Článek
„Rozžhavíme železo a pak ho kujeme vodou poháněným kladivem, které váží 100 kilo. Moderní kováři k výrobě svých produktů používají stroje, alespoň si to myslím, nikdy jsem je pracovat neviděl. Lidé říkají, že naše železářské zboží má lepší kvalitu a je lepší pro zdraví,“ vysvětluje Alojzije Vijačkić, jeden z mála posledních tradičních kovářů v Bosně a Hercegovině.
Řemeslo udržuje méně kovářů, než je prstů na jedné ruce
Jejich řemeslo se uznává jako národní památka. V srdci bosenské hory Zvijezda v malé vísce Oćevija hoří poslední středověké kovářské výhně v Evropě, kovářství se tu věnují po 800 let.
Už od samého počátku se tady používá jen voda a oheň. My na tom nic neměníme.
„Už od samého počátku se tady používá jen voda a oheň. My na tom nic neměníme. Teda, samozřejmě měníme opotřebené součástky, ale způsob práce tady zůstává stejný. Oheň a voda jsou základ, nic jiného,“ doplňuje Drazen Jozeljić.
Z otce na syna si tu po generace předávají kleště a kladiva už jen tři kovářské rody: Vijačkić, Gogić a Jozeljić.
„Mého otce naučil toto řemeslo jeho otec. Pracovali jsme tu už za Osmanské říše, Turci také potřebovali dobré řemeslníky a kovářství je svého druhu umění. Pravý kovář musí být umělec,“ doplňuje Mijo Jozeljić.
Dokud si tu i tímto způsobem vyděláme na živobytí, neplánujeme měnit nic.
„Je to velmi dlouhá tradice předávaná z generace na generaci. Teď je řada na mě. Uvidíme, co přinese budoucnost, ale dokud si tu i tímto způsobem vyděláme na živobytí, neplánujeme měnit nic,“ přitakává jeho syn Drazen.
Mění se poptávka. Lidé žijí městský způsob života
Něco se v čase ale přece jen mění: poptávka. Před 50 lety vyráběli kováři v Bosně hlavně zemědělské nástroje či podkovy pro koně a voly. Za poslední desetiletí se ale zájem obrací spíš na městský životní styl a kuchyňské nádobí, jako jsou pánve, hrnce a pečící formy.
Uživit se v tradičním řemesle se pořád místním kovářům daří. I obyčejné kotlíky na vaření stojí do 300 bosenskohercegovských marek, což je v přepočtu zhruba 3 900 korun. A turisté si prý připlácí i za dopravu. Kováři navíc udržují při životě také další tradiční práce jako výrobu dřevěného uhlí v milířích.
„Tento milíř bude hořet asi 15 dní a co den z něj vznikne vrstva asi pěti centimetrů, někdy dokonce deseti, dokud se všechno nespálí. Až dřevo dohoří, uhasím oheň a pár dní nechám hromadu vychladnout, než mohu uhlí vyhrabat. Obyčejné dřevo totiž kováři pálit nemůžou, protože na rozdíl od dřevěného uhlí nedosahuje jeho pálení potřebné teploty pro jejich pece,“ vysvětluje Halid Zilic od milířů.
