Článek
Místopředseda představenstva společnosti Seznam.cz Pavel Zima popsal v článku pro Seznam Zprávy své zkušenosti s koronavirem a s tím, jak se „jaksi ztratil“ výsledek jeho testu.
Poté, co se topmanažer vyléčil, mu hygiena řekla, že je po dobu tří měsíců „osvobozen“ od jakýchkoliv problémů spojených s karanténou a víceméně nemusí řešit žádná bezpečnostní opatření s ní spojené. Před opětovnou nákazou a potenciálně i šířením viru na další lidi by ho měla chránit přirozená imunita, kterou by měl každý po prodělání nemoci získat.
Ještě než se pustíme do samotné problematiky ohledně toho, jestli to tak skutečně funguje, přiznejme si, že tato otázka má ještě dalekosáhlejší konsekvence. Nejde tady jen o to, jestli uvolňovat ty, kteří se z nemoci vyléčili, z karanténních pravidel. Jde totiž o zásadní otázku ve spojitosti s takzvanou kolektivní imunitou, což je podle mnohých epidemiologů spolu s vakcínou jediná jízdenka k návratu do normálního života populace.
Reinfekce je nepravděpodobná, jistota ale chybí
Jak je to s možností reinfekce koronavirem, je jedna z těch otázek, na kterou vědci ani nyní, víc jak šest měsíců po vyhlášení stavu pandemie Světovou zdravotnickou organizací (WHO), nemají uspokojivou odpověď. Obecně se předpokládá, že minimálně po dobu prvních třech měsíců a pravděpodobně i déle po první nákaze by měl být člověk v bezpečí. Pokud vědci připustí, že k reinfekci může dojít, dodávají, že je to velmi nepravděpodobné. Případně alespoň věří, že při druhém nakažení budou díky přirozené imunitě lidského těla příznaky o poznání slabší.
Ale pak je tu řada případů, které budí nejistotu.
Jedním z živoucích příkladů je 37letá Megan Kentová z Massachusetts, která se dozvěděla, že je nakažená 30. března. Na test šla, protože onemocněl její přítel a ona sama následně ztratila chuť a čich. Nic dalšího ji ale netrápilo a tak po dvoutýdenní karanténě nastoupila zpět do práce. 8. května ale náhle onemocněla. „Cítila jsem se, jako kdyby mě srazil náklaďák,“ cituje její slova americký deník New York Times. Kentová prospala téměř celý víkend a v pondělí šla do nemocnice s přesvědčením, že má mononukleózu. Místo toho ale byla opět pozitivní na covid-19.
Jde o jeden z řady podobných případů, které se občas objeví v médiích a budí obavy. že kolektivní imunita nebude fungovat a lidstvo bude závislé čistě na vakcíně. Vědci se je nicméně snaží mírnit připomínkou faktu, že nemuselo jít o reinfekci. Málokdy se totiž v takových situacích zkoumá, zda se člověk skutečně znovu nakazil nebo se u něj jen virus dlouho neprojevoval, až se po určité době „probudil“ silnější než dřív, nebo se nemoc jednoduše protáhla na několik měsíců. Například podle Petera Hoteze z Baylor College of Medicine je právě toto „přijatelnější vysvětlení“ a podobný názor New York Times sdělil i Michael Mina z Harvardu.
Koncem září se ale objevil další případ, který už tímto způsobem vysvětlit nelze. Časopis Nature informoval o dvojici zdravotníků z indické nemocnice, kteří po třech a půl měsících po první květnové nákaze znovu prokázali pozitivní test. U obou byly provedeny analýzy genomu viru, podle nichž měli nakažení zdravotníci podruhé geneticky odlišnou verzi viru než poprvé, což se dá považovat za spolehlivý důkaz, že šlo skutečně o reinfekci.
Šlo o muže a ženu ve věku kolem třicítky, oba byli při první i druhé nákaze bezpříznakoví. Dobrou zprávou je, že napodruhé měli v obou případech nižší virovou nálož, takže by pravděpodobně měli být i méně infekční. Hlavním závěrem této studie je proto hypotéza, že k reinfekcím dochází nejspíš častěji, ale nikdo si jich nevšimne, protože jsou bezpříznakové.
Známý je i případ vůbec první zdokumentované reinfekce, kterou vědci pozorovali v srpnu u 33letého muže z Hongkongu. Stejně jako u zmiňovaných Indů reinfekci potvrdila analýza genomu viru. Někteří vědci tehdy tuto zprávu pro mnohé překvapivě přijali pozitivně. Muž měl totiž napodruhé asymptomatický průběh, což například epidemioložka z Yaleovy univerzity Aikiko Iwasakiová prezentovala jako „učebnicový příklad“ funkčnosti lidské imunity. Ta podle ní běžně funguje tak, že když už úplně nezabrání nákaze, zmírní průběh nemoci. Kritici jí ale vytýkali, že ač toto pravidlo obecně platí pro řadu nemocí, jeden případ nestačí pro potvrzení, že to platí i pro covid-19.
A to se bohužel dosud nezměnilo. Vědci dosud nemají dostatek dat o potvrzených případech reinfekce. Na téma sice vyšla řada studií, ale ty měly většinou problém s tím, že velmi pravděpodobně smíchaly případy dvojího nakažení s jedním dlouhotrvajícím. To v první řadě v této otázce znehodnocuje jejich závěry a navíc ani neposkytuje jasný obraz o tom, jak často k reinfekcím dochází. Je klidně možné, že jich může být tak málo, že i za předpokladu častějších těžkých průběhů druhé nemoci je jejich vliv zanedbatelný.
Když si tak ještě jednou položíme otázku, jak je to s reinfekcí a kolektivní imunitou, musíme se obloukem vrátit zpět k obecnému prohlášení na začátku článku. Reinfekce je sice možná, ale pravděpodobně k ní v horizontu několika měsíců po první nákaze dochází velmi zřídka. A pokud k ní i přesto dojde, vede nejspíš k lehkému průběhu nemoci. Jistotu ale nemáme.
Nad kolektivní imunitou a promořováním tak visí malý, ale přesto nepříjemný otazník.
