Článek
165 kilometrů Berlínské zdi stálo 28 let. Nebyl to pouhý symbol rozděleného světa, ale také místo, kde umírali lidé, kteří se snažili uprchnout za svobodou. Na jedné straně východní Německo (NDR), které patřilo do Sovětského bloku. Uprostřed pásmo smrti. Na druhé straně západ, demokracie, zeď posprejovaná graffiti…
Východ - pásmo smrti - západ.
Je listopad 1989, německý režim se rozpadá už několik měsíců. Desítky tisíc Východoněmců prchlo už v létě toho roku přes západoněmecké ambasády v Československu a Maďarsku. V polovině října se i uvnitř německé komunistické strany SED začínají bortit základy, generální tajemník Erich Honecker je odvolán.
Od září, a to každé pondělí, se v Lipsku scházejí nespokojené davy. V půlce října už v lipských ulicích pochoduje sto tisíc lidí. 4. listopadu až milion lidí na berlínském Alexanderplatz.
V hlavním městě se zrovna slaví 40 let NDR, přijíždí delegace z Moskvy. V čele je Michail Gorbačov, člověk, který stojí za perestrojkou a postupnými reformami. Berlínský dav skanduje jeho jméno a německá garnitura je stále více nervózní.
Jediný východoněmecký politik, který se mezi rozhněvané davy vydává, je člen reformátorského křídla SED, Günter Schabowski. Šedesátiletého bývalého novináře a absolventa lipské a moskevské stranické školy lidé vypískají. „Byl to ale velmi opatrný reformátor,” uvádí na pravou míru historik Ústavu pro studium totalitních režimů Tomáš Malínek: „Chtěl měnit poměry v NDR postupně,” říká pro Seznam.
Opatření na hranicích.
Ve čtvrtek 9. listopadu 1989 se v natřískaném sálu východoberlínské Mohrenstrasse koná tisková konference. V místnosti je slyšet cvakání fotoaparátů, novináři se usazují na červených sedačkách. Dřevěně obklady místnosti se akorát hodí k šedobéžovým oblekům řečníků z řad politbyra.
Generální tajemník SED Egon Krenz strká Schabowskému, čerstvému mluvčímu vlády, do ruky papír:
„Teď ten zákon dokončili, podle mě je v pořádku, ale koukni se na něj ještě,” říká Krenz Schabowskému.
Schabowski dokument přelétne očima a nepřipraveně čte rovnou do mikrofonu:
„Soukromé cesty do zahraničních zemí mohou probíhat bez dokumentů, za účelem návštěvy rodinných příslušníků…,” čte Schabowski.
„Odkdy to platí?” začínají pokládat otázky novináři, konkrétně italský zpravodaj Riccardo Ehrmann a západoněmecký reportér Peter Brinkmann.
„Podle mě platí okamžitě, neprodleně,” odpovídá špatně informovaný Schabowski. Na papíře byl totiž pouze návrh zákona, avšak mluvčí to netuší.
Tiskovou konferenci ve večerních zprávách odvysílají západní televizní stanice a k hraničním přechodům u zdi se začínají scházet zvědaví Berlíňané. A opravdu. Hlídači se samopaly stojí a nechávají procházet nechápavé občany. „Byla to čirá euforie, na mnoha místech propukly spontánní oslavy,” říká historik Malínek.
Dnešní East Side Gallery v Berlíně.
Další dny už se lidé pouštějí do samotné konstrukce zdi a společnými „západními i východními” silami ji srovnávají se zemí. Dneska už jsou její zbytky součástí umělecké berlínské scény, tzv East Side Gallery. Částečně je vidět i u nejslavnějšího hraničního přechodu Checkpoint Charlie. Jinak už ji na ulicích hlavního města spolkové republiky připomíná jen sotva viditelná dlážděná linie na zemi.
„Postupné srůstání dvou německých států ale probíhá daleko pomaleji a stojí mnohem víc peněz, než si v letech 1989 a 1990 vůbec kdo dokázal představit,” naráží historik na současnost. „Pro Berlín má Zeď samozřejmě mimořádný symbolický význam, jsou to ale zahraniční turisté, kteří propadají ‚kultu Berlínské zdi‚ a přijíždějí do města, aby si její ‚autentický‚ kus koupili v obchodě se suvenýry,” dodává Malínek.
