Jednou z obětí koronaviru může být národní stát

Mnohé napovídá tomu, že koronavirová epidemie hraje do karet všem možným opěvovatelům a ohřívačům myšlenky národního státu. Vidíme zavřené hranice, bezpříkladnou moc exekutivy, nacionální egoismus a podrážení nohou tomu druhému. Vlády se starají výhradně o „svoje lidi“ a předhánějí se v povyšování nad ostatní. Podívejte se jen na ty italské a španělské břídily! Primitivní šovinismus nejhrubšího zrna.

Nacionalisté mluví o „návratu národního státu“. Co za stát se ale přesně vrací? A jde skutečně o návrat, nebo spíš o jeho labutí píseň?

Na první pohled to vypadá bledě. Zatímco za posledních 30 let jsme se naučili vnímat stát nanejvýš jako jakousi zaopatřovací agenturu, vrací se nyní ve své autoritářsko-militární podobě. Už nejenom řídí, přerozděluje a podporuje, ale také zavírá, dohlíží a trestá, prostě policajtuje. Občanská společnost se nechává vrchním pastýřem vést s důvěrou takřka dětskou. Politická opozice paběrkuje jako domkář na úhoru. Kdo nemůže nic nařizovat, provádět a zakazovat, ale jenom mluvit, je v jasné nevýhodě.

Hrozí nám tedy návrat militárního státu, jak jej známe z devatenáctého a značné části dvacátého století?

Po roce 1989, poznamenává německý politolog Herfried Münkler, se prosadil důraz na propojování velkých prostorů, dlouhodobý vývoj a racionalitu; dnes jsme svědky návratu k malému prostoru, okamžitosti a emocionalitě. Která z těchto tendencí vyjde z pandemické bitvy vítězně?

Nynější vlastenečtí buditelé oslavují návrat národních symbolů a národního uvědomování.

S krizí se prý znovuzrozuje italská identita. Italové zpívají na balkonech národní písně. Mávají trikolórami. Češi si zase lebedí ve svém milovaném kutilství podle vzoru „urob si sám“.

Jde ale o projevy skutečné sounáležitosti, nebo jen o povrchní pseudoemoce, které neodrážejí reálné společenské poměry? Není ona kýžená národní jednota jen zbožným přáním či taktickým kalkulem nacionalistů?

Ve skutečnosti představují společnosti žijící v rámci národních států složité předivo identifikací, rozcloumané stále silněji vyhřezávajícími animozitami. Jsou nepřehlednou skládankou lokálních, regionálních, jazykových, náboženských, sociálních, profesních a zájmových vazeb, umocněných na entou působením sociálních médií.

Starý národní stát je už drahnou dobu rozkližován jak lokálními, tak nadnárodními souvislostmi. Často kombinací obou. Miláňan má zeměpisně, kulturně, ekonomicky a možná i emocionálně blíž k někomu z Locarna než ke svým sicilským spoluobčanům. Rozvratně tu působila i neoliberální politika krajního individualismu a egoismu (proč platit na druhé? daně jsou zločin!). Co má dnes beskydský dřevorubec společného s pražským advokátem kromě toho, že sebou navzájem pohrdají a že jeden na druhého „nechce dělat“?

V devatenáctém století vzniklý ideál obětovat se pro blaho vyššího celku, tedy ve prospěch lidí osobně nám neznámých, leč přece jen vázáných s námi stejnou národní příslušností, vzal dávno za své. Národ, tato „imaginární pospolitost“, je dnes bláhovou iluzí. Vždyť člověk nemusí být patentovaným sociologem, aby rozpoznal vnitřní nesourodost a rozbíhavost dnešních „národů“.

Žádné společenství osudu jako v roce 1938 nebo 1968 nevzniká. Pandemická krize není kovadlinou národní pospolitosti; vnitronárodní rozklad se spíš prohlubuje. Zatímco ideologie tradičního nacionalismu operovala převážně s obrazem vnějšího nepřítele (Vídeň, Němci, „rusáci“, Brusel), dnes se situace mění. Nebezpečí nepředstavuje ani tak vetřelec, okupant, migrant, nájezdník, jako spíš nebližší soused! Nejen nákazu rozsévající Číňané a Italové, ale i „naši“ lyžaři, divadelníci, pendleři, senioři. Slogan „to naše first“ tedy poněkud trouchniví: vlády se sice starají o „naše lidi“, ale zároveň z národního těla vylučují nezdravé a nezodpovědně elementy.

A co zbývá – zejména malým státům – z celé slavné suverenity v době, kdy například naše armáda je jako vojenský celek s odpuštěním pro srandu králíkům, kdy „nám“ už nepatří ani jedna banka a „naši“ podnikatelé si hoví v zahraničí, kde platí značnou část svých daní? Asi už jenom to obehnání hranic ostnatým drátem, jak to činí obránce evropských hodnot Viktor Orbán. Truchlivá bilance kdysi hvězdného politického konceptu!

Teorie domněle apolitických expertů, podle nichž zavření hranic zásadně omezilo šíření viru, nelze přijímat za bernou minci. Cožpak nepokračoval výběrový pohyb osob, cožpak mohou celníci virus zachytit? Vždyť už v roce 1831 zavření hranic nic nepřineslo a cholera se dostala z Ruska přes Polsko až do západní Evropy.

S odstupem se zavření hranic bude jevit jako politika ryze symbolická, bez vážného dopadu na šíření nákazy. Ba naopak: zavření hranic v mnoha regionech znemožnilo pohyb zdravotního personálu a tím paralyzovalo nemocnice. Přináší jen politickou dezintegraci a hospodářský úpadek.

Racionální snad bylo uzavření obcí a regionů, jež byly prokazatelnými ohnisky nákazy. Zastavování viru na hranicích vzniklých často zcela nahodile v minulých stoletích je však stejně pošetilé jako představa, že hraniční závory trvale zadrží migraci, kybernetické útoky nebo ekologickou katastrofu. Viru nelze vyhlásit válku, nelze jej porazit tanky ani raketami středního doletu.

Národní státy jsou vlastně bezbranné a zranitelné. Nejsou schopny bez pomoci zvenčí zajistit základní zdravotnický materiál. Jejich armády jsou jim k ničemu. Je rovněž zarážející, že selhaly i údajně superprofesionální zpravodajské služby – nebo jejich varování politici ignorovali, což je také způsob selhání.

Zdraví populace není nijak národně definované. Zajistit rizikové oblasti, to dává smysl, ale oddělovat od sebe sourodá území, kde panuje podobná situace a jsou zavedena shodná opatření, je bláhové. „Social distancing“ se dá pochopit, ale „national distancing“ je anachronický nerozum, který nás přijde pěkně draho.

Absurditu uzavřených hranic jsem si v minulých týdnech uvědomoval denně, procházeje kolem trapného plotu postaveného na louce mezi Kostnicí a švýcarským Kreuzlingenem: náhle rozdělené páry a rodiny se tu objímaly přes plot, nemohl sis nevzpomenout na neblaze proslulý „palác slz“ na berlínském nádraží Friedrichstrasse před rokem 1989. Připadal sis jako na cestě časem do barbarské minulosti a žasnul nad tím, jak takovou zhovadilost mohly státy ve 21. století připustit.

Díky této zkušenosti si ale můžeme uvědomit, co znamená Schengen. Že není jen neoliberální fantazií volného trhu umožňující hladký tok zboží a kapitálu, nýbrž absolutním základem občanské integrace v nejširším smyslu – společenské, kulturní, vědní, školské, regionální. Zkrátka tím největším výdobytkem v dějinách EU. Že nemá zdaleka jen ekonomický rozměr, nýbrž díky svým sociálním, lidským a emotivním aspektům i výrazný emancipační potenciál.

Smysluplnější než v klasické silové oblasti se návrat státu jeví v hospodářství. Volá se po státních zásazích podobně jako po velké krizi z třicátých let, na niž evropské státy odpověděly rozšířením veřejného sektoru. Budoval se sociální stát na Západě a státní socialismus na Východě. V sedmdesátých let se tento konsensus začal drolit, sílil naopak požadavek oslabení státu, deregulace a takzvaného volného trhu. Je pozoruhodné, že během finanční krize let 2008 a 2009 se comeback státu nekonal. Stát platil, ale kasíroval soukromý finanční byznys.

Dnes je to jinak. Má to být stát, kdo oživí hospodářství, na tom panuje takřka zázračná shoda. Zastánci neomezeného kapitalismu jsou slabí, nikdo je nebere vážně. Jeví se nám jako pradávní tvorové vynořující se z temných slují neoliberálního paleolitu.

Ve svých hvězdných dobách ale právě oni nadělali paseku, před níž nyní stojíme. Deregulace umožnila, že klíčové podniky mohly být bez ohledu na společenský zájem skupovány zahraničními korporacemi a výroba se přesunula mimo Evropu. Toť dědictví „volného trhu“, tohoto kostižeru moderních společností. Po dekádách privatizace, „zeštíhlování“ a racionalizace se před námi rozléhá spoušť. Nyní státy opět přebírají zodpovědnost, ovšem za vysokou cenu.

Je to stát, který má rozjet ekonomiku, zvýšit kupní sílu obyvatelstva, vytvářet pracovní místa. Velké přerozdělování se vrací, jde o jistou renesanci keynesiánství, byť v nové podobě. Po několika dekádách volnotržního dogmatismu je s podivem, jak snadno a bez odporu je neviditelná ruka trhu nahrazována viditelnou rukou státu.

Návrat národního státu coby ekonomického aktéra však bude mít své meze. Politické hranice se už nekryjí s hospodářskými prostory. Evropu dnes utváří přeshraniční hospodářské celky – například oblast mezi Mnichovem a Milánem nebo mezi Stuttgartem, Frankfurtem a Paříží. Toto, nikoli státy, jsou skutečné hospodářské jednotky.

Pojem „národního hospodářství“ (Volkswirtschaft), vzniklý na úsvitu průmyslové revoluce, byl překonán jak kapitalistickou, tak socialistickou integrací ve dvacátém století. Národně vytyčený hospodářský prostor byl patrně vždy jen iluzí či ideologickou šalbou nacionalistů, kteří se protekcionistickými hesly jako „svůj k svému“ snažili získat politickou podporu.

Dnes působí groteskně, že národní stát vzývají zejména ti, kteří v devadesátých letech všemocný trh nejhlasitěji propagovali. A stojí za připomenutí, že idol neoliberálů Friedrich von Hayek již v roce 1939 horoval za odstranění národního státu jako předpoklad liberálního programu.

Krize odhaluje fakt, že národní stát není schopen zabezpečit spolehlivé zásobování. Autarkie se dá vydržet pár týdnů, pak přijde nedostatek všeho možného. Chybí sezónní pracovníci, není, kdo by sklidil úrodu, sfáral do dolu, staral se o pacienty.

Návrat k soběstačnosti může v jistých oblastech dávat smysl, třeba právě ve zdravotnickém průmyslu. Bylo by dobře, kdyby čeští představitelé už nemuseli na kolenou žadonit v Číně o pomůcky. Ale soustavné potírání krize, hlavně vyvinutí vakcíny, je zjevně možné jen na úrovni nadnárodní. I Donald Trump, když si chtěl sobecky vývoj protilátky přisvojit, narazil na etické principy vědců, kteří národnímu egoismu neustoupili.

Tolik velebený národní stát je tedy nanejvýš hasičem schopným provést okamžitá záchranná opatření, a to ještě s pochybným výsledkem. Dlouhodobé řešení ale nepřinese. Rekonstrukce bude muset proběhnout ve spolupráci.

Dnes se musíme zpětně tázat, co by se bývalo stalo, kdyby státy od počátku kooperovaly, kdyby byl veřejný život upravován podle jednotné strategie a ne tak chaoticky. Možná by zavření hranic ani nebylo nutné a nevznikly by nynější nedozírné škody.

Nikoho asi nepřekvapilo, že nejsnadnějším terčem nacionalistického rauše byla Evropské unie. Prosím, račte si kopnout! Kritika je ale do jisté míry licoměrná. Zdravotnictví je plně v kompetencích národních států, takže v boji s pandemií EU významnou roli nemohla hrát, ani kdyby chtěla.

Je proto nesmyslné tvrdit, že národní státy se zdatně chopily toho, co EU údajně nezvládla; státy jednat musely, nebyly na záskoku. A zadruhé je otázkou, zda krizi skutečně „zvládají“, zejména vzhledem k dlouhodobým problémům, které se na ně budou valit.

Nemá asi valného smyslu vypočítávat kroky, jimiž evropské instituce k řešení krize přispívají. Nicméně: jen v přímých platbách a půjčkách se vyplácí jednotlivým státům ze strukturálních, investičních a sociálních fondů miliardy eur; program SURE bude částkou sto miliard eur v jednotlivých zemích spolufinancovat kurzarbeit; prostřednictvím Evropské investiční banky bude dáno k dispozici 200 miliard ze stabilizačního mechanismu. A tak dále a tak dále. Jistě, našinec si může myslet cokoli o tomto abstraktním šustění bankovek. Ale tvrdit, že supranacionální instituce na rozdíl od národních států – které nota bene nebyly zprvu schopny dodat ani primitivní hadříky na ústa – z principu selhaly, je nepřiměřené.

Budoucnost ukáže, jak je včlenění do nadnárodního rámce důležité, zejména pro malé a chudší státy jako Česko nebo Maďarsko. Bez vnější pomoci se nevyhnou hospodářskému a společenskému rozvratu. Jinak by musely obří dluh kompenzovat drastickým snížením veřejných výdajů a zvýšením daní, ale tím by mnoho nepořídily.

Gorilí bití se v hruď pod heslem „zvládneme to sami“ je jen poťouchlé divadélko. Bude otázkou politického vkusu, jak bude česká vláda případnou pomoc přijímat: zda sebevědomě a v dobré víře, nebo tradičním čecháčkovským způsobem, tedy shrábnout darovaný měšec a plivnout dárci na ruku.

Národní stát už není tím, čím býval ve své hvězdné hodině dvacátého století, upozorňuje polsko-britský sociolog Jan Zielonka. Nemáme již, aspoň v Evropě, onen centralizovaný, více či méně autoritářský moloch se silnou byrokratickou exekutivou, jak byl nejdokonaleji ztělesňován moderními diktaturami.

Státní či lépe řečeno veřejná moc se rozkládá v řadu vrstev a úrovní – lokálních, regionálních, centrálních, nadnárodních. Ústřední vláda je jen jedním z více hráčů na šachovnici mocenských vztahů, na tom mnoho nezmění ani nynější vlna autokratického dekretování.

V mnoha evropských zemích byla role centrálních vlád spíš jen koordinační. Nemocnice bývají podřízeny regionální samosprávě, navíc si často musely obstarávat materiál i pracovní síly samy ze zahraničí. Mezi lokální a centrální administrativou docházelo k prudkým střetům, které představu národního státu coby dobře naolejovaného ústrojí odkázaly do říše báchorek.

Řešením může v budoucnu být další posílení regionální úrovně včetně přeshraniční spolupráce. Mnohé problémy by se daly mnohem lépe řešit v rámci přeshraničních regionů, třeba v oblasti Bádenska a Alsaska nebo Bodamského jezera.

Boj s pandemií naštěstí ukázal, že posílení národního státu nemusí nutně znamenat návrat k byrokratickému centralismu. Silně federalizované Německo zvládá krizi lépe než centralizovaná Francie. Právě ve státech se zregionalizovaným, zfederalizovaným ústrojenstvím se demokratické mechanismy ještě více rozhýbaly: muselo se trpělivěji diskutovat, ozývalo se víc hlasů, ale bylo to ku prospěchu dobrých rozhodnutí.

Dnešní krize může podobně jako po druhé světové válce přispět k rozmachu veřejného sektoru, k jisté obnově sociálního státu, byť v jiné podobě. Nový sociální stát bude mnohem rozčleněnější dovnitř a provázanější navenek, jeho demokratická legitimita může ale spočívat na pevném základě.

Na rozdíl od krize let 2008 a 2009 nebude finanční pomoc poskytována bankám, ale středním a nižším vrstvám. Investovat se bude mnohem více do veřejné infrastruktury, bez níž ani ty nejsilnější státy nepřežijí. Ukazuje se, jak osudově chybné bylo zanedbávání veřejného sektoru v posledních desetiletích. S největšími potížemi se zpravidla potýkají země, kde je kvalitní zdravotní péče dostupná pouze majetnější části obyvatelstva, například Spojené státy a Británie.

Je možné, že krize otupí existující třídní hierarchie, neboť všichni jsou stejně zranitelní, bohatí i chudí. Epidemie vypukla v jedné z nejrozvinutějších čínských provincií a poté zapustila kořeny v Lombardii, jednom z nejbohatších evropských regionů. Ne v chudinských slumech, jak by mnozí čekali. Útěky do daňových rájů superboháčům nepomohou. Nadnárodní korporace budou vystaveny sílícímu tlaku globální veřejnosti, aby se více se podílely na veřejném blahobytu.

Otevřít se tak může prostor pro posílení národního státu v jeho inkluzivní, sociálně orientované a decentralizované podobě se silnou interakcí občanských, lokálních a nadnárodních prvků. Definitivně snad zanikne diktatura volného trhu, jejímž ideologickým tlampačům se v minulosti podařilo veřejnosti vnutit falešné vědomí, že „volný trh“ rovná se „slabý stát“ rovná se „svoboda“.

Zároveň bychom se ale neměli zabydlovat v hřejivé idealizaci starého západoevropského sociálního státu. Jeho autoritářské, ba vysloveně násilné prvky neúprosně vycházejí na světlo dějin od represe okrajových společenských skupin až po lékařské násilí. Nucené sterilizace v sociálnědemokratické Skandinávii ať jsou tu připomenuty jako memento.

Politolog Petr Drulák napsal, že i dnešní socialisté se musí spokojit s národním státem coby jediným politickým nástrojem. „Nic lepšího nemáme,“ poznamenává rezignovaně. To je poněkud chmurný program pro levici, jejíž dějinnou podstatou vždy bylo hledat cesty nové, nevyšlapané. Ale budiž.

Nicméně má-li národní stát dostat ještě šanci, musí být zakotven mnohem hlouběji jak ve svých lokálně-občanských, tak transnacionálních vazbách. Ve své zkázonosné podobě, kterou mu vtisklo nešťastné dvacáté století – s armádami, policejními sbory, lágry a dráty na hranicích – by však měl být smeten na hnojiště dějin.