Článek
Jeho vláda spáchá epochální tunel na veřejné peníze – a místo ostudy, případně zásahu ozbrojeného komanda, jak bývalo zvykem před pár lety, tu vidíme vysmátého premiéra na hackathonu v Holešovicích. Chybělo snad jen to, aby účastníkům přivezl osobně pizzu (což nepochybně udělá příště).
Andrej Babiš tohle umí mistrovsky, samozřejmě, jeho PR tým a zásadní absence studu ho zatím dokázaly skrýt před ranami, které by u mnoha jiných politiků znamenaly buď odchod na odpočinek, nebo aspoň zásadní propad přízně voličů.
Hnutí ANO vyrostlo do své dnešní podoby absolutního hegemona české politiky díky třem věcem.
A) Znechucení z předchozího vývoje, na jehož konci se sešla dlouhá a hluboká ekonomická krize s permanentní krizí politickou.
B) Následná dlouhá prosperita, na níž sice Babiš a jeho lidé nemají žádnou zásluhu, ale umějí si ji mistrovsky připsat.
C) Rozdrobená opozice, z níž si zřejmě bude Babiš vybírat příštího koaličního partnera – on se už někdo najde.
Čímž se kloníme k názoru, že Andreje Babiše v cestě za příštím volebním vítězstvím na podzim 2021 nic nezastaví. A tak se také dostáváme k pozoruhodnému faktu, na nějž Babiš tak rád zapomíná. Je třeba mu to s gratulací připomenout.
Šest let u moci
Ve středu 29. ledna uplyne šest let od chvíle, kdy ANO vstoupilo do vlády. Od té doby tam nechybělo ani den, sám Babiš měl půlroční pauzu na zotavenou a kampaň od května do prosince 2017.
Šest let. A teď pozor: ANO se tak dostává na průběžné druhé místo v délce nepřetržitého (to slovo je důležité) pobytu ve vládě od voleb v roce 1992, které určily poměry v samostatné České republice, zrozené 1. ledna 1993.
Pouze sociální demokraté vládli nepřetržitě déle, mezi lety 1998–2006, kdy byli také nejsilnější vládní stranou.
S ANO se mohou poměřovat pouze lidovci účastnící se vlád Václava Klause a Josefa Tošovského v letech 1992–1998 (KDU-ČSL ovšem nikdy neobsadila post premiéra). A také už dávno zapomenutá ODA, strana privatizace, moudrých mužů, populárních ministrů, téměř nulového členstva a nejlepších vánočních večírků (rovněž 1992–1998).
Ale třeba taková ODS vydržela u moci bez jediného dne pauzy nejdéle pět a půl roku (1992–1997).
Samozřejmě, když se sečtou všechny vládní epizody, je pořadí úplně jiné. Suverénně nejdéle se v Česku podílejí na vládě lidovci, klidná, všudypřítomná síla s 16,5 roku, následuje ČSSD (13,5 roku) a teprve třetí je ODS s téměř 12 lety. ANO je už teď čtvrté.
Mimochodem, pokud ANO dokončí v pozici nejsilnější vládní strany toto volební období, a to se nejspíš stane, dostane se na 8 let u moci, dvě třetiny bilance ODS, kterou má v dalším volebním období šanci definitivně dohnat.
Udělejte z něj řadového poslance
ANO samozřejmě není běžná politická strana a její případný odsun do opozice by velmi pravděpodobně znamenal počátek rozkladu. Jak kdysi napsal vážený kolega Tomáš Němeček, chcete-li Babiše dostat z politiky, udělejte z něj na měsíc řadového poslance hospodářského výboru. Ještě rád to vzdá sám (o čemž ale samozřejmě rozhodují voliči).
A když o sobě a svém hnutí Babiš říká, že jsou „nestandardní“, dá se jen přikývnout a doložit to krátkým pohledem do sestavy ministrů, které nechal za těch šest let vládnout Česku.
Jsou to pozoruhodné osudy. Jediný Babišův člověk, který přestál celý ten čas, se jmenuje Richard Brabec, vlastně téměř nekritizovaný ministr životního prostředí, bývalý ředitel Babišovy Lovochemie a někdejší člen ODS a Unie svobody.
Použít a odhodit
Ovšem osudy dalších Babišových žen a mužů jsou již jen smutné a tak trochu připomínají sezonní zboží krátkodobé spotřeby.
Jen na ukázku: Martin Stropnický dal přednost diplomatickému působení v zemi, kde mu nad hlavou téměř permanentně létají rakety, Karla Šlechtová píše po nocích na Facebook vzkazy, které zavdávají důvod k otázkám po jejím psychickém rozpoložení nebo aspoň střízlivosti. Nikdo se jí nediví.
Jistý Prachař, co dělal na začátku ministra dopravy, vstoupil do STAN, další dopravák Dan Ťok opustil ministerstvo, Sněmovnu a nejspíš se někde skrývá s Robertem Pelikánem, s nímž sdílí kromě společných vzpomínek na pobyt ve Sněmovně i pevný závazek, že už nikdy nic takového nechtějí zažít.
Pouze Helena Válková, první ministryně spravedlnosti, jejíž ministerskou kariéru ukončil vzkaz od Andreje Babiše v Lidových novinách, stále slouží, protože se to tak naučila v mládí a navíc dodnes pořádně neví, kdo to Babiš je a co kdy dělal.
Poslední – zatím poslední, to podtrhněme – epizoda s výměnou ministra dopravy ovšem ukazuje pro Babiše nemilou věc: Začínají mu docházet lidé, kteří jsou ochotní být ve vládě uvítáni oslavným projevem předsedy „je to manažer, který dá resort do pořádku“ až po závěrečnou větu na rozloučenou „vůbec nevím, kdo ho přivedl, já ho ve vládě nechtěl“.
Časem se možná dostaneme do situace, kdy veškerá ministerstva budou střídavě řídit pouze Babiš, Havlíček, Schillerová (Brabcovi zůstane ministerstvo životního prostředí – možná) s jištěním od Jana Hamáčka, který sice na začátku každého jednání vlády řekne, že s takovým uspořádáním má velký problém, pak si ale zase sedne, vytáhne svačinu a bude rád, že si ho nikdo nevšímá.
A možná se zase dočká i Helena Válková.
