Jsme na rozcestí, říká Čech, který oslnil svět „špinavého“ byznysu

„Začínáš opravdu tím, že drze oslovíš někoho, kdo tě nezná. Já třeba napsal Pavlíně Pořízkové, že sice netuší, kdo jsem, ale jestli by se kvůli mně nechtěla vrátit na molo,“ vypráví během rozhovoru pro Seznam Zprávy Jiří Kalfař. Mladý návrhář, který sotva překročil třicítku, je bez přehánění tím nejúspěšnějším Čechem v blýskavém světě módy, pokud jde o to dostat se do světa.

Měl přehlídku na prestižním londýnském týdnu módy a „zlomil“ bývalou topmodelku Pavlínu Pořízkovou, aby mu ji uzavřela. Když se pak dostal i na newyorský módní maraton, byla u toho znovu. Jeho plavky se dostaly do ikonického plavkového čísla magazínu Sports Illustrated. Americký magazín Nylon jej zařadil mezi osm vycházejících hvězd, které je třeba sledovat. A francouzský L’Officiel zase mezi 16 nejzajímavějších nových světových návrhářů. Jeho modely pak jsou k vidění na červených kobercích tak prestižních akcí, jakými jsou udílení cen Grammy či Zlatých glóbů.

Má ovšem smysl tvořit módu v době, kdy je nejčastějším oblečením mikina a tepláky na doma? „Móda začala svou rychlostí ztrácet smysl dávno. Teď stojí na rozcestí. Řada opravdu velkých značek řekla, že z toho kolotoče vystupuje. Že není možné chrlit čtyři až osm kolekcí za rok a že je třeba zpomalit. Anebo to půjde tou druhou cestou. Kdy lidé, až se všechno otevře, budou toužit jet po starých kolejích. Nakupovat hlava nehlava. A tím pádem i produkovat hlava nehlava,“ říká Kalfař o odvětví, které je dle statistik druhým nejšpinavějším byznysem neboli zanechává druhou největší ekologickou stopu.

Jak vidí budoucnost módy? Jak vidí českou módní realitu? I o tom mluví Jiří Kalfař v rozhovoru, u nějž si hned na začátku vymínil, že si budeme tykat.

Nepřišla letos módní branže o smysl života?

Tak trošku ano. Letos byl takový divný rok. Chvíli nám trvalo se vůbec k něčemu dokopat, nějak novou situaci zpracovat a vytvořit něco smysluplného třeba v novém formátu. Na druhou stranu móda poztrácela svůj smysl už pár let zpátky. Už není, co to bývalo.

A čím?

Je to příliš rychlé, vyrábí se toho příliš mnoho, celé to nedává smysl.

Nepostrádá tedy tvoje práce smysl, když tě móda živí?

Ne, naopak. Dlouhodobě se snažím, aby móda byla udržitelná. A to, co se stalo letos, je šance, aby celá branže znovu nabyla smysl. Dostala možnost zpomalit, nedělat jednu kolekci za druhou a chrlit je do obchodů, aby se z nich měsíc potom, co projdou slevami, staly hadry na podlahu.

A podle odezvy u zákazníků nebo na sociálních sítích to podobně cítí i lidé; že je zajímá víc udržitelnost.

Já se ptal na smysl módy i kvůli tomu, že velkou část letošního roku jsme strávili v teplácích a mikinách u domácích počítačů. Takže k čemu košile s fiží?

Pravda, ty ti jsou momentálně úplně k ničemu, protože asi zůstanou ve skříni. My ještě na začátku roku udělali kolekci, která byla – nadneseně – právě fiží a určená na červené koberce. Naše hlavní sezona bývá v květnu a červnu, kdy jsou festivaly jako Cannes s velkými večerními na červených kobercích. A to je třeba plánovat dlouho dopředu. A to letos nepřišlo.

A tím, jak jsme trávili naše životy v teplácích, tak jsem nakonec také udělal kolekci mikin a tepláků a uvedl ji v listopadu.

Slavný citát Karla Lagerfelda říká, že „když si koupíš tepláky, ztratil jsi definitivně vládu nad svým životem“. Netrápilo tě dělat něco tak málo kreativního?

To sice jo, ale je to vždycky koneckonců vize. Já si nemůžu hrát na to, že jsem umělec, kterému je jedno, co se kolem děje. Pořád vedu byznys, zaměstnávám deset lidí na dvou různých kontinentech a potřebuju je uživit.

Takže když nebyla poptávka, tak jsme si ji museli najít. Udělali jsme klasickou basic kolekci na každodenní nošení. Ale udržitelnou, organickou z veganského hedvábí a eko bavlny. Vypadá super a je za přijatelnou cenu.

Co je podle tebe přijatelná cena?

Mikiny jsme uvedli na trh za 110 eur, což když půl roku nenosíš nic jiného, vážně není tak moc…

A dá se na mikinách vymyslet něco kreativního?

My si pohráli s logem a materiály. Ale určitě to není můj největší kreativní umělecký úspěch. Má to ale dobrou odezvu, lidé reagují ať už kvůli tomu, že vědí, že podpoří lokální a etickou výrobu, nebo si chtějí udělat radost, nakoupit dárky, a přitom volí něco organického. A pomůže nám to finančně dostat se z roku 2020 do roku 2021.

Jaký tedy bude rok 2021. Co provedl covid-19 s módní branží?

Teď jsou dvě cesty. Řada opravdu velkých značek řekla, že z toho kolotoče vystupuje. Že není možné chrlit čtyři až osm kolekcí za rok a že je třeba zpomalit. Je to trochu z donucení, protože by ty kolekce stejně neměly jak udělat, když byly továrny zavřené, ale i tak je to dobrý směr, který bude mít menší dopad na životní prostředí.

Anebo to půjde tou druhou cestou. Kdy lidé, až se všechno otevře, budou toužit jet po starých kolejích. Nakupovat hlava nehlava. A tím pádem i produkovat hlava nehlava.

Takže jsme na rozcestí.

Dá se věřit módním domům, že dodrží svá předsevzetí o dvou kolekcích, když uvidí, že lidé zase naběhli do obchodů?

Nezáleží jen na módních domech, ale hlavně na lidech. Samozřejmě, že když bude velká poptávka, tak módní koncerny vychrlí kolekcí, kolik jen budou schopné prodat. Ale já věřím tomu, že lidé sami zpomalí. Že dokážou přežít bez dvou nových triček za týden. Že v této době měli šanci si něco víc zjistit o materiálech a udržitelnosti a zařídí se podle toho.

Nebavíme se v tom případě spíš ale o západních trzích? Neboli není česká realita jinde?

Je pravda, že sám funguju především v New Yorku a Londýně. Tady sice máme dílnu, ale český trh by nás neuživil. Ale věřím tomu, že se to vyvíjí správným směrem. Vezmi si: V 90. letech byly modlou supermarkety. Každý potřeboval přetékající nákupní košík každý týden. Teď už jsme ve fázi, kdy lidé více dbají na původ jídla, jestli je bio. Chodí na farmářské trhy, dopřávají si dobré jídlo v dobrých restauracích a nechodí denně do fastfoodu.

Nežiješ tak trochu zavřený v bublině svého fashion světa, kde se celkově moc nejí?

To už také není pravda. Dnes už jsou v módním průmyslu mnohem reálnější lidé než dřív.

Takže šijete i větší velikosti než 36?

Uznávám. Jen teď tu basic kolekci máme i ve větších velikostech. Běžně šijeme v základu velikost 36. Ale to je tím, že nemám obchod. Takže všechno se vyrábí v jednom kusu pro prezentaci a pak si zákazník objednává nový kus, který mu individuálně připravíme a musí si na něj i dva tři týdny počkat. Což má své výhody. Nevzniká odpad, protože mi nic nezůstane neprodané na skladě. A za druhé je to přesně to, co si představuju pod pojmem chytrá ekonomika.

Byla to pro tebe v covidové situaci výhoda, že nejsi závislý na butiku?

V této situaci rozhodně. Mám spoustu kamarádů, kteří spolupracují s velkými, ať už kamennými, či online obchody, našili kolekce a ty se jim vrátily neprodané. To, že fungujeme individuálně a lidé si musí počkat, nám zachránilo podnikání.

Je to budoucnost luxusní módy, že vlastně na všechno budu čekat dva až tři týdny?

Jedna z cest to jistě je. Navíc to jde většinou rychleji než dva tři týdny. A ty říkáš luxusní móda. Ale já to tak nevidím. Mám třeba kabát, který nosím skoro denně už čtyři roky a nic mu není. A když se na něm něco pokazí, tak my jej od zákazníka vezmeme zpátky a opravíme to. Má servis v podstatě na celý život. Takže ano –jednorázově to vypadá jako velké peníze, když jde o pár set eur, ale dohromady za to nedáš víc než za pár kabátů z řetězce, které průběžně vyhazuješ.

Vrátím se k výhledu na rok 2021. Jak se na něj připravuješ?

Teď začínáme znovu připravovat šaty na Cannes a na sezonu předávání cen v Los Angeles. Ta začíná v lednu, všechny ty Grammy či Golden Globes. Podařilo se mi přes covid udržet a teď se ke mně spousta zákazníků vrací právě kvůli červeným kobercům.

Není to příliš optimistické plánovat lednové koberce?

Jinak to nejde. Jak jsem říkal, výroba dva až tři týdny trvá, takže nemůžu neplánovat leden. Nemyslím, že je to optimistické, je to realistické. Navíc Amerika ty zákazy a omezení zas tolik v druhé vlně neřešila. Ale jasně, když to nevyjde, tak to nevyjde.

Tak spálíš kilometry organzy.

Ne, ne. Tak ji využijeme na něco jiného. To děláme běžně. Když se něco neprodá, visí to tu dlouho v dílně, pak to prostě vezmu a předělám na něco nového. Vždyť by tu za ta léta, co to dělám, viselo nějakých dvacet kolekcí.

Přešíváš i velké večerní? Když jeden rok někdo půjde v něčem na Grammy, tak za dva roky z té samé látky ušiješ něco jiného?

Jo. Pokud je to půjčené. Pokud si to zákaznice koupí, tak je to samozřejmě její. Já nemám nějaké sentimentální manýry. Také neplánuji udělat výstavu. V této chvíli by na ní stejně byly jen teplákové soupravy.

Řekni mi, vážně pomáhá byznysu to, že někdo vynese Kalfaře na červený koberec?

Pro etablování v tomhle byznysu je to nezbytné. Postupně si tím vytvoříš klientelu. Já si tak postupně budoval jakousi vlastní kategorii. Chodí za mnou lidé, kteří chtějí udržitelné věci a zároveň nápaditý design. Vědí, že mi záleží na ekologii a fér přístupu. A díky tomu se pak dostáváš k investorům, protože bez nich to nejde dělat. Třeba přehlídky na New York Fashion Weeku jsou neskutečně nákladné. Ale jim to dává smysl investovat do něčeho, co má nějakou vizi a je to už přiměřeně známé.

Jak se k celebritám z červeného koberce dostaneš? Napíšeš e-mail: Ahoj, jsem Jirka Kalfař z Prahy a ušiju ti šaty?

Tak jsme začínali. Spoustu lidí jsem takhle oslovil. Myslím si, že spoustu návrhářů tady v Čechách se bojí oslovit lidi a je to škoda. Přitom v tomto byznysu všichni začínají stejně. Jako bezejmenné tváře - a když se dostanou nahoru, většinou si dobře pamatují, jaké to bylo. A často mají vůli pomoci někomu dalšímu.

Třeba když jsem připravoval první London Fashion Week, tak jsem napsal Pavlíně Pořízkové na Instagramu. Opravdu ve stylu: Ty mě neznáš, já tebe jo… Co kdybys pomohla jednomu Čechovi tím, že se vrátíš na molo? Párkrát jsme si volali, domluvili vizi a podmínky. A ona to vzala.

Spoustu kontaktů pak získáš po takovýchto velkých show, kdy přijdou lidé z byznysu do zákulisí. A samozřejmě máme jak v Londýně, tak New Yorku PR. Ti mají za úkol především kontaktovat stylisty a celebrity. Takže já ani často nevím, že někdo vynesl moje šaty. Zjistím to třeba až z Instagramu.

Máš nějaký sen, koho bys chtěl obléknout?

Ani ne. Kdysi jsem řekl královnu Alžbětu, což platí. Nebo všeobecně královskou rodinu.

Ale ve výsledku můj sen je úplně jiný. Já bych chtěl – a melu to pořád dokola, aby móda nebyla tolik škodlivá pro životní prostředí. Protože se přiznám, když se v tom pohybuješ víc a víc, tak tě to strašně ubíjí, jak je to vlastně bezvýchodné, jak jsme nepoučitelní.

Trpíš při tom ekologickou tísní, vzhledem k tomu, že móda je druhý nejšpinavější byznys světa?

Absolutně. Já vím, že to zní naivně, ale mě to strašně frustruje. Já si myslím, že to, co děláme, je neomluvitelné. A generace, které přijdou po nás, se na nás budou koukat jako na největší exoty, že jsme to všechno věděli a všechno jsme to znali a nebyli jsme schopní se změnit.

Ale pořád jsi toho součástí…

Ano, jsem toho součástí. Zaprvé proto, že to mám rád, zadruhé, že nic jiného neumím. A pořád doufám, že svým příkladem můžu ukazovat, že to jde jinak.

Jde to vážně jinak? Teď tím myslím ne produkovat míň, ale vymyslet něco nového? Vždyť pořád nosíme totéž – sukně, kalhoty, košile – jen v obměnách…

Dá se vymyslet něco progresivního. Je rok 2020, a když se podíváš na velké domy nebo návrháře, tak používáme pořád pět stejných látek, které se používaly před padesáti let. A teď je čas být nejen kreativní, ale i inovativní. Neboli vsadit primárně na nové látky.

Na trhu je firma, která dělá látky z mořských řas, které jsou rozložitelné. A je řada dalších možností. Je kaktusová kůže, látky z vláken ananasu, kůže z hub, banánovníku. Všeobecně z udržitelných čistě přírodních zdrojů. Nebo třeba recyklované materiály.

To jsou trochu sci-fi materiály. A když se podívám na řadu sci-fi snímků, tak tam móda v podstatě zaniká. Všichni jsou v nějaké jednotné uniformě. Směřuje k tomu móda?

Móda směřuje k tomu, kam jde politika, kam se odvíjí sociologická situace lidstva. Takže když se podíváš na sci-fi, jde tam o jediné. Přežít, vybudovat novou komunitu a začít znovu. Proto je tam vše naprosto rovnostářské, včetně oblečení.

A to platí a platilo vždy, že móda odpovídá politice…

Nějaký příklad?

Devadesátky přinesly ohromné uvolnění po celém světě, televizní boom, MTV a podívej se na hadry z té doby. Nebo 80. léta v Británii. Tam vládla tvrdou rukou volného trhu Margaret Thatcherová v modrém kabátku s perlami. Tak odpovědí byl punk Vivienne Westwoodové. V Americe to ve stejné době zase byla odezva toho, jak se dařilo naplňovat americký sen o zbohatnutí a všechno muselo být velké – ramena, účesy, líčení – všechno extravagantní.

A dnešek nebo teda pár let zpátky… Tak se všechno uklidnilo, ale zároveň roztříštilo. V kurzu je všechno od superslim džínů až po oversize modely. To přinesla doba sociálních sítí. Někdo chce být vidět a říká si o to oblečením stejně jako statusy na sítích a někdo se chce jednoduše schovat a vezme si černý rolák a splyne s davem.

A jak to bude dál? To skutečně nevím. Asi nám to ukážou zase sociální média. Teď je mimochodem jedním z trendů virtuální oblečení, které si influenceři pronajímají. Je to určitá odpověď na nadprodukci. Ale pro mě to není. Já si musím na látku sáhnout.