„Ještě že už jsou ve škole.“ Jak se nejmladší ročníky vrátily do lavic

Minutová ručička na hodinách shlížejících z průčelí školní budovy skočí na šestku. V tu samou chvíli odemyká školník trutnovské Základní školy kapitána Jaroše dveře do šaten. Je 7:30 a po více než měsíci se budova znovu otevírá i pro děti, zatím jen pro ty z první a druhé třídy.

„Nespadni hlavně. Těšila ses vůbec?“ volá školník na jednu z prvňaček. Dveře do šaten jsou totiž přímo pod příkrým schodištěm.

Odpovědí mu je jen nesmělý pohled. Úsměv na tváři děvčete se dá jen tušit, protože ho schovává rouška. Právě tu musí žáci, stejně jako pedagogové i nepedagogové, nosit ode dneška nejen ve společných prostorách, ale minimálně několik týdnů i ve třídách.

Je to ale dobrý obchod za to, že alespoň nejmladší děti mohou opět zasednout do lavic, shodují se rodiče a prarodiče, kteří se u hrany schodiště v příští půlhodině loučí s dětmi a některým ještě kvapně nasazují právě roušku nebo štít.

„Respektujeme všechna pravidla, ale zase je nějak neprožíváme, takže jsem opravdu ráda, že se syn může zase do školy vrátit,“ říká směrem k zavedeným opatřením matka žáka první třídy Ivana.

Přeci jen zodpovědnost za distanční výuku ležela u prvňáků a druháků hlavně na rodičích.

„Já jsem měla home office, takže jsme si stanovili nějaká pravidla, ale člověk nad učením samozřejmě musí strávit dost času navíc. Vůbec nevím, jak to dělají rodiče, kteří mají doma víc školou povinných dětí,“ komentuje alespoň prozatím končící období distanční výuky Eva. Minimálně žáci prvních a druhých tříd a speciálních škol by se ale měli podle nového plánu ministerstev zdravotnictví a školství učit klasicky ve třídách i při případném dalším zhoršení epidemie koronaviru.

Základní škola kapitána Jaroše se vyjma zadávání úkolů spojovala vždy minimálně na jednu hodinu denně i s těmi nejmenšími žáky v online hodinách. To ale právě u těchto dětí není zrovna efektivní forma výuky.

„Syn nastoupil sice do první třídy, ale už od jara čte i počítá, takže u nás to problém nebyl. Když jsem ale sledovala online výuku, tak některé děti se v tom úplně ztratily, ale snad to doženou,“ dodává Ivana.

„Nevím, jestli jsme v něčem zaostali, protože od učitelky vlastně nevíme, co by v tuhle chvíli měli umět. Plnili jsme všechny zadané úkoly, tak snad to bude stačit,“ doplňuje další matka, která doprovodila svou dceru k obnovené školní premiéře.

V ještě horší situaci než letošní prvňáci jsou ale druháci. Ti dokončili sotva rok povinné školní docházky, v lavicích se po různě dlouhých pauzách sešli už minimálně čtyřikrát. Dvakrát řádně v září a dvakrát znovu po vynucené přestávce po říjnovém rozhodnutí vlády. Některé školy nebo třídy musely navíc ještě v září nebo říjnu do karantény, takže neodučily třeba ani měsíc v kuse.

Trutnovskou základní školu ale naštěstí žádná karanténa na začátku školního roku nepotkala, takže se třídní učitelka 2.A Soňa Buchtová zdravila se svými svěřenci „teprve“ podruhé.

„Dobré ráno, jsem ráda, že vás všechny vidím konečně zase ve třídě naživo, a ne jen na obrazovce,“ vítá své druháky znovu v lavicích po tom, co zahájila hodinu cinkáním na malý zvoneček.

„Na začátek si probereme pár pravidel, která teď budeme dodržovat. Ví někdo, co se teď musí a nemusí?“ ptá se učitelka třídy.

Děti si vzpomenou na nutnost pořádně si mýt a dezinfikovat ruce, zákaz zpívání a tělocviku a samozřejmě také na roušky, které se musí na rozdíl od jara nosit i ve třídách.

Některým žákům ale už po deseti minutách sklouzávají pod nos, a to rozhodně nebude největší problém, na který toto nařízení ve školách narazí. Učitelé moc dobře z předchozích zkušeností vědí, že děti je třeba velmi často mění, a to ne za nové, ale mezi sebou.

Dodržovat tak tohle pravidlo je zvlášť u nejmladších dětí na hranici jejich možností. Pedagogové ale zase nemohou zvládnout co minutu kontrolovat každého, jestli má roušku nasazenou řádně.

„Z roušek jsme si v Česku udělali trochu zaklínadlo, které používáme za každé situace. Pokud by děti udržovaly rozestupy, tak by to asi nějaký smysl mělo, ale když jsou od sebe na vzdálenost nula, tak to je poněkud zbytečné opatření. Navíc se zvlášť u malých dětí těžko realizuje, ale samozřejmě to respektujeme,“ říká ředitel ZŠ kapitána Jaroše Jiří Paták.

Na druhou stranu je ale rád, že i díky těmto omezením mohou žáci do školy, a těší se na návrat i dalších, který by mohl přijít už v pondělí. Do lavic by pak usedli žáci celého prvního stupně a devátých tříd a na střídačku po týdnech i šesťáci, sedmáci a osmáci.

I tady je ale pravidlo o rotacích z pohledu ředitele trutnovské základní školy nedomyšlené.

„Jestli tady budeme mít 450, nebo 550 dětí, to už je fakt jedno. Pochopil bych to v momentě, kdy by podle tohoto systému jela celá škola, takhle ale ne,“ uvažuje Paták.

Organizační pravidla však podle něj smysl dávají, třeba aby se žáci mimo své třídy nemísili ve školních družinách nebo se neshlukovali v jídelně. Tohle je ale zrovna pro ZŠ kapitána Jaroše docela problém. Jídelna není příliš velká, a nelze tak dokonale oddělit jednotlivé třídy. Ředitel proto nechal na stoly nainstalovat ještě plexiskla, která jídelní plochu dělí na čtyři samostatné buňky.

V čem by ale trutnovská ZŠ měla nepatrnou výhodu, je uvažované testování učitelů. Alespoň co se týče logistiky. Odběrové místo covidu-19 je od hlavního vchodu vzdáleno jen asi 200 metrů. Škola totiž sídlí přímo naproti trutnovské nemocnici.

„Chápu starost učitelů. Je to ale spíš o psychickém tlaku, který teď musí zvládat. Prostě jdete do třídy, kde před vámi sedí třicet dětí v rouškách, a samozřejmě to zdravotní riziko je úměrně vyšší s počtem lidí, se kterými se přes den potkáte. Musíme se s tím ale naučit žít, protože v dohledné době asi nikdo z nás covid nevymýtí,“ dodává ředitel Paták.

A zároveň doufá, že mu zůstanou zdraví alespoň ti kantoři, kteří nemoc od jara už prodělali.