Jiří Tichota ze Spirituál kvintetu: Kéž bychom byli skromnější a obětavější

Se svou kapelou vyprodali u příležitosti šedesátých narozenin skupiny hned čtnáctkrát Lucernu. Plánované koncerty se nicméně musely kvůli epidemii koronaviru nakonec přesunout z konce dubna na září. Autorka a Jiří Tichota se znají, proto si v rozhovoru tykají.

Tušil jsi před 60 lety, že by se to mohlo chytnout na takhle dlouho?

Já byl takový skeptik, já to nechtěl ani rozjíždět. Já jsem říkal: „Vždyť je to úplná pitomost. Copak tady v Praze budeme zpívat černošské spirituály?“ Takže jsem to samozřejmě netušil, ani mě to moc nezajímalo, jak dlouho to vydrží. Já měl v té době splněný svůj sen, že jsem mohl studovat muzikologii, která mě bavila. Dělal jsem obor, který mě zajímal a nikdo to u nás předtím nedělal, takže jsem měl před sebou spoustu zajímavé práce. Mě ten Spirituál kvintet zas tak nebral, to bylo takové studentské povyražení. Když na nás někdo začal chodit, zase to byli většinou kamarádi a stejně staří, stará mládež, z toho se nedělalo žádné drama. Pro mě je to stejné překvapení jako pro lidi, kteří na nás ze zásady nechodili a dneska se diví, jak to mohlo vydržet.

Když jste měli poslední půlkulaté výročí, tak jste měli pět Luceren a říkali jste, že to je až až.

To říkala i Dáša Pecková. Ona nám napsala do takové brožurky, která vyšla k tomu, že ona to ve svém předchozím uměleckém životě nezná, pět koncertů po sobě a pět vyprodaných Luceren, ale pak jich sama vyprodala myslím sedmnáct. Ona se s námi vydala na novou cestu, která naštěstí a k naší velké radosti vede dál v jejím případě. Potkala zajímavé lidi a zajímaví lidé se mají potkávat. Z toho je nakonec vždycky hezká věc.

Tentokrát jste těch Luceren vyhlásili deset, ty se velmi rychle prodaly, tak nakonec je z nich čtrnáct. Zjistila jsem, že už jsou jenom nějaké lístky na stání. Jak se na to těšíte?

Ono je to stejné, jestli na jednu nebo na čtrnáct, když jsou všechny poslední. Samozřejmě u těch prvních třinácti to je trošku v uvozovkách poslední. Ale je to skutečně míněné tak, že jsme se chtěli rozloučit s posluchači.

Když se vrátíme do toho roku 1960, tak na čem ten pánský kvartet vznikl?

To by byla dlouhá historka. Mimochodem, k těm čtrnácti posledním koncertům vyjde taky knížka, podíleli se na ní všichni, jmenuje se Spirituál kvintet 60 a tam jsou taky tyhle věci popisované, protože ta historie byla vlastně dost složitá a dlouhá. Vyprovokovala to už v roce 1956 návštěva černošské operní společnosti Ebrimel opera v Praze. Zpěváci té opery hráli v Karlíně Gerschwina a bydleli taky asi čtvrt nebo půl roku v Praze, aby se to vyplatilo. O nedělích chodili navštěvovat pražské kostely a zpívali spirituály. Tam já poprvé slyšel spirituály a strašně se mi to líbilo. Už v té době jsem chodil do Vysokoškolského uměleckého souboru, ten byl takový monstrózní, s orchestrem, s taneční skupinou, s cimbálovkou, tak jak to tenkrát v tom socialistickém kulturním světě bývalo. A tam jsme zpívali písně pokrokové mládeže a takové hovadiny. Když jsem slyšel ty spirituály, tak mě napadlo, že to zapíšeme ještě s mým kamarádem a že to vezmu do souboru na ukázku. To se strašně líbilo a lidi tomu tleskali jak blázni. Když jsem se pak vrátil z vojny, tak za mnou jeden z těch kolegů z Vysokoškolského uměleckého souboru přišel, ať to děláme dál ve čtyřech. Tak takhle to vzniklo, ten nápad dělat spirituály. Já jsem už začínal studovat muzikologii a musím říct, že mně to připadalo trošku bláznivé. A potom, když jsme se do toho přece dali a viděli jsme, že to lidi moc baví a zajímá a nám bylo příjemné to provozovat. Hned od začátku jsem prosazoval, že nesmíme zůstat jen u těch spirituálů a že už vůbec nepůjde o to, abychom někoho napodobovali, ale aby to mělo nějaký smysl, tak to musíme dělat po svém. Časem se to podtrhlo tím, že jsme měli vlastní texty, takže tohle byl počátek Spirituál kvintetu.

Když jsem chodila 17. listopadu během třicátého výročí Sametové revoluce po Praze, bylo tam spousta pódií, ale Spirituál kvintet měl nejvíc narváno. Jak si to vysvětluješ?

My jsme z toho měli velikánskou radost, myslím si, že to bylo také tím, že si celá řada lidí ještě pamatovala, že jsme tam byli před třiceti lety, když to byl dějinný moment, tak nás s tím mají spojené. Když tam potom po třiceti letech zase pozvou ty, kdo zpíval z Melantrichu, tak se nemůže divit, že ty pamětníci si nás přijdou poslechnout. Samozřejmě, a teď zase poklona: musím říct, že to je taky tím, a jsem na to hrozně pyšný, že se prostě lidem líbí, jak to ta sestava dělá. Že ty písničky zpívali i jiní a přebírali je, ale Spirituál kvintet to umí.

Vy jste za minulého režimu byli několikrát zakázaní.

Osm zákazů činnosti jsme měli, z toho jeden celostátní a ty ostatní byly vždy krajové, půl roku nebo tak.

Jací byli pořadatelé, který si vás přesto zvali?

Před těmi smekám, byli mezi nimi opravdu velmi odvážní lidé. Měli zprávu o tom, že jsme měli půl roku zákaz a jak vypršel, už nás honem zvali. Kvůli nám dokonce měli i maléry a to ne ledas jaké, ale životní maléry. Stalo se, že jsme na Bohoslovecké fakultě evangelické připomněli Palachovo výročí a tři studenty, kteří nás tam pozvali, vyloučili ze studia. Vyhodili i dívku, která s tím neměla nic společného, ale byla to dívka Bohdana Mikoláška, který tam byl s námi a zpíval taky písničku. A vyhodili děkana, zakázali navždycky teologické fakultě dělat kulturní pořady a to proto, že jsme tam zazpívali Jednou budem dál a Bohdan zazpíval Ticho. Tak takové byly poměry. Zvali nás, i když věděli, že je to riziko. Jedna pořadatelka na Litoměřicku, tam přijelo auto a řekli jí, že náš koncert se nesmí konat a ona odpověděla: „Bohužel, už je vyprodaný.“ A oni řekli: „No tak prostě zrušíte vyprodaný koncert.“ Namítla: „No tak mi to dejte písemně a já to přelepím – Koncert zakázán.“ A oni vycouvali. Ona nám to řekla, my jsme dávali pozor, aby neměla malér, ale takhle odvážní lidé byli. Takže poklona.

Už tím, že jste zpívali písničky jako Slyším mlýnský kámen a Jednou budem dál, tak to už bylo zvláštní. Když jsem to poslouchala v 80. letech.

Samozřejmě byla spousta lidí, kteří dělali odvážnější věci než my, ale pro některé lidi to zřejmě bylo symbolické. Mělo to svůj smysl. Dneska už nikdo kvůli komunistům nechodí na Spirituál kvintet, ale chodí na nás lidi pořád, takže doufám, že to nebylo jenom takhle laciné, že jsme tam si někdy otevřeli papulu. Jak říkám, byli odvážnější lidi, kteří na to dopláceli a šli do toho, přestože věděli, že nebudou smět studovat, jejich děti nebudou smět studovat a tak dále.

Ty tu zkušenost máš za sebou taky, protože ty jsi taky nesměl studovat. Nesměl jsi jít ani na střední školu kvůli tatínkovi.

Můj táta byl v komunistickém kriminále, bez důvodu, bez soudu ho tam drželi dva roky a pak skončil špatně. Takže to všechno samozřejmě víme my, co pamatujeme tu dobu a ani bych to nevytahoval, jenže na druhou stranu to mlčení je zrádné. Ty věci se říkat musejí, protože víme, že mladí tu zkušenost nemají a často jim připadá, že se to zveličuje a tak, ale nezveličuje. Naopak, spoustu věcí pořád ještě nevíme.

Když jste před třiceti lety zpívali Jednou budem dál, tak jsme dál tím směrem, jak sis to představoval?

Celý svět je dál. Všechno je jinak, ne vždycky k lepšímu, pokud jde například o přírodu. Pokud jde o společnost, tak jsme taky rozhodně dál. Jenom jde o to, abychom neměli najednou tendenci, když se všechno nedaří a když toho využívali lidi jinak, než jsme si tenkrát představovali, že využijí svobody, tak abychom najednou všechno neházeli do koše, proto zcela jednoznačně říkám: „Ano, jsme dál a je to nesouměřitelné s tím, jak to bylo.“ Mladí mají úplně jiné možnosti. Úplně jiná věc je, jak s tou svobodou kdo nakládá a jak my si pořád umíme vzpomenout na to, co bychom za to tenkrát dali, kdybychom tyhle možnosti tenkrát měli. Je to dar, který se těžko získává, nikdy nikdo v historii svobodu nedostal zadarmo. Vždy stála oběti, ale za to se strašně lehce ztrácí. Jestli ten hovor má mít nějaký smysl, tak já jsem pro to, že jsme dál a mohli bychom být ještě dál, kdybychom byli opravdovější, skromnější a obětavější.

Jak si budeš užívat volno po posledním koncertu? Jestli tedy už víš, jak s tím časem naložíš?

V třiaosmdesáti letech se říká: „Když člověk plánuje, Pánbůh se směje.“ Nejsem přítel velkého plánování a myslím, že mám jednu dobrou danost, na tom nemám žádnou zásluhu, že já si nedělám žádné nároky. Já jsem spokojený, ať se stane, co se stane, tak si vždycky budu říkat: „Vždyť sis to užil.“ Já měl tak krásně svobodný život a kolem sebe tolik pěkných a milých lidí. Mám tolik krásných známých a zažil jsem tolik. Když si vzpomenu na své rodiče, první světová válka, pak měli pár let svobody a pak přišli ti hrozní nacisti a druhá světová válka. Sotva to skončilo, tak v mé rodině, táta šup do komunistického kriminálu, já zákaz studovat. Co my z toho známe? My z toho neznáme nic. My si pořád užíváme a nadáváme, jak by to mohlo být lepší. Řeknu to asi hodně nevhodně, ale když mě za rok klepne pepka, tak jsem si opravdu vybral svého. Nechci žít do sta let a nečiním si nárok, že mám ještě žít třicet let. Nerad bych, abych někdy způsobil nějak lidem kolem mě problémy jako vetchý a neschopný stařec. Na druhou stranu, jak říkám, já jsem spokojený a těším se na všechno, co bude.