Článek
Na politicích hnutí ANO je pozoruhodných mnoho věcí, mezi ty nejpozoruhodnější ale patří přesvědčení, že budou už navždy pouze vítězit. Někteří z nich už poznali, že to není pravda, což pro ně také znamenalo alespoň dočasný odchod z politiky – v Praze to zažila například Adriana Krnáčová či Petr Stuchlík.
Na celostátní úrovni ovšem politický vehikl Andreje Babiše ještě pořádnou porážku nezažil – ANO je už skoro šest let součástí všech vlád, poslední dva roky v pozici toho jasně nejsilnějšího. A to patrně u některých vyvolává pocit, že opozice je něco, co má jediné právo: mlčky prohrávat.
Naposledy to pěkně ilustrovala ministryně financí Alena Schillerová, když si v Parlamentních listech – kde jinde – postěžovala:
„Tady je bohužel mechanismus, což říkám naprosto pragmaticky a bez emocí, který umožňuje menšině terorizovat většinu,” prohlásila ministryně financí, která se cítí součástí většiny, aniž by sama prošla jedinými volbami.
Zaprvé: mluvit „pragmaticky” a „bez emocí” o teroru je čirý nesmysl, kterým ministryně jen ukazuje, že moc neví, o čem vlastně mluví.
Zadruhé: parlamentní obstrukce, jimiž se menšina snaží zabránit většině v odhlasování jejich plánů, jsou jistě pro onu většinu nepříjemná záležitost, která se dá vyřešit různě. Například jednáním nebo prostě vyčkáváním, až menšině dojdou síly a vůle – jakkoliv to Alena Schillerová zřejmě nikdy neslyšela, každá obstrukce jednou skončí.
V opačném případě by dodnes ve Sněmovně hovořil Petr Nečas, který vzal na jaře 2010 na sebe největší tíhu tehdejší snahy ODS zastavit návrhy předvolebně rozjařeného parlamentu, v němž tehdy v době Fischerovy provizorní vlády neexistovala jasně daná většina.
Případně by se u mikrofonu stále ještě střídali delegáti ČSSD, kteří přesně před osmi lety zamkli Sněmovnu na několik dní s úmyslem zastavit reformní zákony Nečasovy vlády. Nakonec neúspěšně.
Tím má být řečeno jedno: obstrukce, zablokování parlamentu, nezačaly příchodem Babišovy vlády, je to prastará parlamentní taktika, která se vůbec neomezuje pouze na Malou Stranu.
Je to ale také riskantní krok – můžete tím otrávit nejen ministryni Schillerovou, ale také své vlastní voliče, což se pozná nejpozději při příštích volbách.
Většina samozřejmě může menšinu kritizovat, není nic nelegitimního uvažovat o změně jednacího řádu, zvlášť když je dnes pro hlasování ve Sněmovně vyhrazeno pouze deset hodin týdně ve středu a v pátek.
O tom také Schillerová mluví, což sice samozřejmě může, jen bychom jí znovu rádi připomněli, že není poslankyní, takže se právě montuje do věcí, do kterých jí přísně vzato nic není. Další volby jsou za dva roky, hodně štěstí, pokud se konečně rozhodne kandidovat.
Na pomoc své nejoblíbenější podřízené vyrazil samozřejmě sám premiér Andrej Babiš, který ve svém pravidelném nedělním hlášení začal vypočítávat, jak nás jeden den jednání Sněmovny stojí pět milionů korun. Unikneme tentokrát pokušení připomínat, za kolik dní by se tak ušetřilo na dotaci na toastový chléb pro pekárnu Penam, ale prozradíme premiérovi, že to nejsou peníze, které ministryně financí zázračně kdesi „našla” a „dala” při sestavování rozpočtu, ale že provoz Sněmovny platí i voliči obstruujících stran. A ti třeba od svých zvolených zástupců nečekají, že „budou makat” podle not vládní koalice, ale zastupovat jejich zájmy. A teď pozor, speciálně pro premiéra, tyto zájmy mohou být v přímém rozporu se zájmy hnutí ANO. Říká se tomu politika a parlamentní demokracie.
Možná se i Alena Schillerová dočká chvíle, kdy usedne do opoziční lavice a bude prohrávat jedno hlasování za druhým. Pak může zkusit vzít si slovo a mluvit a mluvit, dokud to vydrží. Je to pro ni možná neradostná perspektiva, ale – jak už pochopili mnozí jiní – jiná ji nečeká. Bude pak ještě ráda, když se na její nevkusné řeči o „teroru” (samozřejmě pragmaticky a bez emocí) milosrdně zapomene.
