Článek
Lewandowská byla ve 30. letech první ženou, která v Evropě seskočila s padákem z výšky pěti kilometrů. Hned po vpádu německých vojsk do Polska začala 3. září 1939 sloužit u letectva. Nejspíš 22. září, už po napadení Polska Sovětským svazem, ji nepřítel sestřelil a dostala se do sovětského zajetí.
Jediná žena v Katyni
V den jejích 32. narozenin, 22. dubna 1940, se pak stala Lewandowská jedinou ženskou obětí Katyňského masakru, při kterém Sověti v lesích u Smolenska povraždili na 22 000 Poláků, hlavně důstojníků a inteligence.
Ostatky letkyně našli nacisté při první z řady exhumací katyňských masových hrobů v roce 1943. Nedovedli si však vysvětlit, proč je mezi oběťmi žena, a její nález proto zatajili. Celá pravda vyšla najevo až v roce 2005, kdy byly její ostatky s vojenskými poctami pohřbeny v rodinném hrobě v Lusowě ve Velkopolském vojvodství.
Náhrobní kámen rodinného hrobu rodiny Muśnických v Lusowě.
Vedle Lewandowské stojí na náhrobním kameni i jméno připomínající její sestru Agnieszku Dowbor-Muśnickou. Ta svou starší sestru přežila jen o dva měsíce. Němci odhalili její zapojení ve vůbec první odbojové organizaci Vlci a věznili ji ve varšavském komplexu gestapa Pawiak. Odtud ji pak nejspíš 20. června 1940 převezli za Varšavu a zastřelili.
Hrůza uprostřed ráje
Ostatky Dowbor-Muśnické se identifikovaly až v roce 2017. Připomíná ji jeden ze stovek křížů na hřbitově v Palmirách, obce zhruba 23 kilometrů od Varšavy.
Němečtí vojáci vedou skupinku Poláků na místo jejich popravy.
Na místo vede cesta hustým borovým lesem, kterou postavila a používala předválečná polská armáda, Kampinoský prales totiž až do porážky Polska sloužil jako místo muničních skladů. Asfalt na kočičí hlavy nalili až v roce 1959, když se na místo přijel podívat tehdejší americký viceprezident Richard Nixon.
Dnes oběti německého vraždění připomíná moderní muzeum z roku 2011. Oč je muzeum menší, o to je působivější, včetně rezavé fasády s imitovanými průstřely. Stojí přímo v Kampinoském národním parku, kolem jsou jen borovice, lišky, zajíci a klid, což je i jeden z důvodů, proč se válečná zvěrstva děla právě v Palmirách.
Budova muzea v Palmirách je zajímavá svou fasádou s imitovanými průstřely.
Němci nejdříve na podzim 1939 začali popravovat civilisty ze svých předpřipravených seznamů v parlamentních zahradách v samém centru Varšavy. Ze začátku jim vyhovovalo, že kolem zahrad nejsou obytné budovy. Než popravy kvůli většímu utajení přesunuli do kampinoských lesů, popravili u parlamentu několik set lidí.
„Novinářům, spisovatelům i odbojářům a účastníkům historických protiněmeckých povstání při převozu z varšavské věznice řekli, že jedou pracovat. Dostali s sebou svoje věci, po vyložení jim zakryli oči páskou a dovedli je na místo, kde je popravčí četa zastřelila,” popisuje historik Bartłomiej Grudnik, který působí v palmirském muzeu.
Historik a průvodce palmirského muzea Bartłomiej Grudnik.
Popravy probíhaly i na mýtině vedle budovy dnešního muzea. Celkem Němci od 14. prosince 1939 do 17. července 1941 zavraždili na různých místech v okolí nejméně 2115 lidí, z nichž je dosud podle oblečení, dokladů nebo vzkazů identifikovaných dosud 577. Místa hromadných hrobů označovali místní polští obyvatelé a lesníci a po válce proběhly exhumace.
Hroby lidí povražděných Němci v Kampinoském lese u Varšavy.
Mezi popravenými je i maršálek předválečného Sejmu, tedy předseda sněmovny Maciej Rataj či atlet Janusz Kusociński, který v roce 1932 na letních olympijských hrách v Los Angeles získal zlatou medaili v běhu na 10 kilometrů. Na jeho počest se v okolí už devátým rokem běhá půlmaraton.
Šedesát let hledání
V současnosti se už v Palmirách exhumace neprovádí, jde totiž o národní park. Dál ale probíhá bádání v archivech. „Před třemi lety tu byla paní, která si do té doby myslela, že její otec zemřel při uliční popravě ve Varšavě. Přišlo se ale na to, že má hrob v Palmirách. Po 60 letech na to jeho dcera přišla, přijela a mohla na něj položit květiny,” popisuje historik příběh ze současnosti.
Hrob olympionika Janusze Kusocińského.
Na celém území dnešního národního parku je také 17 vojenských hřbitovů, na kterých leží na 9500 polských vojáků. Během války se les stal důležitým místem odbojové činnosti. Odsud také zhruba 11 000 vojáků polské Zemské armády posílilo bojovníky ve varšavském povstání v létě 1944.
Hustý les se tehdy stal až do krvavé porážky povstání na dva měsíce „Kampinoskou nezávislou republikou”, která dodávala Varšavě potraviny a výzbroj zachycenou při shozech od spojenců.
