Jediné kopyto zabere i tři čtvrtě hodiny, říká herec Vydra o chovu bosých koní

Článek si také můžete pustit v audioverzi.

Před branou statku se loučí dva muži. „To byl pan farář z Nového Knína. Za přispění některých sousedů jsme tady na rozcestí na našem pozemku zrekonstruovali zvoničku a domlouvali se na jejím požehnání,“ říká herec Václav Vydra.

V kopcích nad Slapskou přehradou už deset let spoluvlastní statek Malčany. Zaměřuje se tady na chov koní bez podkov, kterým se musí věnovat speciální péče o kopyta. Tomu je přizpůsoben celý areál. Cedule u vstupu hlásá: Institut celostní péče o koně, o.p.s.

„Snažíme se respektovat jejich přirozené potřeby a k tomu přibíjení podkov nepatří. Kůň potřebuje přímý kontakt kopyt se zemí, aby je měl zdravá a funkční a správně podporovala činnost jeho srdce,“ říká herec, jehož vypracované dlaně a prsty naznačují tvrdou fyzickou práci. „To víte, strouhání kopyt je dřina,“ usměje se. Za dopoledne se mnohokrát ocitne na kolenou či v předklonu, bude muset strouhat, řezat, brousit…

Přestože z divadelního představení v Rožnově pod Radhoštěm dorazil ve čtvrt na tři v noci, už po deváté ráno působí svěže. „Snažíme se tady držet dobrou náladu. Pokud je člověk otrávený, naštvaný a nepříjemný, stojí ho to stejnou energii, jako když je rozesmátý, milý a příjemný. Akorát varianta bé dělá větší radost,“ říká Václav Vydra. Syn herečky Dany Medřické a manžel herečky Jany Bouškové pochází ze slavného hereckého rodu a za příjmením může mít i ve svých 65 letech přídomek „nejmladší“.

V rozlehlém dvoře mezi budovami statku, v nichž nechybí ani část pro hosty, jsou vzrostlé ořechy. Pod přístřeškem postává část stáda. Každý z koní má na krku volný barevný obojek s čipem, který funguje jako u hostů lázeňského areálu. Díky individuálnímu nastavení čip určuje, kdy si kůň může pochutnat na něčem jiném než na seně, kterého má k dispozici neomezeně.

„Kůň má rád jadrné krmivo a je ochotný si pro něj chodit. Aby se ale dostal k našemu automatu, musí ujít určitou trasu – aby něco nachodil,“ vysvětluje Vydra. Jeden z koní právě stojí uvnitř samoobslužného boxu, než ho zvukový signál upozorní, že má odejít, případně je ještě poté postrčen mechanicky. Na řadě už čeká další.

Vejde do boxu, do misky v přední části co chvíli cinkají menší dávky. Kůň občas nedočkavě dupne kopytem, když má pocit, že se žrádlo sype pomalu nebo je ho málo. Po chvíli se opět ozve zvukový signál systému. Jakmile kůň automat opustí, vyjde do kopečka, projde mělkým brouzdalištěm a pak může zůstat s ostatními u sena nebo vyrazit na některou z pastvin. Když ho honí mlsná, za čas si kolečko může zopakovat.

„Je to pro ně motivace k pohybu. Kdyby měli všechno na jedné hromadě, nemají potřebu nikam chodit,“ podotýká herec.

„Tak jdeme na to,“ říká, obléká si poctivou koženou zástěru a elektrickou bruskou brousí zahnuté kovové nástroje. Pokud se totiž chovatelé koní rozhodnou pro přirozený stav bez podkov, váže se k tomu i péče o kopyta – údržba takzvaným strouháním.

Domestikovaný kůň se dávno nepohybuje v nehostinném stepním terénu, kde se kdysi vyvinul jako samostatný druh. Sám si nestihne pouhou běžnou chůzí obrousit dorůstající kopyta – nemusí pendlovat mezi pastvinami a napajedly, ani utíkat před predátory.

„Přesto se ještě dnes snaží kůň se zdravotními problémy do poslední chvíle působit jako zdravý a svůj hendikep zastírá a kompenzuje, aby se nestal kořistí. Když už začne pajdat, značí to větší problém,“ vysvětluje Vydra.

Péče o kopyta je podle něj náročná vědomostně i dovednostně. „Člověk se musí naučit vidět kopyto, skrze zkušenosti poznat, jak asi vypadá vevnitř. Bohužel stále dominuje znecitlivování kopyt podkovami. Když je řemeslník šikovný, dodrží alespoň tvar a úhly kopyta, vůbec se však nehledí na jeho přirozenou funkčnost,“ krčí rameny chovatel.

Důležité totiž je, že kopyto bez podkovy se při došlapu a zvednutí rozpíná a zase stahuje. Tím funguje jako pumpa a jak říká Vydra, existují i výzkumy, o kolik centilitrů krve víc díky tomu stoupá od kopyt zase vzhůru, což přirozeně pomáhá koňskému srdci.

V extrémních případech prý může podkova stahovat kopyto podobně, jako tradiční a dnes odsuzované podvazování dívčích chodidel v Číně. Koně, kteří jsou na statku v léčebném procesu v části kopytní kliniky, se pohybují po gumové podlaze, aby měli po zákroku co největší komfort a mohli chodit bez větších problémů. K léčbě totiž přispívá i dostatek pohybu.

„Metodu celostní péče o koně sestavila paní doktorka Hiltrud Strasserová z Německa, které už je 78 let. Věnuje se tomu velkou část života a učí zájemce pomáhat koním tímto způsobem,“ popisuje Vydra, který se k jejím seminářům dostal poprvé kolem roku 2006.

„Fascinovalo mě to, do té doby jsem ani netušil, jak zásadní chyby v životním stylu koní děláme, a to nejen podkovami. Vlastně to není metoda. Je to jen důsledné dodržování anatomického a fyziologického tvaru kopyta,“ podotýká. Péče o jediné kopyto přitom zabere i tři čtvrtě hodiny a práce vyžaduje plné soustředění – tedy žádné přehrávání divadelních rolí v hlavě.

Václav Vydra organizuje už roky vlastní semináře, metodu vystudoval. Úplně na začátku se však přesvědčil o pozitivních výsledcích osobně. Lépe řečeno na svých zvířatech. Bylo to v době, kdy měly jeho dvě kobyly problémy s pohybovým ústrojím neřešitelné konvenčními metodami.

„Ta starší kobyla už tu není, odešla ve svých 29 letech. Když jí bylo dvanáct, řekli mi, že je to nevyléčitelné, abych ji dal do důchodu někam na pastviny. Po půlročním pobytu na kopytní klinice v Rakousku u pana Patricka Spieledera se ale pozvolna zase dostala do formy. Byla tu pak se mnou ještě 17 let a na její jednadvacetileté dceři stále jezdím,“ vzpomíná Václav Vydra na dobu, kdy v Česku ještě o metodě nikdo nevěděl. Přesto nechal oběma koním sundat podkovy a začal se studiem a strouháním.

Protože má šest vlastních koní a ve stádu v Malčanech jich bývá pravidelně dvacet až pětadvacet, je pravděpodobné, že se svými spolupracovníky strouhá i dnes. A bude strouhat i zítra a následující dny.