Je to krásná doba, raněných bude hodně. Byznysmen vidí příležitosti

Krizový manažer a soukromý investor Václav Novák projevil velkou dávku intuice loni v létě, kdy udělal svůj životní obchod. Firma M.L. Moran, kterou vlastní s kolegou Zdeňkem Šmejkalem, totiž tehdy odprodala Američanům za 1,5 miliardy korun podnik Technistone. V Hradci Králové vyrábí desky z umělého kamene. Kupní cena továrny byla asi pětsetkrát vyšší oproti tomu, co zaplatili v roce 2010, když Technistone, zasažený tehdejší krizí, kupovali.

Během posledních měsíců Václav Novák, jak říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy, odprodal i většinu zbylého majetku. Poslední transakci uskutečnil na konci února, těsně před vypuknutím koronavirové krize. Tušil prý už celý rok, že se něco stane.

„Když vlezete do kasina a vyhrajete, tak taky nebudete vracet žetony,“ bere ve svém případě včasný odchod jako souhru šťastných okolností v kombinaci s racionální úvahou.

Teď čeká další velké pohyby v ekonomice, které podle něj řadu lidí a firem přivedou ke krachu. Ale vidí to i jako dobu velkých investičních příležitostí.

Kdy jste začal mít tušení, že se čas hojnosti a prosperity blíží k závěru?

Někdy loni touhle dobou… Vlastně ještě dříve, už v únoru to začalo. Pozoroval jsem změny v automobilovém průmyslu, protože už klesaly objednávky u subdodavatelů. To jsem věděl, protože po těch firmách chodím. To je takový docela klíčový indikátor, jak se ekonomice daří. Tak jsem si říkal ne, nikdo neví, jak to bude dál, už je to tady deset let dobré, pryč s tím… Takže já jsem se rozhodl, že Technistone prodám.

Byla to tedy jen racionální úvaha investora, že je nejvyšší čas?

Ano. V tom nebyla nějaká nabídka, která by zrovna přišla, kterou by nebylo možné odmítnout. Já jsem byl přesvědčený, že za rok už může být pozdě. A že to už má dost velkou hodnotu a nemá cenu dále pokoušet štěstěnu. Víte, já si myslím, že člověk by neměl být nenažraný.

Bylo to za pět minut dvanáct. Tomu se říká klika.

Můžete to nazvat různě. Když vlezete do kasina a vyhrajete, tak taky nebudete vracet žetony. Nevěděl jsem, co přijde, ale říkal jsem si, to nemůže vydržet dlouho.

Já už jsem vydělal i na té krizi předchozí i na té předtím. Ono to souvisí s mou velkou averzí vůči riziku, já nesnáším riziko a nesnáším dluhy. Ale mám zase rád dluhy někoho jiného, které nejsou splaceny. To je příležitost.

Kdyby tu nebyl koronavirus, přišel by jiný spouštěč krize?

Přišla by krize i tak, ale nebylo by to tak drastické. Byla by to normální krize z nadvýroby.

Bydlíte v Mladé Boleslavi, jste znám jako milovník aut a znáte i situaci v automobilovém průmyslu. Jak vidíte jeho budoucnost? Až doposud byl výkladní skříní naší exportně orientované ekonomiky. Nebude teď spíše zátěží?

Bude. Možná ne tak velkou, ale určitě bude. Automobilový byznys je strašně nebezpečný, kapitálově nesmírně náročný. A jsou tam neskutečně nízké marže i díky konkurenčnímu tlaku subdodavatelských řetězců.

A pokud náhodou ty marže máte, tak je nemáte zaručené, protože nemáte pod kontrolou výsledný produkt, jestliže nejste tím finálním výrobcem. V okamžiku, kdy se s tím finálním výrobcem něco stane, nefunguje mu odbyt, vy jako subdodavatel máte velký problém.

Před časem zavřeli Volkswagen ve Wolfsburgu, pak ho zase otevřeli a následně zase zavřeli. A nezavřeli jej proto, že by tam řádil koronavirus, ale ta auta prostě nemají odbyt. Ten problém bude dlouhodobý a dost brutální.

Poučme se z historie, z krize na přelomu 20. a 30. let v Americe. I tam se před krizí vyrábělo přes 5 milionů aut a po ní, v tom nejhorším období, méně než 1,5 milionu. V podstatě čtvrtina. Jestli už se toto jednou stalo, může se to stát znovu. Produkce spadne třeba „jen“ na polovinu, já si to dokážu představit.

Však si vzpomeňte, jak si lidé během té izolace stěžovali, že nejsou ostříhaní, ale nikdo si kupodivu nestěžoval, že si nemůže koupit auto. Nikdo. Když se rok na celém světě neprodá jediné nové auto, tak se z hlediska spotřebitelů vůbec nic nestane. Protože ten, kdo ho opravdu potřebuje, si koupí ojeté. A to je obrovský problém, který máme ještě před sebou.

Bude tedy automobilový průmysl jeden z těch nejvíce postižených?

Musíme rozlišovat, protože i tam se bude předjíždět. Jsou tu automobilky, které jsou zdravé a silné, ty to přežijí a pohltí slabé. Kdyby třeba Peugeot nekoupil už někdy v roce 2017 Opel, tak jsem přesvědčen, že právě takový Opel by tuhle krizi nemohl přežít. V žádném případě. Továrna na vratkých nohou, trošku hýbnete kobercem a už se válí…

Nás asi bude nejvíce zajímat budoucnost Volkswagenu i s jeho Škodovkou a třemi výrobními závody v Česku.

Neznám jejich konsolidovaná čísla za celý koncern, ale myslím, že Volkswagen je v přiměřeně dobré kondici. Ale ne v tak dobré, jak by si sám přál. Aféra Dieselgate jej už stála spoustu peněz a bude ještě stát. Také poněkud zaspal dobu v nástupu nových technologií.

Já jezdím domů přes pražský Prosek. A tam mají v showroomu VW vystavený elektromobil Audi. A jediné, co se tam mění, je to, že pořád zvětšují tu slevu, kterou na to auto dávají. Už tam stojí asi čtyři měsíce.

Koncern VW na tom asi úplně špatně není, ale kdybych měl porovnat dva největší výrobce na světě Volkswagen a Toyotu, tak Toyota je po mém soudu v hodně lepší kondici.

Když se bavíme o těch ohrožených odvětvích, první na ráně je celý turistický průmysl. Centrum Prahy, Karlovy Vary nebo Český Krumlov si zoufají, protože hotely jsou stále prázdné. Myslíte, že tohle odvětví má šanci vrátit se do původního stavu?

Doufám, že se nevrátí tam, kde to bylo, to už bylo totálně nezdravé. I třeba s celým systémem Airbnb, který ničí lokální kulturu, přičemž na něm vydělává hlavně správce toho systému, nikoliv ubytovatelé.

Takže já doufám, že se to zpět nevrátí. Pokud se mě ptáte, zda má stát v tomto segmentu nějak podnikatelům pomáhat, tak jednotlivcům v žádném případě. Jestli se má pomoci regionům, tam myslím, že ano.

Proč ne jednotlivcům?

A proč ano? Jestli podnikatel už po pár týdnech krize křičí o pomoc, tak já se ptám, proč vůbec podniká? U těch regionů je to něco jiného.

Já se byl minulý týden podívat právě v Karlových Varech. I z byznysových důvodů. Je to strašně smutný pohled, neskutečně smutný. Městu by nějak pomoženo být mělo. A když říkám nějak, tak možná marketingem nebo obdobným systémem, jak se pomáhá divadlům, že se přispívá na sedadlo. Tak třeba dočasně nějakým příspěvkem 200 nebo 300 korun na lůžko v hotelu nebo penzionu, když si seženete hosta za 2 000 korun na noc. Ale ty klienty si už musí hoteliér sehnat sám. S tímto řešením bych i souhlasil, protože nikdo asi nechce, aby to město úplně zemřelo.

Je to stejné, jako když rozdmýcháváte oheň. Když nezafoukáte a když nepřiložíte, tak se plamen zmenší, až úplně zhasne. A cílem je udržet ten plamen, i kdyby byl malý. Když oheň vyhasne, tak už je vždycky problém jej znovu vykřesat. Pomoc regionu schvaluji, ale jedincům přispívat na podnikání, tam nevidím žádný důvod. To je všechno očistný proces. Hotel zkrachuje, ale koupí jej zase někdo jiný.

Vidíme tisíce natažených rukou ve všech sférách ekonomiky. Podnikatelé volají o pomoc. Je špatné pomáhat?

Jakákoliv dotace je v principu špatná. Když už se to má dít, tak jen v takové formě, která státu přináleží. Jak říkám, stát nemá na starosti ten jeden konkrétní hotel, jednu konkrétní firmu, má na starosti ten region. Tudíž si myslím, že je OK, když přispěje třeba na filmový festival ve skomírajících Karlových Varech.

A jak se tím vaším pohledem díváte třeba na všechny vládní podpůrné programy COVID?

Vím, že existují, ale já je nesleduji, žádný z nich nečerpám a ani se na to nechystám. Ani nevím, jaká je ta procedura schvalování.

Ale souhlasíte s tím, že alespoň na tom začátku, kdy byla z vůle státu uzavřena větší část ekonomiky, to byla správná cesta?

Nejsem si úplně jistý, že byla správná, ale rozhodně jsem přesvědčený, že by měla být striktně časově ohraničena.

Jestli někomu zavřu restauraci, tak mu to kompenzuji, to není pomoc, to je kompenzace za to, že jsem mu ji zavřel. Tomu rozumím, ale nerozumím už moc těm následným krokům.

Každý z nás podniká i s vědomím, že se může něco takového stát, že se může něco pokazit. Chceme zisk, ale ten není samozřejmý. A když vyděláme, tak si ten zisk necháme. Já v principu nevidím žádný důvod, proč by se mělo podnikatelům přehnaně pomáhat a už vůbec ne dlouho. Nemohu někoho držet nad vodou jen tak pro nic za nic.

Jisté je, že stát nemůže pomoci všem, takže pomáhá selektivně dle vlastní úvahy, čímž pokřivuje trh.

Přesně tak. Přece neexistuje nějaký nárok na ekonomický život. Cílem každé firmy by mělo být, aby byla schopna absorbovat šok, to znamená rychlou změnu. A aby byla schopna šok absorbovat, tak musí být vždy pružná, musí mít energii. A energie, to jsou peníze. Nesmí mít vysoké závazky, musí mít cash, likviditu…

Jestliže ta změna je tak rychlá, že ani poměrně pružná firma na to nemůže reagovat, tak nějakou pomoc státu mohu připustit. A to takovou, která prodlužuje dobu té změny, dá firmám delší čas k nadechnutí, na adaptaci.

Když budete mít automobilku a někde v zákoně bude napsáno, že se do roku 2030 musejí přestat vyrábět spalovací motory, tak máte 10 let na to, abyste se tomu přizpůsobil. Když vám ale někdo ze dne na den řekne, že zítra nebude ropa, tak se na to nelze připravit. Ta pomoc při absorbování šoku je pak ospravedlnitelná. I tak by ale pomoc měla být v té podobě, že se to státu zase vrátí. Ne že to podnikatelům daruje.

Mnohé firmy strádají, jiné mají zlaté časy. Hlavně celá část ekonomiky, která stojí na digitálních platformách. Tenhle sektor asi teď má velmi dobré vyhlídky.

Je v tom pořád Darwin, kterého já tak rád připomínám a o němž jsme se bavili, když jsme řešili letecký byznys. Nahoru teď půjde ten, kdo má sílu, nemá dluhy, patří mu majetek, na němž podniká, je finančně zdravý. A také ten jedinec, který je rychle přizpůsobivý. To znamená i ta nová digitální a bezkontaktní ekonomika. Ale i v tom daném oboru bude i tak jeden požírat druhého, mezi sobě rovnými bude válka.

Dnes stovky tisíc lidí dělají z domova, mají stále „home office“. Firmy i jejich zaměstnanci mnohdy s překvapením zjistili, že to vlastně může fungovat. Ale zůstávají tady ohromné plochy kancelářských budov. Co s nimi, pokud zůstanou z větší části nevyužité?

Rozhodně by bylo hodně špatné, kdyby ty firmy, které vlastní kancelářské budovy, dostávaly dotace na nevyužité metry. Já nevím, co s tím bude. Půjdou určitě dolů ceny, sníží se marže, další vývoj je nejistý. Možná že se z řady těch kancelářských budov zase udělají byty. To se může týkat i prázdných hotelů.

Já mám moc rád San Diego. V centru byly dříve jenom kancelářské budovy. Večer a v noci tam bylo úplně mrtvo. A dnes se v centru opět bydlí, z mnoha různých důvodů. To město ožilo, je to pěkné místo k žití, s restauracemi atd. A je dost dobře možné, že někdo dostane nápad, že by se mohlo něco podobného udát i v centru Prahy. A zase se tam začnou stěhovat lidé. Teď je Praha 1 také vylidněná a mrtvá. Na rozdíl od Vinohrad, kde lidé pořád bydlí.

Přestavbou prázdných hotelů a kanceláří na byty by se vyřešily dva problémy naráz.

Jeden ze zákonů fyziky říká, že energie proudí z místa vyššího energetického potenciálu do místa nižšího energetického potenciálu. A prázdné místo je nízký energetický potenciál, plné místo vysoký. To znamená, že když je někde byt o deseti lidech a vedle je prázdné místo, tak ti lidé mají tendenci se tam nastěhovat. To je přirozené.

Bavíme se lokálně o Česku. Kdo na všech těch změnách vydělá v rámci Evropy?

Zase ten, kdo bude nejvíc fit. Státy, které nejsou tolik zadlužené. Proto si myslím, že i Česko na tom relativně vydělá.

Když se podíváte na to, jak který stát na tom byl už před krizí, jak na tom byl se schodky státního rozpočtu, tak zjistíte, že to, co je severně od Alp, bylo v zásadě dobré a to, co jižně, tak tam byl problém. A ten rozdíl se bude spíše prohlubovat.

Druhá věc je i koncentrace intelektuálního kapitálu. To znamená, z čeho vzniká hodnota. Jestli z toho, že něco montuji, nebo že to vymýšlím. A já jsem docela optimista, zase věřím v Českou republiku. Myslím, že tady se toho vymýšlí víc, než si obecně lidé myslí.

U nás v Mladé Boleslavi je vývojové centrum, kde dělají asi dva tisíce lidí. Ti nic nemontují, jenom vymýšlí, pro celý koncern VW. Ne všechno, ale hodně. A tak to tady mají i jiné automobilky a jiné firmy, prostě ten intelektuální kapitál v Česku existuje v relativně vysoké koncentraci. Takže tyhle země na tom vydělají. A pak na tom vydělají státy, který mají vysokou efektivitu státní správy. Tam si ale už bohužel nejsem jistý, že k nim patříme.

A kdo půjde nahoru globálně? Čína?

Já bych neřekl jen Čína, já bych řekl jihovýchodní Asie. To znamená celý ten pás od Indie na západě přes Čínu až po Austrálii na východě. Myslím, že to nutně musí oslabit Severní Ameriku a ještě více Evropu jako celek, kde se dluhy dále prohloubí.

A teď si třeba představte situaci, kdy Čína půjde a koupí si celý italský dluh.

Tak je z ní čínská kolonie.

Ano. A to se dostáváme do feudalismu. Feudálovi patřilo všechno, co na tom území bylo, včetně lidí. Představte si, že komunistické Číně bude patřit italská policie, italská armáda, italské soudy. Teď tomu nechceme věřit, ale tímto směrem ten vývoj jde.

Je to absurdní představa.

To je Orwell, dotažený do konce. Já tam pořád ten problém obrovského dluhu vidím, byť se jej mnozí politici snaží bagatelizovat.

Teď je tu nápad vydávat nesplatitelné dluhopisy, takové perpetuum mobile. To už jsme pomalu na úrovni akcií. Akorát že u akcií není nikde napsáno, že se bude vyplácet dividenda, kdežto tady pořád budete muset platit, každý rok. Když to vydáte a někdo takové dluhopisy skoupí, tak vás má v rukou. Může si s vámi dělat, co si zamane.

Je pro vás osobně tato doba nějakou výzvou v oblasti dalších privátních investic?

Víte, mně bude 65. A já tady nebudu do 150, abych s tím ve 120 sekl a do té doby se dřel jako mezek. A tudíž musím brát v úvahu své zdraví, které mě v minulosti vypeklo. Nebo spíše já jsem ho vypekl sám, dost jsem se o to přičinil, šel jsem tomu životním stylem hodně naproti. Naštěstí jsem to přežil, dopadlo to, myslím, dobře. Tak už to nechci úplně pokoušet.

Možná se nechám do něčeho zlákat, ale to bych si musel hodně rozmyslet. Protože to znamená, že se budu honit. A já už se nechci honit.

Kdyby mi ale bylo 40 nebo 45, věděl jsem, co vím teď, a měl jsem ty peníze, co mám teď, tak bych roztáčel zeměkouli. Ale ve velkém. Říkám ve velkém a myslím tím miliardy. Protože tady vidím obrovské příležitosti. Těch raněných bude hodně a na investice je to krásná doba.

Krize je dobrá na to, že nemáte co ztratit. A ten dotyčný, který vám to prodává, už je úplně na konci s dechem.