Článek
Andrej Babiš sice často říká, že tuto zemi zničily „tradiční demokratické strany“, ale s každým rokem jeho vlády se ukazuje, že doba modrých či oranžových kmotrů byla proti jeho éře procházkou růžovým sadem.
Ve středu jsem byl na koncertě Tomáše Kluse v pražské hale O2 Universum. Byl jsem tak dojatý dobrosrdečností tohoto talentovaného muzikanta, že jsem se v hledišti rozplýval jako kdysi dávno hlídač ze zoo v reklamě na sušenky Diskito, který od dětí ochutnal sladké pokušení plné mléka a čokolády a pak štěstím roztál jako sněhulák.
Povedené aranžmá Klusových písniček se symfonickým orchestrem přineslo úžasný zážitek a nabídlo i novou hloubku uvažování o jeho textech. Ale nechci psát kulturní recenzi… To je parketa jiných.
Chci říct, že je skvělé, že tu někdo dává lidem radost a naději. Často jsem během koncertu zíral do hlediště a s úžasem sledoval, co s diváky Tomáš Klus dělá. A nešlo jen o nadšené fanynky. Těch roztátých hlídačů z reklamy na sušenky byly v hledišti stovky. Pamatuji si hlavně jednoho pána, odhadem tak šedesátiletého, který svíral ruku vedle sedící ženě a usmíval se. Mírně si na sedačce podupával a pokyvoval hlavou. A z očí mu v jednu chvíli vyhrkly slzy štěstí.
No, nedivte se. Měl jsem pak měl v noci sen. Sen o dobré společnosti. O skvělých politicích, kteří řídí tuto zemi i s nadhledem a grácií.
Viděl jsem Miloše Zemana, jak na setkání lídrů zemí NATO v Londýně hledá každou vteřinu na to, aby důstojně reprezentoval zemi a vmísil se s úsměvem na rtech do diskuse s ostatními. Zdálo se mi dokonce, že přišel s poselstvím, které mělo sjednotit země střední a východní Evropy, aby společným úsilím se všemi dalšími členskými státy čelily hrozbám z Ruska a Číny.
Také jsem v tom snu viděl Andreje Babiše, jak velmi moudře vyřešil problémy, které se na něho v posledních dnech valí. Snil jsem o tom, že Babiš najednou předstoupil před kamery a mikrofony novinářů, jimž na úvod poděkoval za to, že se mu důkladně a objektivně snaží nastavit zpětné zrcátko. A pak řekl něco, co ho udělalo větším a bohatším, než ve skutečnosti je:
„Děkuji lidem za důvěru. Ale mám tak vážný problém se střetem zájmů své dvojakosti politika a podnikatele, že dál nemohu funkci premiéra vykonávat. Navíc si musím vyřešit další problém s trestní kauzou Čapí hnízdo. Nechci zatěžovat politiku svými osobními spory a nechci zneužívat mandát poslance a funkci premiéra k tomu, aby se to mohlo vykládat jako nepřípustný nátlak na svobodné vyšetřování a případné rozhodování v soustavě justiční moci. Děkuji, odcházím.“
Tenhle projev mě tak dostal, že jsem se v noci na moment probudil. Tak slastně jsem si vychutnával ten okamžik, že jsem se přistihl, jak u toho ještě tleskám. Pak mě samozřejmě přerušila manželka, která jen hlesla: „Spi, blázne jeden.“
Takže jsem poslušně usnul a zase jsem po té Klusymfonii sladce snil. Zdálo se mi o článku investigativních novinářů, kteří přinesli žhavé informace ze zákulisí vládního hnutí ANO. Psalo se v něm (někde vlevo dole, myslím), že se ve straně probudila ke slovu demokracie, která přinutila Jaroslava Faltýnka, a dokonce i Jaroslavu Pokornou Jermanovou pokorně na tajném zasedání poslaneckého klubu uznat, že byla chyba, že se často dívali na sjezdy severokorejského vůdce Kim Čong-una, v jehož politickém modelu řízení strany se zhlíželi. Oba dva pak dali své funkce k dispozici.
Stačilo pár článků a dnů a strana – vybudovaná oligarchou za účelem výhodného nákupu státu – se začala měnit. ANO změnilo priority. Odmítlo jakoukoli podporu komunistů a extrémistů. A požádalo poslance o vytvoření vlády demokratických stran. A všichni pak už řešili jen to, co je dobré a nutné ve veřejném zájmu.
Mimochodem, v tom snu jsem vůbec neviděl Tomio Okamuru ani nikoho z SPD. Ani trikoloristy, ani komunisty. Oni prostě nebyli. V tom snu neexistovali. Protože v dobrém snu plném štěstí, lásky a porozumění takoví lidé nerozhodují ve vládě či ve Sněmovně.
Vím ještě jednu věc. V tom snu jsem si broukal Klusovu píseň, kterou jsem ve středu slyšel. Jmenuje se Procit a mám pocit, že by si ji mohli vzít k srdci zejména Miloš Zeman, Andrej Babiš a jejich voliči.
„Máš chyby, přijmi je teď za své. Uč se z nich dál je nedělat, už ne dírou v plotě koukáš na svět, vrátils svou duši zpátky do těla.
Kým jsi, ti nemůžou říct druzí, víš to jen ty a měj se za to rád. Máš svoji světlou stránku i stránky plný hrůzy, radši stát sám než coby součást stád.
Odpouštěj totiž a udělej se šťastným, sám sobě i všem, co chtěli tě mít v moci. Všechno, co jsi od této chvíle, vlastníš ty, člověk, který procit.“
No, a pak jsem „procit“. Udělal jsem si kávu a přečetl si, co je nového. Koukám na videa, načítám zprávy a je mi zle. Andrej Babiš mluví pořád jako hulvát odkojený v StB a chová se jako komunista. Miloš Zeman mlčí a jen se tetelí blahem, že má opět důvod posílit svůj mocenský pakt s Babišem. A v Londýně sice byl, ale jako by tam nebyl. Jako bychom nepatřili na Západ a do NATO, a to zdaleka nejen proto, že si náš prezident sice důstojně, ale trefně symbolicky při společném fotografování zkřížil nohy přes sebe, takže jako jediný vypadal jako políčko přeškrtnuté v nějakém dotazníku.
A tak se raději vracím k Tomáši Klusovi a jeho písni Tuponi. Protože „nechceme jít jak tuponi, že láska nám voní, že vo ní to tu je a s ní jde se líp. Že nikdo z nás už se nestydí, říct třeba ‚mám vás rád, lidi ‘, že nejvíc ze všeho chcem tohle probudit“.
Tak si říkám – už bez toho fiktivního snu – že by bylo na čase se vrátit a probudit se v normální tradiční demokracii. Ať se vrátí třeba i se všemi těmi neduhy a problémy, které s sebou nese každá doba a každá společnost, protože takové běžné potíže umí demokracie řešit.
Problém s pojetím politiky Andreje Babiše a Miloše Zemana, pokud bude ještě nějakou dobu trvat, se bude prohlubovat a ničit základy polistopadového vývoje. Je to něco tak zhoubného, že se klidně může stát, že se jednou probudíme do zlého snu, z něhož už nebude návratu. A nepomůže nám už ani Klus, protože s jeho koncerty bude v takové době šlus.
