„Je to posvátné místo.“ Odkud se řídí církevní peníze a lidé?

Do kanceláře stoupá Jan Balík přímo z nádvoří po starobylém schodišti rokokového paláce na Hradčanském náměstí. Jen pár kroků a na dohled od areálu Pražského hradu a katedrály svatého Víta.

„Původně se mi sem moc nechtělo,“ vzpomíná generální vikář pražské arcidiecéze na tehdejší první dojmy ze své kanceláře. „Pak jsem ale zjistil, že tahle místnost je posvátná,“ vysvětluje kvality místnosti s výhledem do zahrady, které obvykle manažerské příručky nezmiňují.

Když usedne k pracovnímu stolu, přímo v úrovni očí hledí na zarámovaný kapesník a fotografii Jana Pavla II., prvního slovanského papeže v historii katolické církve.

„Jan Pavel II. je mým velkým životním vzorem, mnohokrát jsem se s ním setkal. Když pak odešel do nebe, tak jsem dostal relikvii druhého řádu, kapesník, který používal. A je to takové tajemství, protože jsme společně dostali tuto relikvii s několika kněžími a vždycky to má u sebe ten, který to nejvíc potřebuje,“ říká Jan Balík pro SZ Byznys.

V místnosti, kde nocovali jak Jan Pavel II., tak i další světice Matka Tereza, a která byla dříve soukromým pokojem významné osobnosti konce komunismu, kardinála Františka Tomáška, všechny zmíněné připomínají černobílé fotografie na stěně.

„Můj pracovní den začíná mší, protože jsem sice manažer, ale jsem v první řadě kněz,“ říká muž, který má na starosti celý ekonomický chod arcibiskupství, tedy nejen farnosti, ale například také církevní školy nebo charity. Řečí čísel řídí téměř 500 lidí a zhruba dvoumiliardový rozpočet.

Se svým šéfem, kardinálem Dominikem Dukou, se generální vikář potkává u snídaně po ranní mši. „Tam ale neprobíráme pracovní věci, spíše je to takové sdílení toho, co kdo četl a kde byl.“

Své pracovní povinnosti dělí mezi cesty po diecézi, například přímo do jednotlivých farností, přímo v kanceláři pak obvykle mívá jednu schůzku za druhou.

„Na prvním místě se člověk neobejde bez dobrých spolupracovníků kolem sebe, asistentky, tiskového mluvčího, výkonného ředitele, ekonomky,“ vyjmenovává Jan Balík. „Ti do toho dávají svůj život, svoji invenci, své dovednosti a taky jsou schopní se se mnou hádat, protože ne každý je ochoten říct nadřízenému svůj názor.“

Úzkou chodbou procházíme do sousední zasedací místnosti s vysokými stropy. „Míváme tu jednání ve větším počtu lidí, ale taky je to místnůstka taková schovaná, kde se mohu zašít, když potřebuji trochu do klidu.“

Co jste se jako manažer musel naučit, co bylo nejtěžší?, ptám se. „Svěřit druhým nějakou práci, důvěřovat jim, kontrolovat, ale taky dokázat rozdělit svůj čas na ten, který je potřeba věnovat práci, ale taky odpočinku a načerpání sil, takže jsem se musel naučit určitému stylu života,“ přiznává Jan Balík ve své kanceláři.