Je správné stárnout s hudbou, být stále mlád nechci, říká Vojtěch Dyk

Tak, jak bylo v Americe?

Výborně. Krásně bylo v Americe. Já tam jsem vždycky jenom na pár dní. Ale vždycky je tam hezky a inspirativně, musím říct.

A ty jsi byl přímo v New Yorku, jestli jsem si to dobře přečetl, protože na svět vyleze tvoje sólovka.

Je to tak. Udělal jsem si radost, asi po devíti letech, kdy jsem měl nápad, že si udělám svoji vlastní kapelu. Dlouho se to tak různě konstruovalo, až se vykonstruovalo v tom, že někdy před 3 lety jsem si řekl, že bych chtěl trošku vyzkoušet něco nového a vyzkoušet to někde, kde mě nikdo nezná, a tak jsem to zkusil tam.

A spokojený?

Já? Naprosto! Byl jsem nadšený, spokojený. Jak spolupráce s místními muzikanty, tak i vůbec to, že jsem to dotáhl. Já často věci nedotahuji, takže to, že jsem vůbec teď poprvé držel desku v ruce, bylo něco výjimečného.

A je to ryze autorská věc?

Je to ryze autorská věc.

To znamená text, hudba, všechno…

Je to celé v angličtině. Já v angličtině zpívám, ale neumím tvořit poezii. Takže jsem na to oslovil zpěvačku Kennedy, jež spolupracuje s Ondřejem Pivcem, se kterým jsme dělali zase všechnu hudbu. Práce je na třetiny, ale všechny nápady jsou moje, s tím, že jsem vždycky Kennedy dával návod, co psát. Anebo jsem přinesl nějaký úryvek textu, ale přece jenom, aby to mělo hlavu a patu a zároveň to bylo chytré a nebylo to jenom: I love you, baby. Tak jsem si to netroufl udělat sám.

Teď jsi byl dlouho spojován a jsi spojován s B-Side Bandem. A teď najednou je to daleko menší skupina muzikantů a máš toho daleko víc na triku.

To je pravda. Nezvyk to není. Zaprvé, bude část, až bude šňůra v příštím roce, kde bude část muzikantů i z B-Side Bandu, dechová sekce, taková all stars sekce B-Side Bandu. Ale jinak všichni ostatní, včetně vokalistů, budou z Ameriky. Je to taková všehochuť. Je to spíš černá muzika, protože mám v sobě Afriku, co se týká muzikantských kořenů. Je to černá muzika, ale žánrovost je opravdu dost různorodá. Mám tam jódlovací rokenrol, je tam i vyloženě soulová věc, vyloženě popová věc, jedna taková naopak dost funky písnička. Zkrátka všechno možné, hodně inspirované například americkým černošským kostelem. Já to v sobě nějak mám.

A jak se ti čtou recenze? Já jsem jich pár četl, kde se píše: Vojta Dyk, vynikající zpěvák, vynikající muzikant, ale ona je vlastně škoda, že se nevěnuje jednomu nebo dvěma žánrům a že vlastně je doširoka rozkročen.

Já moc recenze nečtu. Nebo jak kdy. Někdy ano, od lidí, kterých si vážím, tak si je přečtu a někdy si i z nich něco vezmu. Zkoušel jsem si z nich něco vzít a ono to nejde. To je jako, kdybys ve fotbale chtěl hrát jen pravou nohou. Ale tu levou také někdy potřebuješ, minimálně prostě přijmout balon, stejně jako já potřebuji herectví. Také se mě lidi ptají, proč nedělám radši jenom hudbu nebo jenom herectví. Ono to nejde, člověk je člověk a je z nějakých střípků poskládaný a každý ten střípek v nějakém časovém období vyplyne na povrch. Mně vždycky většina z nich vyplyne v dobu, když něco dělám, takže se nedokážu oprostit od toho, abych dělal jenom jednu věc.

Skupina Nightwork, to byl velký úspěch, plné sály, spousta fanynek a nadšených diváků, spíš mladší generace, řekl bych. Teď, jak koncertuješ s B-Side Bandem, mám pocit, že publikum se přece jenom trošičku mění?

Určitě! Stárnu já, stárne i publikum. Je pravda, že jsem hrál a hraju nějaké koncerty s Big bandem a že publikum je stejně jako ty žánry dost různorodé. Jsou tam lidé, kteří třeba vyrůstali na Nightworku, a zároveň jsou tam i jejich děti. To znamená, že tam jsou fanoušci od 13 až po 95. Je to tak. A naštěstí potom se vždycky stane to, že lidé na konci stojí a všichni dohromady tančí. Jak 80letá babička, tak vedle ní její vnučka.

Já mám rád, když interpret dokáže stárnout s publikem, protože když vidím někdy 50letého kozlíka nebo ženu, diblíka, která se snaží lidi přesvědčit, že jde na svoje první rande a je jí 18, tak je to divné.

Je to tak. Já to také nemám rád. Upřímně, zaprvé, muzikantsky si myslím, že to není správně, že i témata jsou určitě jiná v 18 letech a jsou určitě jiná v 50, i když například Mick Jagger se pohybuje pořád jako za mlada, i když on si dost často vymění krev ve Švýcarsku. A na to já nemám peníze. Já to moc nemám rád, tyhle konstantní písničky. Nechci být stále mlád, já rád zestárnu a myslím si, že je nebezpečné potom uvěřit obrazu, který jsme si, dejme tomu, vytvořili, když jsme byli na vrcholu, a ten potom pořád plnit. To mě nebaví, protože život je pro mě trošku mnohovrstevnější.

Největší publikum máš, předpokládám, když zpíváš hymnu před fotbalem. Kouká na to milion lidí, tak, kdo to může říct: Slyšel mě milion.

To je pravda. Hymny nebo pohřby, poslední dobou, tak to je největší publikum. Když jsem zpíval na Spartě tenkrát před nároďákem pro 20 tisíc lidí. Myslím, že to bylo s Černou Horou, baráž o mistrovství Evropy a rozhodovalo se, jestli postoupíme, nebo ne. Byl jsem sice nervózní a věděl jsem, že na to kouká i doma spoustu lidí. Na druhou stranu, asi týden na to jsem zpíval pro asi 300 lidí, protože mě Ivan Trojan poprosil, abych zazpíval někde na basketbalu. Tak já jsem tam zazpíval a tím, že jsem měl mnohem bližší kontakt s lidmi, v menší hale, tak jsem byl mnohem víc nervózní než tam na Spartě, kde je to přece jenom takové anonymnější. Když je člověk už 20 metrů od střídaček, na hřišti, tak už ty lidi rozeznává. Je to takové anonymnější, takže pro mě to bylo horší zpívat vždycky pro méně lidí. Hlavně je to písnička, kterou všichni znají, zkazit text je prostě blbý. Vždycky si jenom vzpomínám, jestli ta voda hučí, šumí anebo jestli ty bory, co vlastně vůbec dělají. To je nejtěžší.

Ty jsi cestoval i za hereckou prací do Itálie. Kde jsi ztvárnil božského Čecha. A také to bylo dost narychlo. Co jsem si přečetl, že původně měl tu roli hrát ruský herec, ale z nějakých důvodů nemohl a režisér Petr Václav sáhl po tobě. A jak to jde, připravit se na podle mě docela složitou látku, těžkou roli, ve velmi krátkém časovém limitu?

Ono to je vlastně výhoda i nevýhoda, v takhle krátkém časovém limitu, protože o tom nemáš šanci přemýšlet. A já o tom často hrozně přemýšlím a někdy je to podle mě nevýhoda. Tohle byl ale jiný případ a mě spíš oslovil Václav Luks, který mě znal z Národního divadla. To je dirigent Collegia 1704 a on na tom filmu dělá celou hudební supervizi. Nebylo to zas tak hrozné, protože se točily jenom hudební scény, kdy já jsem měl dirigovat. To znamená, že já jsem se během 14 dnů akorát naučil partitury, abych to nějakým způsobem zvládal, aby to bylo věrohodné. Všichni ti zpěváci, co tam byli a i ten orchestr, Collegium 1704, hráli naživo a v tom filmu to bude živě. To nebude jako playback, vyloženě se najaly největší hvězdy barokní muziky, jako je Philippe Jaroussky a tak dále. Najali je do rolí těch zpěváků, kastrátů, a já jsem je musel dirigovat, takže jsem si zadirigoval Jarousskyho, což bylo jako skvělé. Teď se točily jenom hudební scény, ale příští rok budou mluvené. Celé natáčení bude až příští rok, takže na to se teď pilně teprve soustředím a připravuji, poněvadž se musím naučit italsky. Už chodím na italštinu a musím se naučit italsky i hrát.

Ale to mě napadá, že ty jsi původně chtěl studovat jazyky, ne? Norština, francouzština, zrovna tahle kombinace?

No, já nevím proč, ale francouzštinu mám rád. Je to zpěvný jazyk a je to pro mě jeden z nejkrásnějších jazyků. A norštinu mám vlastně také rád. Protože jsem měsíc v Norsku jako malý byl a ta země mě uchvátila. Já severské státy prostě zbožňuji, kvůli přírodě, která tam je, a myslím si, že lidé tam jsou s přírodou celkově i víc spjatí. My se od ní naopak tak trošku pořád odpojujeme, i díky technologiím a tak dál.

Jako herec jsi měl poměrně rychlý start, protože jsi prakticky hned po škole podepsal smlouvu v Národním divadle. A to také není úplně obvyklá záležitost.

Já nevím, ale myslím si, že jsem nebyl jediný. Já jsem ji podepsal ještě na škole. Od druháku jsem tam hrál, ale to myslím, že není nic neobvyklého. Já myslím, že tam už spoustu lidí na škole hostovalo. Moje žena třeba také v 17 hrála, a to byla na konzervatoři.

Já to spíš beru tak, jestli to potom nevnímají ti starší herci, kteří jsou už delší čas v Národním divadle, jako určitý druh zrady nebo nevděku, když potom za pár let řekneš: Stačilo!

Jako ode mě? No, tak to je jejich věc. To není můj problém. Já jsem tam prožil hezké roky, i když na druhou stranu tam bylo dost složitých věcí. Je to nějaký systém, však ty jsi dělal a děláš v České televizi, víš, že to je obrovský kolos, kde aby se třeba něco změnilo, tak to musíš opravdu od základů překopat. A je to hrozně složité, než když máš nějakou soukromou firmu a šéf řekne: Prostě takhle to bude! Když tam člověk přijde s mladým espritem a ještě k tomu s takovou lehkou drzostí, tak je možné, že to někoho pobouří, ale s tím já nic neudělám. Já jsem se tam vždycky snažil pracovat, opravdu, jak nejlíp jsem dokázal a naopak, spíš ten problém byl v tom, že jsem chtěl pracovat víc. Někteří starší herci už zase chtěli mít to svoje jisté, od deseti do dvou zkouška, večer někdy představení. Já jsem tam šel s jinými představami.

Espritu dáváš hodně najevo, když hraješ fotbal. Však se známe z dresu Realu Top Praha a před natáčením jsi mi řekl, že ve Vacově vedete svoji soutěž.

Je to tak. Na Vacově je totiž 9 týmů, což je neuvěřitelné na takhle malou vesnici. Máme tam dva mužské týmy, dva dorosty, žáky. Dokonce teď možná budeme mít i umělou trávu. Tréninkové hřiště, to je neuvěřitelné! Vedeme soutěž, protože hrajeme okresní přebor. Vůbec netrénujeme, teda, já netrénuji, chlapci asi trénují. Mě to tam, musím říct, hrozně baví, protože tam je taková kouzelná atmosféra. Ti kluci to tam milují, opravdu, pro ně je to zaprvé obrovský druh zábavy, zadruhé i nějaký druh seberealizace, takže to tam je hrozně vidět. Všichni se o ten klub starají, spolumajitel pekárny do toho vráží peníze, protože naše hřiště se jmenuje Rohlík Aréna. Já jsem si ten kraj fakt zamiloval, musím říct upřímně.

Ty vlastně říkáš: Mám rád tenhle kus České republiky. Nedaleko máš chalupu. Je to také způsobeno i tím, že jsou chvíle, kdy potřebuješ být daleko od lidí?

Těch chvil je čím dál tím víc.

A bude to ještě horší.

A bude to ještě horší. Někdy cítím, že potřebuji přírodu. Tak si tak často hledám odpovědi na různé otázky, co se týkají mého života, a vždycky si uvědomím, že stejně v přírodě všechno je. Když se koukneš na koloběh, jak to funguje? Je to neuvěřitelný zdroj inspirace a jsou to naše kořeny a my se tím vším betonem a telefony, do kterých se uzavíráme, se od toho úplně odstřiháváme. Teď je to takové moje téma, které osobně řeším opravdu hodně. Což jsou třeba telefony a závislosti na technologiích. Je důležité to umět využívat, ale ne, aby to využívalo nás.

Mění tě tímhletím směrem i to, že jsi táta? Protože… Já to řeknu upřímně. Znám tě už pěkných pár let a říkal jsem si, když měl přijít na svůj potomek: Tak tenhle člověk bude táta. No… To jsem zvědavý.

Já nevím, přijď někdy k nám a uvidíš, jaký jsem táta. Já jsem vlastně v tomhle hrozně dětský. Asi i proto, že fázi dítěte beru jako zdroj inspirace. Pročítal jsem si nějaký svůj rozhovor před 10, 12 lety, a to tam říkám také, že děti jsou neuvěřitelný zdroj inspirace. Mě baví jít do školy a pozorovat tam ten rumraj. Chodil jsem do školky, každé ráno, s naším Lojzíkem nebo i se staršími kluky, protože mě to nabije potom na celý den, samozřejmě. Takže, já jsem dětský často, ale na druhou stranu, neberu to jako nevýhodu.

Už tady padla zmínka o tvojí paní, o Táně. A musím říct, že jednou věcí jste mě velmi potěšili, když jste načetli Svatební cestu do Jiljí. Protože já to mám zafixované z televize, Josef Abrhám a Libuše Šafránková. A je to podle mě velmi zdařilé dílko. Tak, jak se vám tohle dělalo?

Dobře se to dělalo. Samozřejmě. Skvěle se to dělalo. Je to výborný text, i když musím říct, že to bylo trošku složitější, protože přece jenom, spoustu lidí to má zafixované s Josefem a Libuškou. Takže jsme zase říkali, abychom jenom něco neopakovali. A na druhou stranu, ta audiokniha je tak něco jiného, protože musíš použít trošičku jiné prostředky, protože tam není ten vizuální vjem. Takže nás to prostě jednoduše bavilo a jenom jsme si to vlastně užili.

Zpíváš, skládáš, hraješ, dabuješ, audioknihy… Jen si říkám, jestli to někdy není až trošku smrtící koktejl?

Já si to říkám také! Jsem teď ve fázi, kdy si říkám, že bych hrozně rád měl někoho, kdo by mi řekl: Hele, pojď udělat tohle. Poradil mi s něčím a tak dále a zatím jsem prostě nikoho takového nepotkal. Ono, když toho děláš spoustu, tak se potom dostaneš do fáze, kdy to stejně chceš mít tak, jak si to přeješ ty. To znamená, že nechceš dělat kompromisy. To znamená, že pořád nad vším musíš mít dohled. Že i když jsem třeba jen v uvozovkách najatý na nějaký film, tak do toho pořád mluvím. Mám pocit, že mám nějaký názor a mnohdy jsou z toho například režiséři nešťastní. Já jsem se jich neptal, zatím si nikdo nestěžoval, ale mně si asi nikdo stěžovat nebude, to spíš budou šířit dál. Beze mě. Zkrátka už nejsi pouhý interpret, ale neustále do toho zapojuješ všechny své složky. Takže se o to staráš už jako o svoje dítě. Kdežto když jsem dřív přišel na film a všechno mi bylo tak jedno, řekl jsem nějaký text a večer jsem se opil a všechno bylo v pohodě. Teď už je to trošku zase něco jiného. Můžou za to třeba i děti. Člověk má takovou větší zodpovědnost.

Hele, a byla doba, kdy jsi se vyjadřoval i k věcem veřejným poměrně nahlas a máš to v sobě ještě pořád?

To víš, že to mám v sobě. Někdy i my jsme si prohodili pár slov o politice. Já myslím, že politika je jenom odraz společnosti. Naštěstí to tak je, protože třeba v Číně, v Rusku to tak není. Společnost tady je trošičku jiná, je barevnější. Diktátorské režimy to tak hezky zahlazují, kdežto my máme pořád opravdu svobodu a možnost ty lidi volit. To znamená, že pakliže chceme na někoho nadávat, nemůžeme nadávat na politiky, ale můžeme nadávat jenom sami na sebe, protože my jsme si ty lidi zvolili. A tak to bohužel je. A když nadáváme neustále na Babiše a Zemana, tak už je to podle mě kontraproduktivní, protože lidí, kteří ho volili, je spoustu. Já už nevolím nadávky, ale spíš volím zaprvé humor a zadruhé takovou obecnou kritiku. Je hrozně jednoduché sklouznout k takovému táborování, jako, že Zeman je blbec a ostatní jsou dobrý. Tak to zkrátka nikdy nebude a ani nebylo. Tam, kam jsme se dostali se Zemanem s Babišem, i samozřejmě může i to, že jsme nebyli ostražitý od 90. let, kdy se všechno uvolnilo. Já jsem ještě nemohl být, protože jsem to nevnímal a vnímám to až zpětně, jako historicky, ale myslím si, že musíme vždycky začít u sebe.

Když teda začnu u tebe, tak se tě zeptám: Co tě čeká v nejbližší době? Když jsi měl tak hektický program v posledním měsíci?

No, tak budu mít ještě hektičtější. Teď mě čeká takový velký koncert v Brně s filharmonií a s Big bandem, a to 21. prosince. Měli jsme ho už v Praze, mělo to velké ohlasy. Tak ještě uděláme v Brně a Ostravě, ale to bude zas až v příštím roce. A čekají mě dva filmy, jeden s Václavem Kadrnkou, na jaře, mezitím budu mít šňůru s americkou kapelou a pak budu točit toho Myslivečka. A co bude potom, to už fakt nevím. Pak si, doufám, dám nějaké volno.

Ne, pak je fotbal ve Vacově!

To bude ještě mezi tím. Tak tam se doufám setkáme.