Článek
Takže ano, vzhledem k nepominutelně sílící tendenci líčit 90. léta jako temnou dobu, v níž se v podstatě jen kradlo a vraždilo, s radostí připojuji k názoru Václava Klause svůj podpis: 90. léta přes nevyhnutelné obtíže dospívání demokracie byla úspěchem. Česko nabralo na mapě správný směr a svou cestu završilo vstupem do NATO (1999) a Evropské unie (2004). To vše za zásadního přispění Václava Klause, jehož zásluhy o stát by neměly být nikdy zapomenuty, jakkoliv se od nich snad pokouší v posledních letech distancovat.
Když Václav Klaus vzpomíná na 90. léta, budí to v pamětníkovi celou škálu nejrůznějších pocitů: od nadšeného přikyvování, přes jisté překvapení (třeba když svého času obvinil ODA, že „ukradla” název jeho ODS – ovšem víc než rok před vznikem ODS), až po nevěřícné kroucení hlavou a jak by řekl sám druhý český prezident, nesouhlasné podtrhávání vlnovkou.
A protože Klausovo dnešní zázemí, tedy Institut Václava Klause, patrně není plně uzpůsobeno k nesouhlasu nebo snad dokonce k oponentuře, dovolíme si některá jeho tvrzení – řekněme – doplnit. A kdyby nás nesvírala kazajka politické korektnosti, dalo by se mluvit přímo o opravě. Václav Klaus se sice nikdy nemýlí, jen si možná některé věci nevybavuje úplně přesně.
Začněme zlehka, u pasáže, v níž Václav Klaus hovoří o svých někdejších ideových souputnících ze 70. a 80. let, kteří pak počátkem 90. let hráli důležitou roli v české transformaci. „Skupina lidí typu Dyba, Dlouhý, Kočárník, Ježek, Stráský, Rudlovčák se znala dlouho, mluvila spolu a názory měla dost obdobné,” vzpomíná Klaus.
Ano, tak si na to člověk opravdu pamatuje, jen se může cítit trochu zaskočen, když si vyhledá Klausovo interview pro Hospodářské noviny z ledna 2006, v němž tehdejší prezident označil svého celoživotního přítele a posledního federálního premiéra Jana Stráského za „nejpřesvědčenějšího marxistu pod sluncem”. Jak to ale sedí dohromady s oněmi „obdobnými názory”?
Tohle je ale jen maličkost vycházející z Klausovy nepotlačitelné potřeby nálepkovat kohokoliv, kdo si s ním někdy dovolit nesouhlasit. Důležitější z hlediska odkazu pro budoucí generace je Klausův popis jeho politického soužití a soupeření s Václavem Havlem, o němž tentokrát přece jen hovoří kapku smířlivěji, než se mu to povedlo několikrát v minulosti.
A asi je na místě říct, že Havel s Klausem byli přirozenými politickými soupeři, což se taky nejvíc projevilo v Havlově druhém českém volebním období mezi lety 1998 – 2003; zároveň spolu v letech 1993 – 1996 dokázali uzavřít křehké spojenectví, které zemi jednoznačně prospělo.
Což sice Klaus ví, ale nikdy neopomene postěžovat si, jak těžké to s Havlem měl.
„Václav Havel samozřejmě využíval své síly z pravomocí, které měl… Nejvíce ke jmenování svých lidí do Ústavního soudu. Instituce, jejíž obrovskou váhu jsme tehdy nebyli schopni docenit a která by vůbec neměla existovat. Například na začátku minulé dekády slavně zabrzdil změny volebního systému z poměrného na většinový,” řekl Klaus Lidovým novinám.
A to si zaslouží pár slov.
Za prvé: kdyby si to Václav Klaus nepřál, Václav Havel by se prvním českým prezidentem nikdy nestal. Klaus byl tehdy absolutně dominantní postavou české politiky, jeho ODS suverénně vyhrála volby v červnu 1992 a poté rychle a čistě rozdělila federální stát. Sázka na Havla nebyla od ODS žádná volba z lásky, ale čistě pragmatické spojenectví. ODS slibovala volbu Havla svým voličům v kampani na náměstích už během předvolební kampaně na jaře 1992, i když šlo o post federálního prezidenta. A Havel se na oplátku vůči ODS před volbami nijak nevymezoval.
Za druhé: Václav Havel si svoje pravomoci nenapsal do Ústavy sám, jeho vliv na vznik konstituce nebyl na podzim 1992, kdy nezastával žádnou ústavní funkci, nijak velký, mimochodem se mu nepodařilo prosadit přímou volbu prezidenta, o níž v létě 1992 chvíli hovořil. Havlův rukopis je rozpoznatelný na preambuli Ústavy, to je ovšem asi tak všechno. A i když bylo nutné v šibeničním čase mezi létem 1992, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení Československa, a vznikem samostatné České republiky v lednu 1993 dělat různé kompromisy, pořád platí, že v české politice se nestalo nic, co by Klaus neodsouhlasil.
Mimochodem, kdo asi tak tehdy stál v čele vládní komise pro vznik Ústavy?
Za třetí: ano, Václav Klaus má tak trochu pravdu, když vyjadřuje své překvapení nad silou Ústavního soudu, o níž s oblibou hovořil jako o svém podařeném kousku spoluautor, „dědeček” Ústavy a pozdější ústavní soudce Vojtěch Cepl. Na druhou stranu, existence Ústavního soudu si Václav Klaus mohl povšimnout již předtím, než jej Václav Havel „obsadil svými lidmi”, což, jak ještě uvidíme, není tak jednoduché.
Komunisté sice Ústavní soud v roce 1948 zrušili, protože byl v té době celkem pochopitelně zbytečný, obnoven byl ale ještě za federace v roce 1991 a za dobu své krátké existence stačil učinit několik významných rozhodnutí, týkajících se třeba lustračního zákona.
Za čtvrté: Havlovi lidé. Jak Václav Klaus sám ví, protože do Ústavního soudu nominoval zase své lidi v době svého prezidentství (kupříkladu Pavla Rychetského, který je dodnes předsedou), každého kandidáta mu musel schválit Senát, s čímž nemá Klaus úplně nejlepší zkušenosti – horní komora mu v letech 2003 – 2012 zamítla osm adeptů.
V červenci 1993, kdy se Ústavní soud ustavil, ale Senát ještě neexistoval, takže kandidáty na soudce potvrzovala Sněmovna, jíž bez Klausova souhlasu neprošla skoro ani myš. Prvním předsedou se stal někdejší federální poslanec ODS Zdeněk Kessler a tři z „Havlových soudců” si jako své kandidáty vybral také Klaus.
A konečně za páté. Když Václav Klaus tvrdí, že Ústavní soud zabránil změně volebního systému z poměrného na většinový, neříká pravdu.
Ústavní soud na Havlův návrh skutečně v roce 2001 smetl změny volebního zákona, které v době opoziční smlouvy připravila a prosadila ODS s ČSSD. Problém je v tom, že Zeman s Klausem stvořili šílený experiment s 35 volebními obvody (dnes jich máme podle krajů 14) a takzvaným „Koudelkovým dělitelem”, který sice možná ve svém výsledku působil jako „většinový systém”, tedy významně poškozoval menší strany, jen přitom autoři trochu zapomněli, že Ústava, kterou nedokázali změnit, předepisuje pro sněmovní volby systém poměrný. Byla to typicky třetí cesta, kterou Klaus obvykle odmítá, před dvaceti lety se po ní ale s radostí vydal.
Václav Klaus strávil ve vrcholných funkcích československé a české politiky 23 let. Byl ministrem financí, premiérem, předsedou sněmovny a prezidentem. Právem bude patřit mezi ty, jimž se bude při 30. výročí pádu komunismu nejvíce naslouchat, zvlášť, když jeho nejlepší nepřítel a spojenec Miloš Zeman hodlá 17. listopad ignorovat. (Děkujeme.)
Těšíme se, mám lístky do první řady a případné nepřesnosti budeme i nadále s radostí uvádět na pravou míru.
