejdřív vrátím k Mírovi Peltovi, protože já jsem ho zažil v Jablonci, potom v nároďáku i ve Spartě, a musím říct, že on pro ten fotbal dýchá. Teď je otázka, že někdy dýchal až moc. Když jsem s ním byl ve Spartě, tak dokázal pro ten tým vyvolat strašně moc. Když hrál Jablonec v Plzni před rokem, tak jsme se tam potkali. Nazdar brácho a čau, čau. A já říkám: A co ty? A co Sparta? My jsme se bavili a on říká: Já vím, kdo jediný tomu pomůže. Říkám: kdo? A on: Já. Takže on sám tomu věří, že by Spartě pomohl.

Na Miroslava Peltu jsou dva názory. Někdo říká: Ano, on je pracovitý. Umí sehnat finance, což je ve fotbale důležité, má tzv. dlouhé ruce. Samozřejmě někdo říká, že ty ruce jsou až příliš dlouhé. A ty prsty jsou až příliš dlouhé a škodí fotbalu a škodí image českého fotbalu. Kde ty se tedy pohybuješ tím názorem?

Já jsem tak na prostředku, protože to, co vlastně vyplynulo na povrch, bylo nepříjemné. Ale zase to vidím z druhé strany, když jste v tom klubu, tak on opravdu, ať to je pro Jablonec, nebo pro Spartu, udělal strašně moc. A jak jsem říkal, on tím fotbalem žil od rána do večera a žije furt. Je to i na něm teď vidět, že čekal, co z toho vyjde, jestli bude zproštěn viny, anebo ne. Zase by se nakopl.

On si neodpustí takové ty hlášky, jako že vzkáže panu Tvrdíkovi, ať jsme fér, ale že pošle fakturu za Ligu mistrů atd. Takže tam furt jako jsou takové ty bafuňářské momenty, kdy si myslím, že si mají velcí hráči odpustit. Z mého pohledu.

Ale já říkám, on takový byl a bude. Teď tím, že se to celé prolomilo, tak si dá trochu větší pozor, ale já ho stále vidím v tom fotbale, protože to je fakt hráč, který má tomu fotbalu co dát. I když ta image není úplně dobrá.

Poslední věc tady v tom vstupu. Před chvilkou jsi mluvil po telefonu mimo éter s Pepou Chovancem, další ikonou české Sparty. Kdo je pro tebe opravdu takový ten člověk, který má dobrou image? Teď se bavíme o funkcionářích.

Nemůžeš mít dobrou image. Jak jsi funkcionář, tak nemůžeš mít úplně dobrou image, protože tam jsou zákulisní hry a takové ty, co se dějí, a nikdo to třeba neví, takže nemůžeš mít úplně čistou image funkcionáře. Ale teď jsi narážel na Pepu. On je v té pozici, kdy nikdy nebude dobrý hráč. Protože ať je to ten klub, vždycky se bude někdo cítit ukřivděný, takže když prohraješ, nebo vyhraješ, tak vždycky vidíš něco. Ale on to dělá, myslím si, že s čistým svědomím a teď je otázka, jestli ho ta funkce naplňuje, nebo nenaplňuje. Ale je to kamarád a já se také neptám, jestli píská ten nebo ten. Já to chodím i komentovat a je to hrozně těžké. Člověk musí být objektivní a vlastně hledat i to, proč rozhodčí tu chybu udělal, a je to jenom člověk, takže já si myslím, že ty chyby se tolik neukazují. Stává se to na celém světě. Že rozhodčí něco vidí i nevidí.

V jednom medailonku jsi říkal, že stejně nejvíc je, když stojíš na hřišti a hrají státní hymnu.

Já bych to přirovnal i k hudbě Ligy mistrů. Protože jak si stoupají, když začnou hrát, tak to je něco jiného. No, ale stejně musíš rychle zapomenout a zase se soustředit na zápas, takže ono to o tom není. Ale ty pocity jsou fantastické.

Co bys chtěl vzkázat všem fanouškům Sparty?

Já jsem hlavně rád, že se liga vůbec rozjela. Všichni tomu dávali spíš černou kaňku, že by se to nemělo hrát a že to bude takové neslané, nemasné, a nakonec jde vidět, že ty zápasy jsou docela dobré a že se liga dohraje.