Článek
Výrazem papaláš s opovržením a snad i trochou té naší národní závisti označujeme vysokého funkcionáře, který si podvodně mastí kapsy. Můžeme si ho představit jako křečka, který už sice nemůže, ale co může, to nasouká lidově řečeno za škraně, protože co kdyby náhodou.
Asociace se žraním a tlamou dává smysl, a to nejen u zmiňovaného zvířete. Také na papalášovi vidíme papání a papulu na první pohled, čímž mám na mysli samozřejmě jazykovou podobu slova papaláš. Abychom ho trochu zeštíhlili, rozdělme jej na základ papa a příponu -láš.
Pa-pa žvatláme už jako děti, aniž ještě tušíme, jak řeč funguje. Ono je totiž celkem snadné zkusmo stisknout rty k sobě a vyslovit á. Výsledné zdvojené slabice jako dospělí přikládáme význam základní potřeby potravy a dítěti dáváme do papulky papu.
U malých dětí a velkých papalášů je vstupem do papuly žvanec a výstupem žvanění, což obojí vychází ze staršího žváti ve významu žvýkat potravu či slova. Právě prázdné plácání či nestydaté odmlouvání se slovensky označuje slovesem papuľovať. Nápadně podobný papaláš se tudíž podle všeho mohl zrodit na Slovensku.
Východní původ signalizuje rovněž expresivní přípona -láš, která je obvyklá spíše ve slovenštině než češtině. Podle převládající hypotézy byl papaláš vytvořený podle předlohy někdejšího slovenského argaláš, hanlivé přezdívky představitele agrární strany.
Ale neukazujme si na něj prstem. Zodpovědně musíme uzavřít naši spekulaci připuštěním, že papaláš je původu víceméně nejistého. Vedle slovenského výkladu koluje v lidové etymologii přehršel vysvětlení dalších, včetně navrhované souvislosti se slovem papež, kde by východiskem bylo papá ve smyslu otec. Tyto alternativy jsou ovšem mnohem méně věrohodné.
