Johnny Depp ve Varech představil hektolitry alkoholu

Beznadějně, během pouhých 11 minut vyprodaná projekce. Davy fanoušků, všude, kam se hnul. Nabízení celého jmění za jediný lístek na odpolední setkání s ním. Do Varů přijel Johnny Depp, aby tu v pátek ve dvě odpoledne uvedl svůj produkční počin. Zábavný dokument o zpěvákovi Shanu MacGowanovi. A za velkého zájmu se tak i stalo.

Po bouřlivém přivítání na červeném koberci následovalo neméně bouřlivé přijetí ve Velkém sále Thermalu, který vypukl v jásot při Deppově „děkuji moc“ v češtině.

„Je to mimořádný film o mimořádném talentu. Je to básník, jehož básně budou lidé číst ještě za 200 let,“ řekl Depp na adresu hrdiny filmu, Shanea MacGowana. Film samotný začal s více než půlhodinovým zpožděním po šílenství zučastněných fotografů i fanoušků.

Hrnec zlaťáků: Pár drinků se Shanem MacGowanem je přesně tím filmem, jaký chcete vidět poté, co vidíte Johnnyho Deppa. Neurvalým, energickým, zábavným a spíš než titulních „pár drinků“ v něm protečou alkoholu hektolitry. K radosti všech zúčastněných, aktérů i diváků.

Deppova stopa je ve filmu poměrně výrazná, od úvodního titulku „Johnny Depp uvádí“ po osobní účast. V několika scénách MacGowanovi sekunduje při vzpomínání, ten mu sdělí mimo jiné, že jen díky chlastu zvládl u jeho Pirátů z Karibiku neusnout, na což mu Depp opáčí, že on také.

Johnny Depp byl díky třicetiletému přátelství s MacGowanem i producentem filmu, za což se mu MacGowan ve filmu odvděčí mimo jiné větou: „Ty jsi tak sladký, až je mi z toho na blití.“

Letos čtyřiašedesátiletý Shane MacGowan, někdejší hvězda punkových The Pogues, v loňském snímku působí dost zdevastovaně, jako živá reklama z krabiček cigaret varujících před nadměrným kouřením. V MacGowanově případě lze varování rozšířit i na alkohol a drogy včetně těch nejtvrdších. „Je ze mě tak trochu kultovní postava,“ ohlíží se za svou kariérou hrdina, který ve většině scén připomíná spíš stín někdejšího punkového krále osmdesátých let.

Film ke zpracování MacGowanova života přistupuje vcelku hravě, vypomáhá si mimo jiné animovanými pasážemi. Už třeba v té úvodní, v níž Bůh popatří na malý domek uprostřed irské pustiny a praví: „Tohoto kluka nechám zachránit irskou hudbu.“

Téma irské nezávislosti a boje o ní je jedním ze základních témat filmu, MacGowanova kariéra s ním ostatně byla neodmyslitelně spjata a věnoval jí i řadu písní.

Krom animovaných pasáží film buduje atmosféru z četných archivů, filmových citací i z hraných, sépiově zabarvených vzpomínek na MacGowanovo mládí. To vše kupodivu funguje synergicky a film i díky výtečnému střihu energicky pádí vpřed i v pasážích, v nichž je divák nucen zírat na nepříliš příčetně působícího, čerstvě šedesátiletého punkového veterána, který sedí v kolečkovém křesle, hlavu má po „zemanovsku“ na stranu a cosi blábolí víceméně bezzubými ústy, přičemž z něj občas vyjde strašidelně chrčivý smích.

Naštěstí je to ale vzpomínání zábavné a upřímné. Shane MacGowan nikdy nešel pro ostřejší slovo daleko, a tak bez servítků popisuje třeba své dětství. „Fuck je nejoblíbenější slovo v irském jazyce a já se ho naučil dost brzy,“ přiznává ve filmu, s tím, že sice první pivo ochutnal už v pěti letech (a už se ho nepustil), do 11 let ale toužil po kariéře kněze.

Idylické irské dětství s hrami na válku ve Vietnamu a nezávislé Irsko pro MacGowana skončilo rodinným přesunem do Londýna v jeho šesti letech. Rodina sympatizující s IRA tu neměla zrovna na růžích ustláno a MacGowan to řešil po svém. Od 12 let čicháním ředidla, alkoholem a drogami, ne náhodou v době tzv. Bloody Sunday, kdy v roce 1972 bylo britskými vojáky postřeleno 27 irských účastníků protestu Severoirské asociace pro občanská práva, 14 z 27 zemřelo.

Ve zběsilém životním tempu MacGowan pokračoval i v následujících letech, během éry počátků Sex Pistols. I když přijde vlastní úspěšná kariéra, v níž se svou skupinou The Pogues zkombinuje tehdy populární punk se svou milovanou irskou hudbou a rozpoutá tak davové šílenství, mimo jiné s ikonickým hitem Fairytale of New York. Tehdy se roztočí ještě víc spirála sebedestrukce a MacGowan do své sestavy pomocníků přibere i heroin. Jeho skupina se po několika albech a vyčerpávajícím celosvětovém turné rozpadá a MacGowan se vrací až s novou skupinou The Popes, ale už jen jako stín někdejší ikony. „Nejspíš jsem alkoholik, když chlastám už od šesti,“ přiznává. Zároveň ale doplňuje, že sice je většinu času mimo, ale právě díky tomu je schopen psát písně, které mu vynesly pověst jednoho z nejtalentovanějších světových hudebních textařů.

Film vrcholí na velkém koncertu k MacGowanovým 60. narozeninám, kde se na jeho počest na jednom podiu sešli mimo jiné Bono, Nick Cave i zmíněný Johnny Depp. Toho další film po téhle punkové jízdě ve Varech čeká hned zítra. V sobotu ve 13 hodin má v karlovarském Městském divadle uvést projekci snímku, kde ztvárnil hlavní roli, dramatu Minamata. Režisér Deppova dokumentu Julien Temple je dlouholetým autorem hudebních dokumentů se zvláštním zájmem právě o punkovou hudbu, natáčel například několik filmů se Sex Pistols či dokument o frontmanovi The Clash. Jeho film, který společně s Johnnym Deppem představil ve Varech, se zatím do českých kin nechystá.