Jsme ve válce, ze které už nelze ustoupit, řekl Seznamu lídr hongkongských protestů

Dosud nejnásilnější protesty v úterý otřásly Hongkongem. Policie zatkla 269 lidí a použila více dávek slzného plynu než za poslední dva měsíce. V nemocnici skončilo nejméně 100 demonstrantů. Jednoho z nich střelil policista do hrudi ostrým nábojem. Osmnáctiletý demonstrant na policistu útočil kovovou tyčí. A nebyl sám. Demonstranti kromě tyčí, násad a deštníků použili i zápalné lahve a zranili 30 policistů. Podle organizátora protestů demonstranti přešli k násilí z obav i zlosti způsobených policejní brutalitou. A nehodlají ustoupit.

Yik Mo Wong je jednou z hlavních tváří hongkongských protestů. Ještě před pár dny zastával funkci zástupce svolavatele v humanitárním hnutí Civil Human Rights Front (CHRF), které se v posledních měsících stalo klíčovým hybatelem dění v Hongkongu. V pondělí mu jeho mandát skončil a stal se tak „řadovým členem“. Aktivní roli zastává i v organizaci Demosistō, která bojuje za to, aby Hongkong získal politickou a ekonomickou svobodu.

Do Prahy Wong přiletěl ve středu ráno, aby se účastnil mezinárodní konference svolané na počest čerstvě vyhlášeného laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva 2019. Ještě večer předtím si v centru Hongkongu z očí vymýval slzný plyn, který proti němu a dalším demonstrantům použila policie. Přímo z ulice jel na letiště.

Masové demonstrace Hongkongem zmítají už téměř 17 týdnů. Co se za tu dobu změnilo?

Na začátku jsme měli dva požadavky. Jedním bylo stažení návrhu zákona o vydávání podezřelých osob do pevninské Číny a druhým byla rezignace Carrie Lamové (správkyně Hongkongu, pozn. red.), protože ona je za veškerý ten chaos, současný i z předchozích let, zodpovědná.

Jenže 12. června policie proti demonstrantům zasáhla s naprosto nepřiměřenou brutalitou. Dopustili se na nás násilí, a dokonce nás přitom označovali za ty, kteří to násilí vyvolávají. V ten den jsme původní dva požadavky rozšířili na pět. A jedním z nich, zcela klíčovým, je zahájení nezávislého vyšetřování policejní brutality.

Dalším milníkem pak byl 1. červenec, kdy malá skupina demonstrantů vtrhla do budovy parlamentu. Tam přečetli manifest a dali světu vědět, že součástí našich požadavků se stalo i zavedení všeobecného volebního práva.

Při dobývaní parlamentu demonstranti rozbíjeli okna, ničili kamery i portréty, sprejovali po zdech slogany. Nebylo takové jednání za hranou?

Pro ně bylo velmi důležité, aby se do té budovy dostali, aby svůj manifest přečetli tam, aby zničili symbol autoritářského režimu a ukázali lidem, že mají velmi jasné požadavky a že nejsou žádní blázni. A lidé na to zareagovali. Někteří, hlavně starší lidé a lidé s rodinami, malými dětmi, ten krok označili za radikální. I přesto ale demonstranty dál podporují. Včetně těch takzvaných radikálních.

Drtivá většina hongkongských demonstrací končí násilím. Kdo je na vině?

Průběh protestů se vyostřil, ano, ale zejména ze strany policie. Od slzného plynu a gumových projektilů až po tvrdé rány obušky. Demonstrující lidé odcházejí se zlomeninami…

Za všechno tedy podle vás můžou policisté?

Policisté jsou jen nástrojem vlády. A mají možnost volby. Pokud je vláda vrhá do této šílené pozice, mají přece na výběr. Můžou k demonstrantům přistupovat s menší dávkou násilí, jednoduše je pozatýkat. A nebo je prostě můžou surově mlátit.

V úterý, když jsem ještě byl v Hongkongu, dostal jeden mladý kluk zásah ostrým nábojem. Do části hrudi, tři centimetry od srdce. Měl obrovské štěstí, že rána porušila pouze plíci, ne srdce. A přesto policie zase jednou lhala a tvrdila, že kulka zasáhla jen rameno. Všechno tohle násilí a lži ze strany policie vyvolávají určitou míru násilí i na straně demonstrantů. Takže cokoliv vidíte, jde pouze o reakci. Ti lidé se pouze snaží ochránit sebe a své okolí.

I pokud jde ale o reakci, lze ji takto ospravedlnit? Na internetu je k vidění spousta fotografií a videí demonstrantů, kteří v rukou svírají železné tyče, kladiva, dokonce i podomácku vyrobené výbušniny.

Opravdu? Tak to jsou fake news. Kladiva a další podomácku vyrobené využívají lidé bojující proti demonstrantům. Lidé ze zločineckých organizací, z hongkongských triád.

Ti lidé ale často nosí černé oblečení – stejně jako demonstranti. Mají na sobě také různá prodemokratická hesla, vypadají zkrátka zcela jako demonstranti…

Ano, ale jsou to lidé vydávající se za demonstranty. Buďto z řad policie, nebo triád. V Hongkongu je příliš mnoho lidí, kteří pracují v přestrojení. Jsme v hybridní válce. Máme k dispozici videa, která ukazují, jak se policisté převlékají do černého, aby vypadali jako demonstranti. A následně do lidí házejí podomácku vyrobené výbušniny.

Členové triád zase typicky používají právě železné hole a útočí jimi na demonstranty. A v takových chvílích policie schválně nezasahuje. Pokud se tedy policisté zničehonic stahují, znamená to, že se přižene něco horšího. A nehledě na to, co se následně stane, ve vězení vždy skončí jen demonstranti. Členy zločineckých organizací policie z místa incidentu prakticky slušně vyprovodí.

Takže demonstranti se podle vás nikdy neuchylují k násilí?

Pochopitelně existují případy, kdy se demonstranti bránili přehnaně. Musíte si ale uvědomit kontext. Například, má kamarádka sprejovala hesla na Lennonovu zeď. Tu dobře znáte, pochází z České republiky. Takže víte, že nemůže být žádná mírumilovnější forma protestu, než se vyjádřit na takovou zeď. Přesto mou kamarádku někdo bodl nožem do zad, pět centimetrů hluboko. A policie to neřešila, nikdo nehledal důkazy.

A takhle to v Hongkongu funguje celé poslední měsíce. Nemáme policii, která by fungovala tak jako v demokraticky řízeném státu. Nemůžeme se na ni obracet. A musíte pochopit, že pokud vás v takovémto prostředí napadne deset členů triád, nezbývá vám nic jiného, než bojovat zpátky.

Mluvíte o triádách, skupinách organizovaného zločinu. Proč by se jakkoliv zapojovaly do demonstrací?

Mají z toho peníze. Vláda je platí, aby asistovaly policii. Dělají za ni špinavou práci. Hongkong má v tomto ohledu velmi bohatou historii, policie má se zločineckými organizacemi tajné dohody už od nepaměti. Každý to ví.

Jak jste sám zmínil, v úterý jeden policista vystřelil ostrý náboj a zasáhl 18letého studenta. Násilí se tedy s každým protestem evidentně stupňuje. Kam až jste vy, demonstranti, ochotní zajít?

Víte, policisté v Hongkongu naprosto přišli o rozum. Neřídí se žádnými pravidly. Křičí, útočí na lidi, včetně novinářů, dokonce i na zasahující hasiče a záchranáře, kteří se snaží zůstat neutrální. A demonstrantům dělají šílené věci… Víme o případech, kdy policisté zadržené muže a ženy svlíkli do naha.

Vím dokonce o jedné dívce, která si v zoufalosti snažila zakrýt alespoň genitálie. Přišla k ní ale policistka, uhodila ji a donutila ji dát ruce jinam a roztáhnout nohy od sebe. Pak ji dál bila. Ubližovala jí a ponižovala ji. Jen tak, pro zábavu. Tu samou dívku pak poslala pryč chodbou, kde si ji prohlíželo deset policistů. Dokážete si představit ten tlak? Jak se musela bát, že ji ti policisté znásilní? Musela být k smrti vyděšená.

Pokud vám tedy rozumím dobře, s protesty jen tak skončit neplánujete.

Pro policisty je teď každý nepřítel. Jsou ve válce. A za žádnou cenu ji nechtějí prohrát. Pokud ji totiž prohrají, budou se potýkat s následky, budou čelit vyšetřování a platit za své činy. Naprostá většina z nich už v této chvíli porušila předpisy a dopustila se šílených věcí, takže z boje nemůžou jen tak vycouvat.

A pokud nemůžou odstoupit oni, nemůžeme odstoupit ani my. Pokud bychom to udělali, znamenalo by to, že policie v budoucnu bude dál páchat násilí, pak přijde nějaký další šílený zákon a situace se jen zhorší… Já osobně tedy věřím, že nesmíme přestat. A drtivá většina demonstrujících si myslí totéž, co já.

Takže teď nikdo neupřednostňuje dialog?

Ano, takových lidí je ale výrazně méně. Bojí se o bezpečnost, svou i svých blízkých. Dialog s vládou a Carrie Lamovou ale znamená, že nám bude jen dál lhát a dál slibovat věci, které nikdy nesplní. Oni s námi samozřejmě mluvit chtějí a v minulosti už jsme dokonce dialog vedli, nemělo to ale smysl. Pro vládu je to akorát skvělé PR, protože se světu, který nezná kontext, můžou ukázat jako ti, kteří chtějí ukončit násilí.

Dobře, co ale budete dělat ve chvíli, kdy, hypoteticky, čínská centrální vláda zahájí vojenskou intervenci a do Hongkongu vtrhne armáda?

Nemyslím si, že potřebují posílat armádu. Už dávno do Hongkongu poslali množství policejních posil. Je to zcela viditelné. Deštníková revoluce před pěti lety trvala necelých 80 dní. A policie z ní byla vyřízená, policisté pracovali přesčas, nechodili domů… a pokud tehdy málem nevydrželi takovou míru nasazení, jak je možné, že teď, když se protestuje už skoro čtyři měsíce, jsou v pohodě? A ještě ke všemu zvládají být každým dnem násilnější a násilnější?

Tvrdíte tedy, že čínská centrální vláda zásobí Hongkong policisty?

Ano. Nemám tady pro to na papíře žádné důkazy. Ale všichni to pozorujeme. Mnoho policistů, na které jsem narazil, mluvilo mandarínštinou. My ale v Hongkongu používáme kantonštinu. A nedávno dokonce jedna policistka přiznala novinářům, že nepochází z Hongkongu. Takže sice nemáme tvrdé důkazy, ale řadu vodítek ano.

Jak se k celé situaci staví běžní Hongkongžané? Ti, kteří neprotestují.

Někteří jsou velmi zaneprázdnění a snaží se vše ignorovat, jiní si zase nemohou dovolit vycházet ven. Jsou staří nebo mají malé děti. Někteří lidé jsou také cyničtí a označují se za neutrální. Zároveň ale nepodporují jednání policie. Drtivá většina lidí ovšem demonstrace podporuje.

Lidmi zmítá hněv. Ještě nikdy jsem nic takového nezažil. Dokonce i taxikáři, kteří vždy byli na straně vlády a policistů, jsou teď proti nim. I zarytí podporovatelé režimu teď podporují demonstrace, protože sami čelili policejnímu násilí, nebo znají někoho, kdo mu čelil. A i lidé, kterým se nelíbí myšlenka demokracie, dobře vědí, jak vypadá lidskost a že policii aktuálně chybí.

Bojíte se, když jste v ulicích a demonstrujete?

Bojím. V úterý to bylo obzvlášť šílené, protože jsem neměl žádnou ochrannou masku. Takže když policie použila slzný plyn, nemohl jsem dýchat, nic jsem neviděl, nemohl jsem utíkat, jen jsem popoháněl lidi před sebou… pak naslepo musíte velmi rychle najít nějaký podnik, kde vás nechají omýt si obličej, hlavně oči. A bojíte se. Nejen o sebe. O všechny okolo.

Jak tohle funguje? Pustí vás jako demonstranta, který se pravděpodobně právě potýkal s policií, do každé kavárny nebo restaurace?

Ochota lidí okolo je obrovská a dojímá mě. Zaměstnanci většiny podniků nám vycházejí vstříc. Pustí nás na záchody, pánské i dámské, kdekoliv je volno. Lidé se o nás zajímají. Dokonce dělají i to, že do obchodů nacpou maximální množství protestujících a pak je uzavřou, aby všichni zůstali v bezpečí. To by se v Hongkongu za normálních okolností nikdy nestalo. Normálně tu všechny zajímají spíš peníze. Ale teď, teď jsou solidární.

Lidé v Hongkongu tedy podle vás mají o tom, kdo překračuje násilí, jasno?

Ano. Všichni známe šílené příběhy. Znám například kluka, kterému zlomili ruku tak brutálně, že jediným zbývajícím pojidlem byla kůže. Nahlásil to, psala o tom i média. Nikoho to ale nezajímalo. Takže abych se vrátil k vaší otázce, bojím se. Víc než o sebe se ale bojím o ty, kteří se obětují… Tuhle válku musíme vyhrát. I proto jsem tady, v Evropě. Zůstanu tu ještě tři týdny, projedu řadu zemí, sejdu se se zástupci národních vlád i orgánů Evropské unie, a budu s nimi mluvit o situaci v Hongkongu. Bez západní solidarity totiž nemáme šanci vyhrát. Takže takhle teď budu plnit svou roli. I když tu často pláču…

Pláčete proto, že chcete být v Hongkongu, protestovat?

Brečím, protože chci být s našimi lidmi. A někdy, když vidím, jak se lidé obětují, bolí to… Jsou to přece lidé. Naši lidé. A policisté jsou ti samí lidé. Jak můžou dělat tyhle věci? Policie ztratila zábrany. A pokud nás demonstranty někdo vyzývá k tomu, abychom nebojovali zpět, abychom se nebránili, i když nám hrozí zabití, moje odpověď zní: jste sobečtí. Chcete od nás až příliš. Jsme jen lidé. A snažíme se jen přežít.