Je sport chudý, či chudý duchem? Po Sazce přichází útok na pozemky

Vžilo se spojení, že český sport je chudý, ve smyslu podfinancovaný. Zároveň je ovšem ale i bohatý, ve smyslu majetný. Ve svém vlastnictví mají sportovní svazy, organizace či kluby a tělovýchovné jednoty jak četná sportovní zařízení, tak i pozemky, leckdy velmi lukrativní. A budoucnost českého sportu leží i v tom, jak s nimi naloží.

Jeden aktuální příklad se nám právě nabízí. Na pražském Strahově se zrovna rozehrála na první pohled žabomyší, o to ale urputnější válka mezi fotbalovou a atletickou asociací.

V užším pojetí obsahu tohoto sporu jde jen o zbourání jedné staré otřesné budovy a garanci pozemku pro nové sídlo Českého atletického svazu, více zde.

V širším rámci příběhu, který je podstatou celé záležitosti, jde o nastavení právních a vlastnických vztahů směřujících k tomu, jak se rozdělí podíly na „pokladu“, který jednoho dne přinese prodej Stadionu Evžena Rošického a pozemku pod ním.

Ve hře jsou i podíly na případných synergických efektech následného superbyznysu, který kupci tahle strahovská investice vynese. A to poté, až na magistrátu nějak prosadí změnu územního plánu hlavního města Prahy, která umožní, že se na strahovském kopci, na dohled od Pražského hradu, budou moci namísto sportovišť začít stavět luxusní bytové komplexy, kancelářské budovy a podobně.

Není tajemstvím, že z toho důvodu se o strahovskou zónu budoucích obrovských výnosů zajímají i ty nejsilnější finanční skupiny v zemi, včetně PPF, Penty, J&T a dalších.

Je to hra pro opravdu „velké kluky“. I proto, že ten, kdo „Rošičák“ za několik set milionů korun od Fotbalové asociace ČR koupí, bude muset zafinancovat i demolici stadionu… A pak se umět vyrovnat s tím, že mu tam investované peníze budou ležet tak trochu ladem, a to možná i poměrně dost dlouho. Přesně do momentu, dokud přes politiky neprotlačí zmíněnou změnu územního plánu.

Připomeňme, že stadion patří Fotbalové asociaci ČR, ale z historie předchozích vlastnických změn vyplývá i nárok České unie sportu, vedené Miroslavem Janstou, potažmo Českého atletického svazu v čele s Liborem Varhaníkem, celou transakci blokovat, dokud se s nimi fotbalová asociace nějak nedohodne.

Komplikace tkví v tom, že do původních strategií dvojice Miroslav Jansta & Miroslav Pelta vnesla zmatek jejich dotační aféra, po níž Pelta ztratil pozici předsedy Fotbalové asociace ČR a s ní i podpisová práva a rozhodovací pravomoci.

S pozoruhodným způsobem, jak nakládat se spolkovým majetkem, mají ve Fotbalové asociaci své zkušenosti. V relativně čerstvé paměti je ještě prodej domu v Kozí ulici v Praze 1, který byl pod vedením pánů Vlastimila Košťála a Jaroslava Vacka nasměrován až k páté nejvyšší nabídce.

Rozhodovat o tom, komu se prodá Stadion Evžena Rošického, může být samozřejmě také velmi zajímavé. Kolují dokonce i různé zkazky o nedávném plánu jisté skupiny ve vedení fotbalové asociace. Tento plán se měl odpíchnout od sjednání devadesátimilionového úvěru u J&T Banky, který byl opravdu reálně a opakovaně projednáván na výkonném výboru FAČR.

Konspirační teorie pak praví, že jistí lidé plánovali tento vývoj: Fotbalová asociace si úvěr sjedná, vyčerpá, pak prohlásí, že není schopná jej splatit, a bance pak záruka, tedy stadion a pozemek, spadnou do klína. Bez soutěží, výběrových řízení – a nazdar.

Jisté je, že výkonným výborem FAČR tento návrh na sjednání a čerpání úvěru neprošel, zejména zásluhou plzeňského bosse Tomáše Paclíka, který byl kategoricky proti. A všechny možné následné kroky tak zůstaly jen v rovině spekulací, které tak nedostaly šanci, aby se v reálném světě rozvinuly.

Přilehlé pozemky už každopádně začali skupovat spekulanti skrytí za off-shorovými firmami z Kypru. Ty se samozřejmě vytvářejí proto, aby nebylo známo, kdo za nimi stojí, a dávají tak průchod legendám, že by mohlo jít například o Peltova kamaráda Aloise Hadamczika, někdejšího trenéra hokejové reprezentace, či o Tomáše Pitra, bývalého mecenáše klubu z Příbrami.

Proč to celé tak detailně popisujeme? Abychom si ukázali, jak podstatné je pro sportovní spolky zacházení s jejich nemovitým majetkem. A jak důležité je, které konkrétní osoby o něm rozhodují. A komu případně umožní se na celé věci také přiživit.

Na začátku tisíciletí byla zákonem z vlastnictví státu převedena řada pozemků na sportovní spolky jakožto jejich trvalé uživatele. Například spolek SK Slavia Praha, sdružující oddíly fotbalu, ledního hokeje, házené, lukostřelby, plavání a řady dalších, se stal vlastníkem rozsáhlých pozemků v Praze 10, tedy v Edenu.

A i když se zodpovědné osoby dušují, že zde sportoviště a tréninková hřiště Slavie zůstanou, lze očekávat postupné stupňování tlaků na to, aby i pozemky v této lukrativní pražské zóně změnily majitele a staly se bonanzou developerů.

Ten trend je logický a zřetelný ve všech evropských metropolích. Sportovní kluby, které díky historickým tradicím vlastnily pozemky v centrech měst, se přinejmenším se svými tréninkovými areály stěhují na periférie. A rozdíl cen pozemků v centru a na okraji města generuje zisk, za který se ty nové, moderní sportovní komplexy budují.

Typickým příkladem budiž ArenA v Amsterdamu, na níž hrává své zápasy Ajax:

Neviditelná ruka trhu v tom směru funguje způsobem možná neúprosným, ale přirozeným. Pokud se tedy lídři sportovních spolků chovají alespoň trochu slušně a zodpovědně vůči majetku, který jim členové těchto spolků do jejich péče svěřili. A pokud v těch spolcích fungují kontrolní mechanismy, které zamezí tomu, aby se majetek rozkradl nebo rozprodal pod cenou. Načež by oněm sportovním spolkům či svazům zbyly místo pokladu jen nějaké ty drobné plus oči pro pláč, zatímco vysmátí bossové by své drahé příbuzenstvo zabezpečili na pět pokolení dopředu.

Že jsou sportovci v tomto smyslu prachšpatní hospodáři, opravdu nezapomenutelně odprezentovali ve specifické kauze Sazka, kde jim, jakožto vlastníkům gigantické loterijní firmy, jejich kontrolní mechanismy uplatňované vůči najatému manažerovi firmy jménem Aleš Hušák jaksi nezafungovaly. Jak známo, firma skončila v konkurzu a sportovci přišli o svou zlatou slepici zcela bez náhrady.

Pokud by sportovci „dokázali“ po Sazce pozbýt bez náležité náhrady nebo patřičné výhodnosti i svých pozemků a nemovitostí, třeba včetně atraktivních lyžařských areálů v Krkonoších, pak by si v podstatě nezasloužili svou další existenci, natož nějakou státní podporu. Ukázalo by se totiž , že jsou nejen chudí, ale i chudí duchem.

A naopak. Pokud se svým nemovitým majetkem udělají dobré obchody, mohou si naopak svou další budoucnost do značné míry (spolu)vybudovat i samy. Když jim v tom výrazně vypomůžou i stát, kraje, města či sponzoři, tím líp, pochopitelně.

Záleží tedy do značné míry na tom, koho si sportovní spolky vyberou do svého vedení. Nutno zdůraznit, že například fotbal v tomto ohledu přímo vyniká, o charakterech osobností typu Miroslava Pelty či bývalého estébáka Romana Berbra, nyní nejmocnějšího muže českého fotbalu, asi nikdo nepochybuje. Důvěryhodnější lidi byste pro správu svého pokladu hledali opravdu jen těžko.