Článek
Rozhodujícím slovním druhem ze stáje Andreje Babiše jsou zájmena. Překvapivě nejde o zájmeno „já“, a to ani po výroku „Já nikomu nedávám trafiky. Já nejsem tradiční demokratická strana“. Nad jehož druhou větou, pokud nad ní soustředěně setrvá alespoň dvě vteřiny, by měl člověku přeběhnout mráz po zádech.
Nejdůležitější ale není „já“, nýbrž „náš“. Přivlastňovací zájmeno a přivlastňovací postupy, jaké Babiš používá. V jazyce.
Andrej Babiš není vůbec první. „Náš lid“ a „naše lidi“ si brali a berou do úst stovky jiných politiků a propagandistů, ale třeba i básníků, bez ohledu na nařízené sanitární restrikce.
Ale vzhledem k tomu, že si premiér liboval, jak „ten koronavir změnil náplň práce vlády a konečně jsme to řídili jako rodinnou firmu a bylo to efektivní, bylo to konkrétní“, je správné si o tom, co je pro něj „naše“ a kdo je „náš“, říct něco bližšího. Aby nedošlo k nedorozumění.
Když se vláda, potažmo stát řídí jako rodinná firma, zní Babišovi oblíbení „naši lidé“ zlověstně. Čí tedy jsme? A čí je každý jeden z nás? Jestli jsme naši, nemáme na někoho kleknout? Když si nás někdo přivlastňuje, měli bychom o tom něco vědět, minimálně jak to myslí, ne?
Proto se podívejme, jaké jsou aktuální trendy v přivlastňovacím zájmenu „náš“.
„Je otázka, kdyby tu nebyli, co bude na trhu, jestli tady bude nějaká konkurence, nebo přijde někdo, kdo to zneužije, a potom se dovolené pro naše lidi předraží.“ (Andrej Babiš o Smartwings)
„… seděla jsem v Parlamentu nebo na vládě a řešila celou řadu koronavirových opatření, které (sic!) v tuto chvíli pro naši zemi a pro naše lidi byly stěžejní… “ (Alena Schillerová o absencích na Ecofinu)
„Takže i proto musíme být opatrní a chránit naše lidi…“ (Andrej Babiš)
„A já bych chtěla, abychom koronadobu využili k tomu, že se budeme právě soustředit na naše lidi, republiku, malé, střední podniky a OSVČ.“ (Poslankyně Kateřina Valachová z ČSSD)
„V tuto chvíli je pro nás prioritou schválit zákony pro naše lidi, firmy, sportovce, kluby, než abychom se dohadovali několik hodin o tom, jestli odvoláme z pozice místopředsedy pana Filipa.“ (Jaroslav Faltýnek)
„Dáme peníze lidem, zůstanou v České republice, nepůjdou do Číny, a zůstanou také zachována pracovní místa pro naše lidi.“ (Miroslava Němcová z ODS)
A ještě klasici, kteří udávají tón:
„Peníze NAŠIM lidem, NE migrantům.“ (Tomio Okamura, volební heslo)
„Budeme bojovat za Apple Store v Praze pro naše lidi.“ (Andrej Babiš)
Mohlo by se zdát, že „naši lidé“ jsou ve smyslu těchto citátů jednoduše automaticky „všichni“, nebo že jde o synonymum pro „občany“, „voliče“, „obyvatele“, případně pro „náš národ“ a „náš kmen“. Není tomu tak.
„Naši lidé“ jsou především univerzální a výhodně abstraktní, a tato výtečná vlastnost je předurčuje k přežvýkávání v politické komunikaci. Dají se vykládat nespočtem způsobů podle toho, jak se to politickým mluvčím hodí, a podle toho, co chtějí slyšet a představovat si ti, ke kterým se obracejí.
Základní rovnice zní: Naši lidé jsou všichni minus kdo? Která minorita? Kteří oni? Kteří jiní, kteří cizí? Kteří nepřizpůsobivci našim pravidlům? Kteří škůdci? Kteří jedinci? Kteří lidé, co nejsou „jako my“? Kteří antilidé? Jména!
A jak to máme sami mezi sebou, patříme mezi naše lidi stejně tak já jako ten pitomec odnaproti?
Nominálně určitě. Když někdo vzývá „naše lidi“, zároveň je přátelským stiskem začleňuje do masy. A kdo by stál o to, být vyděděncem? Patřit k cizímu, ne k našemu kmeni? Mezi našimi – čili svými – je líp.
To ale, alespoň v soudobé české verzi, připomíná spíš do ohrady zahnaný houf než národ nebo kulturní, demokratickou společnost. Spojení „naši lidé“ je zrádné. Může být nebezpečné, když si ho osvojíme slepě a přestaneme vnímat, co se tím naznačuje: Že jsou „naši lidé“ a pak nějací, pravděpodobně ne tak z gruntu dobří, „cizí lidé“ anebo „lidé někoho jiného“. Kdo to je, račte si vybrat, nápověda zdarma.
Tady nejde o nějaké jazykové krasobruslení. Je to důležité. Politici vštěpují řeči a myšlení „naše lidi“ a tím spíš je zapotřebí zůstat sví.
Tito lidé a tato země jsou naši
„Naši lidé“ jsou sice best of, ale pět hvězdiček má už samotné zájmeno „náš“. Není divu, že konkurenční slovo „svůj“ je v čím dál těžší defenzivě – i politici daleko raději říkají „plníme naše sliby“, a ne „plníme své sliby“, protože pak je jejich přivlastnění nápadnější.
Pojďme si kvality zájmena „náš“ demonstrovat znovu na Andreji Babišovi, napřed na inzerátu z října 2017, citujeme:
„Ministři ČSSD v tichosti a na poslední chvíli připravují krádež na našich občanech.“
„Naše největší nerostné bohatství lithium má jít do rukou zahraniční firmy!“
„Tady jde o dva tisíce miliard našich peněz!“ (Tuhle hotentotskou větu mám nejraději, doma od té doby mluvíme asi takhle: „Prosím tě, jdu na nákup, nemáš dvě stě něčích peněz?“)
Emoční potenciál slova „náš“ – všimněme si, že kdyby se 3× škrtlo, nic by se nestalo – tu byl vytěžen na maximum.
Zájmeno „náš“ kromě toho umožňuje plynulé lavírování mezi významy „nás všech“ a „nás některých“. Dobrodružná politologicko-lingvistická literatura v této souvislosti hovoří o takzvané potenciální in spe verbalizaci diktatury v raném stadiu.
Například, vybíráme z repertoáru AB na Facebooku:
„Proč si naše děti nemůžou koupit v obchodě originál zmrzlinu Magnum?“ A o kousek níž: „Jo, to je naše heslo, s kterým jdeme do voleb. Je za ním nejen jasný plán, ale i spousta už hotové práce. Kdo čtete moje týdenní hlášení, tak víte jaké.“ A ještě dál: „Bojuju za jednotný evropský trh férový pro naše lidi a firmy, za rozumný rozpočet, za nižší byrokracii, za právo určovat si, na co čerpat evropské peníze.“
Nebo: „A další skvělá akce. Setkání se starosty Středočeského kraje. Vytvořili výbornou atmosféru na velké konferenci, kterou svolala naše hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová.“
Pardon, čí? Hejtmanka našich lidí, nebo dokonce dětí? Nebo vašich lidí? Čích čau lidí? Naše paní Božena Němcová?
Přivlastnění dětí, hesla, lidí, firem i hejtmanky je tu navenek shodné, ve skutečnosti ale, doufejme, obsahově různorodé.
V tomhle labyrintu se dá ještě vyznat. Vážnější situace ale nastává, když dojde na konkurenci přivlastňovacích zájmen „náš“ a „svůj“. Ve které, jak bylo řečeno, „náš“ vítězí na celé čáře.
Časopis Naše řeč (navzdory slibnému názvu se nejedná o volební noviny ANO) uvádí, že „například již Vavřinec z Nudožer vedle plurálového oslovení Když pak oznamuji Vám dnes, však neposloucháte hlasu Hospodina Boha vašeho cituje rovněž Aby nám dobře bylo, kdy uposlechneme hlasu Hospodina Boha našeho. Zájmeno náš vyjadřuje kolektivnost celku, za nějž mluvčí hovoří“.
Takže docela sejde na tom, jestli se modlíte ke svému (k vašemu) nebo k našemu bohu. Jestli fandíte svým nebo našim. A jestli máte stát za svou nebo za naší pravdou (zkuste to v textu prohodit a vyjde vám úplně jiná písnička). Název komunistických novin „Naše pravda“ dokáže otázkou „čí?“ varovat i po letech.
A jsou ještě kardinálnější případy, kdy by nepřesná jazyková práce mohla znamenat fatální omyl.
Proto když jsme politikem, zásadně říkáme, že hájíme zájmy našich, ne zájmy svých lidí. Že bojujeme za naše, ne za své firmy. Takové uklouznutí by se našim lidem mohlo šeredně vymstít. Spolu to zvládneme!
