Ještě nemeleme z posledního. Zdeněk Svěrák o divadle, filmu a Miloši Zemanovi

Divadlo Járy Cimrmana je originální mimo jiné tím, že pořád hraje úplně všechny hry, které po celou dobu jeho padesátileté historie vznikly. Žádná derniéra. Nikdy se vám nic nepřestalo líbit?

Když jsme začínali, tak jsme si to takhle nepředstavovali. Domnívali jsme se, že budeme hrát hru, dokud se neokouká a dokud budou chodit lidi. Jenže oni chodili pořád. Takže nikdy nebyl důvod žádnou hru stáhnout. Ani proto, že bychom ji hráli neradi. Právě proto, že točíme těch patnáct her, tak se nestane, že bychom jednu hráli moc. Když jsme třeba na zájezdu s Afrikou a hrajeme ji pětkrát za sebou, tak si říkáme: „To je dobře, že máme víc her, Afriky už máme plné zuby."

Režisérem vašeho divadla býval Ladislav Smoljak, po jeho smrti jste ho musel zastoupit. V čem to vlastně spočívá, když pořád hrajete to samé?

Snažím se být údržbářem nebo lépe řečeno udržovatelem Láďovy režie, protože vím, co měl rád a co nenáviděl.

A co nenáviděl?

Třeba když já do toho moc šlapu. To pak říkal: „Zdeňku, to není potřeba. Vím, že ty by ses pro smích přerazil, ale když to řekneš normálně, tak to má stejnej efekt, jako když to barvíš.“ Někdy jsem se udržel, někdy ne. Jsou role, kde se neudržím a barvím jak srna. To je třeba Prácheňský v Záskoku. Ale zdůvodňuju si to tím, že tam je to potřeba, protože on je to takový šmírák, že můžu přehánět.

I kdyby se to Smoljakovi nelíbilo?

Ono se mu to nelíbilo, ale toleroval mi to.

Vaše divadlo je unikát i v tom, že v něm nikdy nebyly žádné ženy-herečky. Všechny ženské postavy hrajou muži. Vám nikdy v souboru ženy nechyběly? V dnešní společnosti byste mohli mít problém, že nejste takzvaně genderově vyvážení.

Je možné, že nejsme vyvážení, ale už to tak nakřivo zůstane. Ale na začátku naše první režisérka Helena Phillipová s námi zkusila hrát, a to Žílovou v Aktu, ale pak zmoudřela a uvědomila si, že by bylo lepší, kdybychom zůstali pánským souborem, a Žílovou hrál Karel Velebný. A je to lepší. Když Jirka Šebánek divadlo zakládal, řekl, že to bude taková naše odpočinková záležitost. Jako naši dědové chodili v sobotu hrát kuželky, a ženské tam nesměly, tak my si od těch rodin odpočineme tímhle pánským divadlem. Myslel si ale, že to bude tak jednou za týden. Netušil, že divadlo bude hrát skoro každý den. A že bude hrát padesát let, to už ho vůbec nenapadlo.

Fenomén zneuznaného génia Járy Cimrmana trvá už padesát let a pořád máte na měsíce dopředu beznadějně vyprodáno. Bylo to někdy jinak? Bylo období, kdy jste zachytili úbytek diváků a začali pochybovat, co bude dál?

Ze začátku jsme měli strach, jestli budou nějací lidé chodit i do toho malého sálku v Malostranské besedě, kam se vešlo jen 120 lidí. Ale oproti jiným začínajícím divadlům jsme měli jednu obrovskou výhodu: Byli jsme zaměstnanci Československého rozhlasu a diváky jsme mohli pozvat prostřednictvím našeho pořadu Vinárna U pavouka. Mohli jsme říct, že vzniklo nové divadlo, vzít tam Josefa Škvoreckého a nakukat mu, aby řekl, že je to výborné. No a tak jsme vlastně měli vyprodáno od začátku. A trvalo to až do listopadu 1989, kdy jsme přestali hrát divadlo a schůzovali jsme: Informovali jsme diváky o situaci, zpívali hymnu a tak. A pak bylo krátké období, kdy vyprodáno nebylo.

Odliv diváků tehdy zaznamenala všechna divadla.

Protože diváci byli nalepení na televize a sledovali, co se zase odehrálo. Měli zájmy politické, ne kulturní.

Zapochyboval jste tehdy, jestli se diváci vrátí?

Ano, oba s Láďou jsme znervózněli a říkali jsme si: „Vždyť my jsme si vlastně tím, že jsme se zúčastnili revoluce, podřezali větev! Oni přestanou chodit.“ Ale brzy se to vrátilo.

Kromě divadla jste se s Ladislavem Smoljakem vlastně po celou dobu věnovali i psaní a natáčení filmů. Posledních pětadvacet let je vaším dvorním režisérem váš syn, Jan Svěrák. Právě točíte svůj společný sedmý film s názvem Po strništi bos, inspirovaný zážitky z vašeho dětství. Baví vás ta spolupráce? Ptám se i proto, že syn bývá k vašim scénářům velmi kritický a nechává vás je několikrát přepisovat.

My vždycky, když děláme nějaký společný projekt, si myslíme, že je to poslední. Že už to trvá dlouho. Že já už jsem tak starej, že už nic nového nevymyslím. A naopak – vždycky se něco nového najde. Jsem rád, že k téhle spolupráci došlo. Ani k ní dojít nemuselo.

Nedávno jsem si přečetl váš názor, že ve scénáři k filmu Po strništi bos pro vás původně nebyla žádná role. Postava dědečka hlavního hrdiny, kluka Edy, je veskrze záporná a tu jste hrát nechtěl. Proč? Bál jste se, že byste nezvládl zahrát zlého, protivného dědka?

Já bych se mohl pokusit to zahrát, protože také někdy bývám doma protivnej, ale protože jsem během celé mé herecké kariéry hrál postavy hodné nebo kladné, tak jsme se obávali, že by nám to diváci nevěřili a pořád by čekali: „No jo, on se polepší.“ A to se té postavě nestane. Navíc si myslím, že bych to ani dobře nezahrál.

Letos v březnu jste oslavil 80. narozeniny, v září to byly padesátiny Járy Cimrmana. To by chtělo ten letošní rok něčím završit: Co třeba taková medaile? Od prezidenta? Nečekáte něco takového?

Ne, od prezidenta nečekám medaili. Ani po medailích nějak netoužím.

Chtěl jsem tím navázat na téma Miloše Zemana. Vy jste v prezidentské kampani patřil k aktivním podporovatelům Karla Schwarzenberga, dokonce jste v jedné televizní debatě dal Zemanovi tak kritickou otázku, že vás osočil, že kdybyste byl „skutečnou osobností, tak se takhle neptáte“. Jak se ale díváte na jeho prezidentování? Nepřesvědčil vás něčím, že je dobrým prezidentem?

Já jsem chtěl jiného.

To je všechno, co k tomu chcete říct?

Myslím, že platí to, co jsem mu tenkrát řekl, tedy že v jeho pojetí politiky je vše dovoleno, že k tomu, aby dosáhl svého cíle, tak účel světí prostředky. A já mám tu zkušenost, že když prostředky nejsou čisté, tak se i ten cíl pošpiní. Myslím, že tak to je.

Facebookový pohled za kulisy tohoto rozhovoru.

Chtěl jste jiného prezidenta… Blíží se další prezidentská volba. Nechci se ptát na to, zda budete kandidovat vy – už jste to mnohokrát odmítl s tím, že se na politiku necítíte. Ale koho byste si v roce 2018 přál vidět na Hradě?

Nevím. Docela mi byla sympatická Kroměřížská výzva, která vymyslela ten peloton, z něhož by měl vyjít pro většinu lidí přijatelný kandidát. Dost mě zarazilo, že Michal Horáček, který o kandidaturu usiluje a měl by v tom pelotonu šanci, to odmítá a chce jít jenom sám za sebe. Uvidíme, kudy se to bude ubírat. Ale já jsem tu výzvu podepsal, tak jí budu držet palce, ale jinak se v téhle kampani nehodlám angažovat tak jako v té první. Už jsem zase o pět let starší a moje zkušenost ukázala, že to mému organismu a mé duši nedělá dobře. Dost mě to vycuclo a dost dlouho jsem se z toho vzpamatovával.

V tom jste byli s Ladislavem Smoljakem asi každý jiný.

Ano, jeho by to bavilo.

Možná by chtěl do té příští prezidentské volby i nějak výrazněji zasáhnout.

Asi jo. Ne jako prezident, to asi ne - on byl ještě o pět let starší než já. Ale určitě by ho bavilo se v tom angažovat.

Pane Svěráku, čeho byste chtěl ještě dosáhnout? Zažil jste fenomenální úspěch s Divadlem Járy Cimrmana. Z vašich filmových komedií typu Marečku, podejte mi pero nebo Vesničko má středisková jsou nesmrtelné divácké hity. Vaše povídkové knihy se automaticky stávají bestsellery. Jakou radost byste si chtěl ještě dopřát?

Největší radosti prožívám v divadelních kulisách, v Žižkovském divadle. Takže mým hlavním cílem, který se zdá malý, ale není malý, je udržet náš ansámbl i sebe v takové svěžesti, aby diváci odcházeli z každého představení s pocitem „Pořád je to ještě ono! Ještě to není vyčpělý! Nemelou z posledního“. Chci, abychom na tom jevišti pořád vypadali fit.

Celý videorozhovor se Zdeňkem Svěrákem přineseme v dalších dnech.