Článek
Mám na rozdíl od spousty jiných lidí svou práci, pořad Záhady Josefa Klímy na Seznamu naštěstí ještě neochromila žádná karanténa, zpovídám řadu lidí, kteří jsou na tom hůř, ale tím víc vnímám to základní, co nám všem chybí. To, co jsem odpověděl přednedávnem na stejnou otázku v Reflexu: „Jistota. Jistota, co bude zítra, za týden, za rok, podle které bych si mohl plánovat aspoň trochu život. Jistota, že za dva týdny či ještě dříve – přece jen je mi 69 let – nebudu mrtev.“
Většina těch, s nimiž před kamerou hovořím, je mladší a zdravější. Když se nakazí, vypotí se dva týdny v posteli a zase se vrhnou zpět do života. Ale ta první část odpovědi je tíží úplně stejně. Do jakého života? A bude se vůbec kam vrhat? Nezůstanou dál doma s rukama v klíně, bez prostředků, bez možnosti se aspoň rozptýlit, protože zanikla divadla, kina, sportovní kluby a nakladatelství, s haldou dluhů na krku, ale i bez možnosti, odkud si půjčovat na živobytí? Nezůstane jen bezcílné bloudění poloprázdnými ulicemi (firmy přece zjistily, že home office se vyplatí), kolem prázdných domů (nejsou nájemníci) a s bezkontaktními pozdravy (všichni dál nosí roušky, protože se bojí, že to přijde znova)? Život okleštěný na dřeň. A to nemluvím o tom, že by mohly přestat fungovat elektrárny, vodárny a dodávky potravin…
Anebo se za půl roku oklepeme, státy napumpují nové peníze do nových rozjezdů, a přestože svět bude jiný, bude jiný lépe? Aspoň tedy pro tu generaci, kterou koronavirus nehubí. Tedy daleko víc digitalizovaný a odosobněný. Bezkontaktní studium, práce, zábava i sex. Jen semknutější rodiny. Návrat ke kmenovému uspořádání.
Ať tak či onak – člověk vždycky chce vědět, na co se má připravit. Aspoň přibližně. Jistota, že zítra, pozítří či za rok bude svět vypadat aspoň z devadesáti procent stejně jako včera a před týdnem. Je-li obklopen neproměnnými, jejichž samozřejmost si ani neuvědomuje, jedině tak může řešit proměnné. A teď jsou kolem skoro samé proměnné.
Jenže měli jsme nějakou jistotu předtím? Začnu-li od sebe, mohl jsem být mrtev rychleji než dnes. Sedím za volantem takřka denně… Teď mám alespoň jistotu důchodu (pokud si za peníze bude co koupit), ale celá léta předtím jsem jako OSVČ mohl ze dne na den taky přijít o zaměstnání. Ne nadarmo prošel pořad, de facto pořád stejný, různými názvy a různými televizemi. Nemáš sledovanost, znelíbíš se – a končíš!
A za komunistů? Měli jsme jedinou jistotu: že když budeme loajální, nechají nás žít. Tedy spíš živořit. Ale stačilo, aby někdo z rodiny emigroval nebo podepsal Chartu 77 – a s jistotou klidného života byl šmytec.
A generace mých rodičů? Nacisté poslali mého tátu do Terezína jen proto, že švagrovi napsal do totálního nasazení, že „poslední kolo války se už blíží“. Když se dva vězni chystali k útěku, žadonili, aby jim řekl, kde mohou v případě nouze přespat. Řekl jim to – a chytili je pár kilometrů od naší rodinné hospody. Kdyby tam došli, nepsal bych nejspíš tyhle řádky. Naštěstí je nemučili. Jen jednoho z nich polévali před očima všech nastoupených tak dlouho vodou, až se proměnil v ledový sloup…
A po válce? Přišli komunisté a tu hospodu, která přežila a živila celou rodinu, sebrali. Tak jakápak jistota?
Někdy se směju, když slyším slovo stres. Nebo když ho sám říkám. Můj otec ho neznal. Taky se stresoval, ale naše stresy by mu přišly malicherné. Celé generace před námi žily ve štěstí, když nepřišlo žádné neštěstí. Uměly žít s nejistotou za zády. A uměly se vyrovnat s tím, čemu říkaly „rána osudu“. Až nás – tím myslím lidi narozené v druhé polovině 20. století a dál – život natolik rozmazlil, že jsme nešťastní, když se nic neděje. Vymýšlíme čím dál větší krávoviny, abychom se realizovali, a stresujeme se čím dál většími malichernostmi. Blahobyt a pocit bezpečí. To je ta základní jistota, na kterou jsme si zvykli. To nás rozmazlilo. Všechno je pojištěné, globalizovaný svět se nemůže položit, na všechno jsou dnes protézy, léky, terapie. A když nás něco zasáhne, nenadále a bolestně, vždycky hledáme viníka.
Ale jistotu nemáme nikdy jistou. Koronavirus nám jen ukázal, že to byl optický klam. A jak s tím žít? Jako naši předci přece.
