Článek
Když se voják Ondřej Bach před třemi lety poprvé hlásil do armády, neprošel kvůli své sexuální orientaci. Ne, že by při obraně vlasti vadilo, že je gay. Ale to, že se svou sexuální identitou nebyl ještě sám tak úplně srovnaný, což odhalila vojenská psycholožka při vstupním pohovoru.
Dnes už obléká vysněnou uniformu čestné stráže a má za sebou i výcvik u bojové jednotky. Mezi kolegy ve zbrani otevřeně vystupuje jako gay. Podle Bacha je česká armáda otevřená lidem s menšinovou sexuální orientací a není to v silovém prostředí, stojícím na plnění rozkazů, tabu nebo slabina.
„Veřejnost si někdy armádu představuje jako organismus se sklony k šikaně. To je zkreslené, já se s šikanou nesetkal. Naopak cítím podporu od svých kolegů i velitelů,“ říká Bach v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Nicméně platí, že až v 21. století se většina demokratických armád otevřela lidem s menšinovou sexuální orientací. Například je to teprve deset let, kdy americké vojsko zrušilo diskriminační politiku „Don't ask, don't tell“ uplatňovanou na homosexuály, která jim nařizovala svou orientaci v armádním prostředí tajit.
Baletní začátky
Ondřej Bach, který přichází na rozhovor v maskáčích, se bez přehánění do armády protančil. I když o svém snu obléct vojenskou uniformu nepochyboval od pěti let, kdy s tatínkem navštívil Pražský hrad a obdivoval vojáky Hradní stráže, vystudoval původně obor, který lze nazvat protipólem válčení: Má absolutorium z taneční konzervatoře v Brně.
„Jsem z umělecky založené rodiny a učení mi moc nešlo, tak jsem se vydal touto cestou,“ vypráví. Je to stereotyp, ale spojení mužského baletu a gay komunity asi napadne kdekoho. Ondřej Bach se za to nezlobí.
„Už od svých deseti let jsem tušil, že inklinuji k mužům. Prostředí na taneční konzervatoři mi určitě pomohlo v tom, že jsem viděl mužské partnerství, ať už u spolužáků či profesorů, když jsme třeba chodili do divadla na představení. Viděl jsem, že jim nikdo nenadává, nenapadá je, to mi dodávalo sílu,“ popisuje.
„Vyoutovat“ se, tedy veřejně prezentovat svou sexuální orientaci, pro něj bylo v uměleckém prostředí snazší než v rodině.
„Měl jsem strach, jak budou reagovat moji rodiče, jsme z moravské vesnice a nikoho, kdo by byl gay, jsme neznali. Nejdřív jsem se o silvestrovské oslavě, kdy jsme se trochu picli, svěřil staršímu bratrovi. Podpořil mě,“ říká Bach.
Bál jsem se, že mě vydědí
Svěřit se matce se odhodlal až o rok později, a to dopisem.
„Vyoutoval jsem se, když jsem dostudoval střední školu a byl jsem samostatný. Měl jsem strach, že mě rodina vydědí, vyhodí z domu, tak jsem to udělal, až když jsem měl možnost se o sebe sám postarat, uživit se,“ popisuje mladý muž obavy, kterými lidé s menšinovou orientací čelí.
Jeho obavy byly liché. Rodiče jeho životní cestu přijali a podle jeho slov ho zahrnuli láskou. „Cítil jsem se milovaný,“ říká dodnes emotivně.
Podpora rodiny mu dala sílu plnit si další sny - a tím byla právě práce v armádě. „Řekl jsem si, že to zkusím a nebudu nic tajit,“ vypráví. V Česku Ústava nedovoluje profesně diskriminovat lidi na základě jejich sexuální orientace.
Podle Magdy Dvořákové z tiskového oddělení armády se sexuální orientace uchazečů při přijetí nezjišťuje. Podle zkušenosti Ondřeje Bacha se ale s takovým dotazem mohou setkat při zdravotní prohlídce.
„V rámci psychologických testů při vstupu do armády se vyplňuje i sexuální orientace, s tím nemám problém a není to překážka k přijetí,“ popisuje Bach. Přesto ho armáda přijala až na podruhé.
„V rámci testů jsme měli napsat, co je pro nás největší problém, a já napsal, že sexuální orientace, pořád jsem ji v sobě vnitřně řešil. Paní psycholožka mi řekla, že to si musím ujasnit sám a pak mám přijít. O rok později mi stejná psycholožka dala zelenou ke vstupu,“ popisuje.
Armáda podle Dvořákové nemá žádná zvláštní opatření k řešení případné šikany homosexuálů. „Pokud by se však voják či vojákyně setkala s diskriminací, šikanou či obtěžováním z různých důvodů, je v armádě vytvořen robustní systém k řešení těchto problémů,“ dodává Dvořáková.
Rovnostářská armáda
Začínal u mechanizovaného praporu v Hranicích na Moravě. To znamená vojenské nasazení, jak má být - výcvik v tancích, v bahně a se zbraněmi.
„To ale nebylo tak úplně pro mě. Požádal jsem o přeložení do čestné stráže, kde je mi to bližší. Jejím úkolem je reprezentovat a uplatním tam i své pohybové vlohy,“ říká Bach.
Jeho jednotku mohli lidé vidět v květnu při oslavách výročí konce druhé světové války na pražském památníku Vítkov, kde politické špičky včetně prezidenta Miloš Zemana kladly věnce k hrobu neznámého vojína. Nebo při státním aktu u kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze k uctění památky českých parašutistů, kteří zneškodnili nacistického pohlavára Reinharda Heydricha.
Bach v armádě - pro laiky možná překvapivě - vidí rovnostářskou organizaci. „Ano, je tu pevná hierarchie. Na druhou stranu naším hlavním úkolem je ochrana vlasti a součástí naší práce je, že se můžeme ocitnout v zákopu, v nichž nám půjde o život, a to je situace, kdy jsou si všichni rovni,“ říká. Podle svých slov se zná s dalšími gayi v armádě.
I tak ale jistá nerovnost s odlišnou sexuální orientací v armádě souvisí. Rodiny vojáků a vojaček žijících v manželství mají v případě jejich úrazu či smrti při výkonu služby nárok na jednorázové odškodnění a úmrtné.
V rodině vojáka nebo vojačky, kteří žijí v registrovaném partnerství, případně se starají o partnerovo dítě, nedostane partner ani děti nic. Od státu pak nedostanou ani klasický vdovský/vdovecký a sirotčí důchod.
Například ve Velké Británii je situace jiná. „LGBT plus personál má stejné podmínky jako kdokoli jiný, včetně mateřských benefitů a penze pro stejnopohlavní manžele či registrované partnery,“ stojí na webu britského ministerstva obrany, které láká do armády lidi s menšinovou sexuální orientací, a to včetně transgender lidí. V průvodu na podporu gay komunity, takzvané gay pride, od roku 2008 dokonce pochodují vojenské jednotky v uniformách.
Svatba s parádou
Komplikovanější je situace transsexuálů. V roce 2005 se o post v armádě ucházela Jaroslava Brokešová, která před operativní změnou pohlaví v ozbrojených složkách úspěšně sloužila. Avšak neuspěla.
Bach ještě nedávno „chodil“ se svým přítelem, také vojákem. Každý ale slouží u jiné jednotky a jejich téměř dvouletý vztah nevydržel stakilometrovou vzdálenost. Jednou by ale rád uzavřel sňatek. „Vzal bych si uniformu a kamarádi z jednotky mi slíbili, že mi udělají špalír se šavlemi a veškerou parádou,“ těší se.
Zatím to však neumožňují české zákony. Příslušná novela leží v Poslanecké sněmovně v podstatě celé volební období, ke schválení se ale poslanci nemají.
