Článek
Česko vstupuje společně s mnohem větším Nizozemskem do nechvalně slavného klubu zemí, v nichž je zasažen covidem-19 minimálně milion obyvatel. Nakazil se tak prokazatelně již v podstatě každý desátý Čech. Do „klubu“ dosud patřilo jen 19 států, a to vesměs velmoci nebo státy, které mají násobně vyšší počet obyvatel než Česká republika. Ta v lidnatosti zaujímá až 84. místo na světě.
S ohledem na toto jednoduché srovnání je zjevné, že Česko pandemickou situaci nezvládá, ať už proto, že preventivní opatření vlády jsou chybná či nepřesně cílená, nebo proto, že obyvatelstvo vládní opatření náležitě nerespektuje a stát je nedokáže účinně vynutit. Česká společnost působí i přes tento varující údaj vcelku otupěle a odevzdaně, což je o to smutnější, že eviduje i závratné počty obětí, ať už zemřelých specificky s covidem, nebo zjišťovaných v širších souvislostech nadúmrtnosti. Covidová statistika nyní vykazuje 16 a půl tisíce zesnulých, zatímco demograficky srovnatelné státy v naší blízkosti, Rakousko, Švýcarsko či Maďarsko, vykazují o tisíce mrtvých méně než my. Je tomu tak paradoxně i přes náš stereotypně vychvalovaný „robustní“, velmi kvalitní systém zdravotní péče.
Za dramatických okolností nezvládnutého masového promořování obyvatelstva se jedinou reálnou nadějí do budoucna stal vývoj vakcín proti covidu, na který vláda zareagovala vakcinační strategií. Podzimní veřejná vystoupení členů vlády dávala tušit, že její strategie bude primárně eliminovat nákazu osob s kvalifikovaným rizikem těžkého průběhu pandemické choroby a sekundárně zajistí, aby pacientům s takovým průběhem byla poskytnuta v nemocnicích veškerá potřebná péče (eliminace rizika zahlcení nemocnic). Je přitom nesporné, že riziko těžkého průběhu roste hlavně s věkem pacienta, nejvíce od 65 let života, a že odbornou péči těžce nemocným poskytují vcelku jasně definované skupiny lékařů a zdravotnického personálu.
Protože lavinovitě umírají na covid senioři a jen sporadicky lidé mladší a protože záchrana života by měla být základní hodnotou každého národního systému ochrany zdraví, měla vláda již před příchodem vakcín do Česka vypracovat závazná pravidla pro prioritní očkování vysoce zranitelné skupiny seniorů. Ti měli jednotlivě a v předstihu dostat možnost projevit zájem o očkování. Měly být sestaveny jejich seznamy, včetně údajů o spojení na ně. V takto připraveném prostředí měla být vakcína následně aplikována od prvního dne. Souběžně, rovněž před zahájením očkování, měla být závazně definována kategorie „zdravotníků v první linii“, pečujících o zasažené seniory. Mohl být stanoven vzájemný poměr disponibilní vakcíny pro seniory na jedné straně a pro zdravotníky na straně druhé. V odůvodněných případech a pod kontrolou měla existovat možnost použít vakcínu určenou pro seniora k očkování zdravotníka první linie a naopak.
Vědělo se také, že každá očkovaná osoba musí obdržet dvě dávky. Vakcinační strategie měla proto předvídat postup, jak chránit životy primárně ohrožených osob v situacích případných poruch v zásobování vakcínou. Ve věcech života a smrti je bláhové a neodpovědné doufat, že k poruchám nedojde.
Domnívám se, že vládní očkovací strategie selhala a její provádění je hluboce inkoherentní (roztříštěné, rozpadající se, pozn. red.). Do zahájení očkování nebyly vytvořeny obecné ani konkrétní podmínky pro vakcinaci ohrožených starých osob, jež měly přesto být v samotném jádru celé ochranné operace. První týdny vakcinace proto v rozporu s cílem strategie senioři nebyli očkováni. Dodané dávky byly na nižších stupních řízení distribuovány chaoticky „zdravotníkům“, nikoli ale pouze ošetřujícím „první linie“, svázaným s nakaženými pacienty, nýbrž improvizovaně, mimo pravidla, velkoryse pojímané kategorii zdravotnických pracovníků, často včetně administrativy a dokonce i jejich rodinných příslušníků. Nechybělo ani „experimentování“ s očkováním policie.
Jediným srozumitelným závazným pokynem v uvedeném období byl apel k rychlosti očkování, nikoli k zajištění účasti skutečně ohrožených rizikových osob, jimž měla být látka prioritně aplikována. Následně, v okamžiku, kdy začaly dodávky vakcíny váznout, byly zbývající dávky použity k přeočkování znovu těchto zdravotníků a dokonce k revakcinaci „předbíhajících ve frontě“, třebaže normativní kritéria pro možnost „předbíhání“ nebyla známa. V právním státě jsou si občané rovni, pokud některým z nich právní řád neposkytuje určité zvláštní právo či výjimečně dokonce výsadu. Právo či výsada předbíhat nejsou v právním státě přípustné nejen u různých samozvaných „propagátorů“ vakcinace, ale dokonce ani u vysokých funkcionářů státu.
Vlivem popsaného zmatku byla neduživá vakcinace nejvíce ohrožené skupiny osob 80 let+ záhy v podstatě zastavena. Není tak divu, že od konce prosince každý týden přibývá dalších tisíc obětí s diagnózou „covid“. Určitě není pro stát omluvou, že zesnulí většinou už neplatili daně a jen pobírali důchody. Tristní je i to, že vláda nevyužila současné fáze totálního útlumu vakcinace k revizi chaotické vakcinační strategie, k její rekalibraci ve prospěch efektivnější ochrany kvalifikovaně ohrožených skupin obyvatelstva, ale omezila se na suché konstatování, že to, co bylo dříve vyhlášeno, už neplatí…
