Článek
Silná vůle, vytrvalost a vnitřní disciplína mu pomohly dobýt pomyslný fotbalový Olymp – šest let hrál v jednom z nejprestižnějších klubů světa, v anglickém Liverpoolu.
„Když jsem tehdy podepsal tu smlouvu, byl jsem neskutečně šťastnej, splnil se mi dětskej sen,” vzpomíná na jedno z nejkrásnějších období svého života Vladimír Šmicer. I přes všechny svoje fotbalové úspěchy ale dokázal zůstat nohama na zemi.
Měl jsem strach, jestli to moje fotbalové umění bude stačit na Prahu, vzpomíná na své začátky Vladimír Šmicer.
Moje místa: Vladimír Šmicer.Video: Seznam Zprávy
Jeho první profesionální angažmá bylo v pražské Slavii. Jak dnes přiznává, bojoval v začátcích s obrovskou trémou. „Když si na to vzpomenu, byl jsem vytrémovanej úplně strašně. A nejhorší potom je, když začnete hrát s vědomím, že nechcete zkazit. Radši se schováte za obránce, nenabízíte se, protože zkazíte dvě, tři věci, lidé na vás trošku písknou, někdo něco zařve a už si tolik nevěříte,“ vysvětluje Vladimír Šmicer.
Mezi fotbalisty je pochopitelně rivalita, nikdo nechce sedět na lavičce. A tak se musíte snažit být lepší než ti ostatní. Musíte vlastně pořád bojovat o to své místo v sestavě. „Ať je to, jak chce, vždycky může hrát jen jedenáct kluků. Může být dobrá parta, ale je potom potřeba hrát a dostat se na to hřiště. Takže ono být kamarád s klukem, s kterým bojuju o místo, to také úplně nejde,“ dodává.
Když bylo Vladimírovi čtrnáct, rodiče se kvůli jeho kariéře přestěhovali do Prahy, kde ho dál v jeho vášni pro fotbal podporovali. Když na vztah s maminkou a tatínkem přišla v našem rozhovoru řeč, bylo jasné, že je to dodnes pro Vladimíra Šmicera bolavé místo. „Vztah s rodiči jsem měl bezvadnej, ale později už spíš s mamkou, protože táta docela pil. Začal už na té vesnici a když jsme se přestěhovali do Prahy, tak v tom bohužel pokračoval. V podstatě i kvůli tomu pití zemřel tak brzy, bylo mu teprve 60 let,” říká Vladimír s posmutnělým výrazem ve tváři.
„On si tu moji kariéru mohl užít daleko víc, nebýt toho pití. Ale prostě to pití ho porazilo, on se s tím neuměl vyrovnat. Na moje zápasy pak už chodil málo, a já byl většinou nervózní – říkal jsem si, bude pít, nebude pít… Pak už jsem byl i radši, když nepřišel, než aby tam dělal ostudu. Kolikrát jsem se za to i styděl… Jemu už prostě nebylo pomoci, bylo to silnější než on,” uzavírá tuhle smutnou kapitolu svého života.
Když ale přišla řeč na poměry v současném českém fotbale, Vladimír Šmicer se dostává postupně do varu. „V Česku se platilo vždycky. V nižších soutěžích vždycky! A nejvíc mě štve, že ty kluby jsou s tím spokojený. Jsou spokojený s tím, že si můžou pomoct. A ti rozhodčí – proč by si ty peníze nevzali? Kdo to na ně řekne? Ten, co dává ne, oni také ne, tak kdo?“ rozčiluje se.
„Trošku se to asi zlepšilo, ale je to ostuda pro náš fotbal a zaslouženě patříme tam, kde jsme. Tu fotbalovou bídu, kterou tu máme, tu si naprosto zasloužíme… Kdybych věděl, že mi jakejkoliv pohár někdo koupil, tak bych ho vrátil. To mi za to nestojí, to bych se na sebe nemohl podívat do zrcadla. Opravdu! Ale tyhlety lidi to tak nemají, tu sebereflexi nemají. Oni si to koupí a ještě se chlubí, že jsou lepší než ty druhý! Takhle to funguje v tom našem fotbale a to je prostě hnus!“ dodává Vladimír.
Jaké jsou podle Vladimíra Šmicera příčiny tohoto neutěšeného stavu ? Za jakých okolností skončil s fotbalem a proč se nechce stát trenérem?
Celý rozhovor s Vladimírem Šmicerem najdete v pořadu Intimní zpovědi.
Pořad Intimní zpovědi vysílá Televize Seznam každé úterý od 20:30.
Jak naladit Televizi Seznam u vás doma? Praktický návod ZDE.
Sledujte Televizi Seznam i na Facebooku.
