Jediný rozhovor s „nepřítelem státu", miliardářem Josefem Šťávou

Na třináct miliard korun už naskákala suma, o kterou se Čechošvýcar Josef Šťáva soudí s českým státem kvůli zmařenému obchodu s krevní plazmou. Kauza známá pod jménem jeho firmy Diag Human v těchto dnech „slaví“ dvacetileté výročí. Právě v říjnu 1996 začala vnitrostátní arbitráž o odškodné.

„Za tu dobu se ve funkci vystřídalo sedmnáct ministrů zdravotnictví. A jen málokterý z nich se u mě neohlásil přes prostředníky, aby si řekl o provizi,“ říká miliardář Šťáva v ojedinělém rozhovoru pro Seznam. Před čtyřmi lety se totiž zařekl, že už nikdy interview českým novinářům neposkytne.

Váš spor se státem o zmařenou investici do obchodu s krevní plazmou letos slaví 20. výročí. Neměl jste někdy chuť to vzdát?

Ne! Je pravda, že stát mi nezákonně zlikvidoval firmu prosperující v polovině Evropy a že mě spor stál mnoho, nejen finančně. Pro mě je ta věc ale především otázkou práva a odpovědnosti.

Z vašeho pohledu je otázka práva jasná. Platí arbitrážní verdikt z roku 2008, který vám přisoudil přes osm miliard korun. Stát naopak uznává verdikt z roku 2014, který říká, že vám stát nemusí platit ani korunu…

To není pravda. Verdikt z předloňska nerozhodl, že stát nemusí nic platit. Jen zastavuje arbitráž, v níž byl vydán konečný nález. Tedy ten z roku 2008. A ten platí, protože v tom předloňském nálezu jej nezrušili.

To, jak to interpretujete, odpovídá zoufalému výkladu Ministerstva zdravotnictví, které se chová jako malí kluci po prohraném fotbalovém zápase. Trucovitě odejdou z hřiště a a tvrdí, že výsledek neplatí.

Jenže verdikt z roku 2008 platí, je opatřen doložkou právní moci a je to poslední tečka za tímto dlouholetým sporem. Nic nám nebrání zahájit tady doma exekuci.

Mimochodem ti, kdo dnes na ministerstvu nejhlasitěji křičí, že nález není vykonatelný, jsou titíž lidé, kteří se pokusili část pohledávky pro sebe přes offshore struktury přivlastnit.

Mluvíte o někom konkrétním?

Samozřejmě, tehdy šlo o lidi z vedení ministerstva, primárně náměstka a později poslance Marka Šnajdra. Ten už na ministerstvu není, ale jeho spolehliví spolupracovníci jsou v resortu dodnes.

Máte pro svá tvrzení ohledně pana Šnajdra nějaké důkazy?

Pan Marek Šnajdr vždy věděl dopředu, co se stane v arbitráži. Dopředu to hlásil. Nikdo jiný než rozhodci, s kterými byl dopředu domluven, mu takové informace nemohl poskytnout.

Že se kolem vaší kauzy motali lidé s řekněme korupčními zájmy jste naznačoval již v minulosti. Proč jste nepodal trestní oznámení?

A proč si myslíte, že jsme nepodávali trestní oznámení? Učinili jsme to mnohokrát s konkrétními důkazy. Přistihli jsme i snaživou protikorupční policii a státní zastupitelství při falšování důkazů, jako odstraňování stránek ze znaleckého posudku. Zeptejte se třeba tam, proč se věcí nezabývali. Ještě nám dluží odpověď. Ta politická parta, podsvětí ODS a ČSSD, si zvykla na ovládání povolné justice a státní zastupitelství jim sloužilo.

A že nemluvím do větru, můžete dohledat v nálezech arbitrů. Ve svých verdiktech jak v roce 2002, tak i v roce 2008 upozorňují na nátlak a šikanu.

A co provize? Víte, kolik lidí si o všimné za urovnání kauzy za ta léta řeklo?

Šlo by o odhad. Přestal jsem to počítat. Jen málo z těch sedmnácti ministrů, co se za tu dobu vystřídalo na resortu zdravotnictví, se nestihlo u mě prostřednictvím „kamarádů“ ohlásit. Že by s případem šlo hnout, pokud dám provizi. Vždy jsem to ale odmítal a nikdy to neudělám.

Můžete být konkrétnější?

Určitě mohu. Nedávno byl na návštěvě v Bechyni prezident Miloš Zeman a já si našel vládní usnesení z dob jeho vlády, které ukládá ministru zdravotnictví Bohumilu Fišerovi, aby podepsal dohodu o ukončení sporu a vyplatil náhradu škody. Na stole tehdy leželo několik kompromisních variant. A když už jsme je všechny probrali a téměř jsme se dohodli i na sumě, tak vyjdu z Ministerstva zdravotnictví a na Palackého mostě mě doběhnou dva pánové, kteří jsou údajně pověřeni ministrem Fišerem s tím, že za šestiprocentní provizi vše proběhne hladce podle dohody. Tím pro mě jakákoliv možnost dohody padla a boj pokračoval.

A máte pro to důkazy?

Měl jsem je a mám je dodneška. Návrhy jednotlivých smluv, včetně těch na to, jak se mělo vyplácet oněch šest procent. Kdy se to má zaplatit a podobně. Jen pro dokreslení, tehdy se jednalo o 3,6 miliardy korun jako celkové odškodné. Od té doby naskákaly úroky a jsme dnes asi na 13 miliardách. A nikomu to nevadí.

Exministr Fišer ovšem již není naživu a je trochu snadným cílem. Můžete zmínit i někoho, kdo je ještě naživu?

Jak jsem říkal, v průběhu doby bezmála všichni ministři. Ať už byli z ODS nebo sociální demokracie, vždy takový nápad měli. Třeba byli vysláni asistenti za mnou do Bechyně s tím, že za dvě za tři procenta s tím pohnou. A když viděli, že to nepůjde, tak změnili rétoriku a plány. A snažili se mi firmu včetně nároku ukrást. Přes ty offshore struktury, o kterých jsme již mluvili. Ty získaly smyšlené nároky mého bývalého právníka, který se mi od roku 1998 snažil ukrást 30 procent firmy. To jsou ty akce pana Šnajdra. On se nechce dělit, tak my mu to vezmeme, to byl jejich plán.

A tyto aktivity máte zadokumentovány? To by mělo přece policii zajímat…

Souhlasím. Mělo by, ale nezajímá. Vzpomínám si na jeden dokument, který jsem Policii ČR poskytl před dvanácti lety. Nestalo se nic.

A ať je jasno, nikdy jsme na takovou nabídku nepřistoupili. A to je důvod, proč spor ještě běží. Nikdy nepřistoupím na korupční jednání a na nehorázné nabídky politiků za příslib ukončení arbitráže.

Vraťme se k samotnému sporu. Říkáte, že můžete zahájit exekuci na majetek státu v Česku. Proč jste to tedy ještě neudělal?

Jen proto, že jsme ke konci srpna oslovili vládu. Přijde nám korektní před obstavením účtu dát vládě příležitost k dohodě a dobrovolnému splnění závazku. Bohužel, Ministerstvo zdravotnictví informuje vládu záměrně nesprávně o tom, jak si stát ve sporu stojí. Pokud bude vláda „altnerovsky“ vykonatelný nález ignorovat, nezbude nám nic jiného než jediné řešení - a tím je tuzemská, ale i zahraniční exekuce.

K tomu ovšem potřebujete uznání arbitrážního verdiktu zahraničním soudem. Řízení běží v několika státech včetně Spojených států, Nizozemí nebo pro Diag Human domovského Lichtenštejnska. Zatím to ale moc nadějně nedopadalo.

První řízení byla zahájena před zastavením arbitráže v roce 2014. Důvodem, proč jsme šli do zahraničí již před rokem 2014, bylo to, že stát vyhrožoval rozhodcům, ale i nám trestní zodpovědností za naše další kroky v této arbitráži. A zejména soudy začaly posluhovat exekutivě nejen v tom smyslu, že unikátně jmenovaly všechny rozhodce podle jmenovitého výběru vlády. Jediná možnost, jak zachránit rozhodčí nález z roku 2008, byla daný nález „vyvést“ do zahraničí. Samotným důvodem, proč jsme v zahraničí v první fázi neuspěli, byla předčasnost, tedy formálně neukončená arbitráž. Tato překážka ale v roce 2014 odpadla.

No ale když říkáte, že můžete obstavovat majetek v tuzemsku, tak proč se ještě soudit za hranicemi?

Pro určité velmi negativní zkušenosti s českou justicí a potom proto, že dnes již nic nestojí v cestě uznání nálezu z roku 2008 v zahraničí. Ministerstvo uznávací procesy v zahraničí už jen protahuje. O podstatě sporu přitom už nikdo nic neví. Stát tady v tomto případě ztratil institucionální paměť.

Co tím myslíte?

Po skončení sporu vyznačil příslušný rozhodce na nálezu z roku 2008 doložku právní moci. Stát ji postupně v několika zemích komentoval jen tvrzením, že jde o rozhodce, kterého jmenoval Diag Human. Proto se prý nediví, že doložka právní moci byla vyznačena. I kdyby to tak bylo, nepředstavuje to žádný právní problém, ale ta pointa je v tom, že ve skutečnosti šlo o rozhodce, kterého jmenovala sama Česká republika, což jsme, samozřejmě, doložili… A za dva měsíce v jiné zemi, stejný komentář a stejně vyvrácený, a za pár týdnů potřetí. Nejde jen o tu blamáž, ale o důkaz, že Česká republika se sporem samým už vůbec nezabývá a orientuje se jen na protahování. A to za vysokou cenu. Úroky jsou 1,3 milionu korun denně k té přiznané částce ve výši osmi miliard.

Právě jste se vrátil ze stání v nizozemském Amsterdamu, kde běží vaše odvolání proti rozsudku, který vaše nároky zamítl. Jak to probíhalo?

Pro mě bylo zajímavé sledovat, že soudce se v rámci procesu poprvé pozastavil nad skutečností, že v přezkumném řízení si český stát najmenoval všechny rozhodce, kteří pak vynesli verdikt v jeho prospěch. Ptal se právních zástupců státu, jak je to možné. Můj dojem z nich je, že to vůbec netušili, nicméně neměli se s kým poradit, protože za stát nikdo nepřijel.

Pokud byste u zahraničních soudů uspěl, zkusíte opět obstavit zahraniční majetek Česka, jako se to stalo před pěti lety v Rakousku, kde byla zablokována vzácná umělecká díla včetně obrazu Dvě ženy od Emila Filly?

Co myslíte, měl bych? Já stále doufám, že stát zabrání zbytečné eskalaci situace. Ale ty postupy máme odzkoušené. Takže ve chvíli, kdy uspějeme, budeme si jen vybírat, který majetek budeme obstavovat. Ale rozhodně to nebudou obrazy, to už jsme se poučili. Půjdeme sofistikovanější cestou, přičemž dobře víme, kde jaký majetek Česká republika má a kudy posílá peníze.

Je možné ještě dosáhnout nějakého smírného řešení?

Nevím, proč mě tlačíte k nějaké dohodě či kompromisu. Ten jsem navrhoval 20 let, ta doba byla, dnes již neexistuje. Vynaložil jsem velmi významnou částku, nicméně největší investicí byl čas, energie, dopady do života rodiny - a to jsou ztráty, které nelze vyčíslit.

Mířilo na mě třeba devět trestních oznámení, kdy se nikdy nic neprokázalo, ale užil jsem si kvůli tomu, jak funguje místní justice.

O spravedlivém procesu à la Czech made bych mohl napsat knihu. A nebyla by to zrovna reklama na právní stát. Spíš na severokorejskou justici uprostřed Evropské unie.

Ten příběh z vašeho pohledu vypadá jako obří spiknutí s politickým pozadím a zmanipulovanou justicí. Proč jste jako zahraniční investor nezvolil cestu mezinárodní investiční arbitráže? Tam by se sotva mohlo stát, že budou arbitři jmenovaní jen jednou stranou sporu…

Děkuji vám za radu. Tato možnost je stále k dispozici. Sice stále doufám ve vyřešení celé situace bez tohoto kroku, ale je pravda, že podklady pro něj shromažďujeme. Tuto rychlou a jednoduchou cestu mi Ministerstvo zdravotnictví vysloveně vnucuje. Jeho argumentace, jež znamená, že není třeba rozhodnout o celé žalobě, kterou jsme na stát podávali, zakládá možnost zcela přehledné arbitráže, o jejíž důvodnosti nebude pochyb.

V tom případě ale budete muset i přistoupit na jednání o smíru, které je součástí arbitrážního procesu…

V zásadě nemám zájem. Samozřejmě naplníme postupy arbitráže, pokud by na to došlo. Na jednání připraveni jsme. Ale kompromisy typu „my ti dáme půlku a mlč“, to vážně ne.

Mimochodem ani vaše kroky nebyly v historii zcela přehledné. Zhruba před čtyřmi roky jste zdánlivě nárok ze sporu Diag Human prodal neupřesněným zahraničním investorům, aby se později ukázalo, že protivníkem státu jste nadále vy sám. Co to mělo být za šarádu?

A ta moje šaráda má mít nějaký vliv na průběh arbitráže? Firma vede spor, nikoliv já osobně. Pokud já, jako prezident správní rady, rozdělím pohledávku na několik částí, je to jen v mé kompetenci a nemusím protistraně nic oznamovat.

Z mé strany to byla obyčejná sebeobrana vůči státnímu nátlaku. V té době byly mocenské represe a dezinformační mediální kampaně velmi intenzivní a státem velmi pečlivě organizované. Stát zahajoval trestní řízení proti všem, kteří podporovali Diag Human.

Též proti našemu právníkovi bylo zahájeno trestní řízení obohacené o anonymní výhrůžky, náboje v obálce, a vrchní i Nejvyšší státní zastupitelství jen přihlížela.

V té době nám vláda písemně sdělila, že pokud u soudu kdekoliv prohlásíme, že nález z roku 2008 je konečný a pravomocný, bude nás trestně stíhat. Chápete to? Kde to jsme? Takto vypadá stát, který se jako právní stát prezentuje v Bruselu?