Článek
V těchto dnech má v Česku premiéru slovenský dokumentární film Skutok sa stal od režisérky Barbory Berezňákové. Snímek znovu otevírá kauzu kolem vraždy bývalého policisty Róberta Remiáše z dubna roku 1996. Vražda se odehrála krátce poté, co byl unesen tajnou službou SIS syn tehdejšího slovenského prezidenta Michala Kováče. Oba případy jsou vzájemně propojené. Pro české diváky může být novinkou, že i v nich hraje svou roli kontroverzní podnikatel Marian Kočner, který dnes stojí před soudem kvůli vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky.
Dokumentární film Skutok sa stal není možné kvůli koronavirovým omezením vidět na plátnech kin, ale lze ho zhlédnout online na portálu DAFilms.cz. Dokumentaristé připomínají, že režisérka Barbora Berezňáková se dostala do těsné blízkosti tehdejších aktérů celé kauzy a díky tomu velmi zdařile vykresluje dobu 90. let na Slovensku. S tím lze naprosto souhlasit.
Novinářem jsem od roku 1991, takže celá devadesátá léta jsem si odžil psaním o zločinech v politice. Také jsem často navštěvoval Slovensko, znal jsem místní situaci i problémy, v nichž se náš sousední stát nacházel.
Ale když jsem zhlédl dokumentární film Skutok sa stal, přijde mi, jako by ty záběry byly z úplně jiné doby a odjinud, snad odněkud ze Sovětského svazu.
Film mě utvrdil v tom, že jsme si – a tím myslím obě země, Česko i Slovensko – prožili peklo, aniž jsme si to tehdy vůbec připouštěli. Tenkrát jsme nájemné vraždy a skandální případy spojené s privatizací považovali skoro za běžnou součást porevolučních dějin. Dnes už to samozřejmě vidím jinak. Bylo to něco, co nelze za běžné a normální považovat ani teď, ani tehdy, ani do budoucna.
Právě proto je snímek režisérky Barbory Berezňákové velmi cenný. Dovedně natočený dokument přináší pozoruhodný pohled na jeden konkrétní případ brutálního zločinu, v němž hrají svou roli stát, tajné služby i podsvětí. Zároveň ale přibližuje celou atmosféru tehdejší doby, kterou si řada lidí buď už nechce připomínat, nebo na ni zapomněla, anebo jsou fakta a události z té doby tak staré, že se s nimi mladší generace musí teprve seznámit. A tento dokument jim může ukázat cestu, jak se ve složité době „mečiarismu-lexismu“ vyznat.
Když na konci srpna roku 1995 unesli Michala Kováče mladšího, bylo režisérce dokumentu sedm let. A jak sama v jednom záběru přiznala, skákala si spokojeně přes švihadlo nedaleko od míst, kde ke zločinům docházelo. Byl to jen malý drobný detail, který zazněl mimo obraz, jakoby nechtěně či náhodou, ale naprosto přesně vystihl, pro jakou generaci je dokument určen v první řadě. I sama autorka v té době žila svůj dětský život v bláhové nevědomosti, jaký svět ji ve skutečnosti obklopuje.
Syrová forma natáčení, černobílé reportáže a – alespoň z mého pohledu – unikátní dobové pasáže ze skrytých kamer (zejména ta s kontroverzním podnikatelem Marianem Kočnerem) dodávají dokumentu na atraktivnosti a vypovídací hodnotě.
Nejsilnějším okamžikem byla pro mne osobně scéna, ve které matka zavražděného Róberta Remiáše přihlížela jako divák natáčení filmu, který pojednává o smrti jejího syna. Ten zemřel poté, co v Bratislavě za jízdy vybouchlo jeho auto a on v něm uhořel.
Dokumentaristé nasnímali, jak Remiášova matka během natáčení v noční Bratislavě stojí asi dvacet metrů od „místa činu“, drží se tyče od jakési značky nebo cedule. Pevně ji svírá a tiše pláče. Před ní se odehrávala filmová scéna, v níž hoří auto, ale pro ni to v tu chvíli byla skutečná rekonstrukce vraždy, která jí vzala to nejmilovanější, co měla.
Snímek jistě bude mít i své odpůrce či kritiky. Na skladbu respondentů či faktografii budou asi nahlížet jinak třeba investigativní novináři, kteří znají případ ještě důkladněji. Zase jinak ho mohou hodnotit komentátoři či politici, kteří dobu naplno zažili a mají odlišné pocity a emoce z některých svědků, kteří v dokumentu vystupují.
Ovšem nejpřínosnější a nejdůležitější na celém snímku je, že ukazuje zrod zločinu a jeho vývoj. Hledání pravdy, o které se dokumentaristka snažila, vedlo podle mého soudu nikoli ke snesení důkazů o tom, kdo byl vrah a kdo vraždu objednal, nýbrž k poznání starého rčení, že zlo plodí zlo. V tomto případě že zločin plodí zločin. A že pokud ve státě nefunguje kvalitní demokratická a nezkorumpovatelná vláda a zavčas takový zločin nezastaví, ba naopak se stane jeho součástí, proroste zločin postupně celým systémem státu jako metastáze rakoviny a objeví se znovu klidně i po dvaceti letech.
Je to vidět právě na Marianu Kočnerovi, který hrál svou menší roli i v kauze kolem únosu Michala Kováče mladšího a také nepřímo v případu svědka Róberta Remiáše. Vysmátý a nabubřelý Kočner se pak objevoval po celá další léta v zákulisí mnoha dalších slovenských kauz, až se opět naplno vyjevil na scéně v roce 2018 jako nějaký propuknuvší nádor, když byl zavražděn novinář Ján Kuciak a jeho přítelkyně Martina Kušnírová. Kočner, obžalovaný z objednání této vraždy, nyní stojí před soudem.
Jak řekl v dokumentu bývalý vyšetřovatel únosu prezidentova syna Peter Vačok: „Máme tu systém, který umožňuje zasahovat do objektivity vyšetřování. To je strašné. A tento systém tu máme dodnes.“
Pro českého diváka bude snímek nejen historickou sondou do „jednoho slovenského případu“. Ti, kdo zažili devadesátá léta, si jistě vzpomenou třeba na zrod českého kmotra Františka Mrázka, sérii orlických vražd nebo na bezprecedentní kauzu ruské mafie, která neváhala vystřelit do domu světského krále podsvětí Antonína Běly z protitankové zbraně. Nelze si přitom nevzpomenout ani na to, jak v devadesátých letech téměř po kočnerovsku zbohatl současný premiér Andrej Babiš – tedy na základě klientelismu a důvěrných styků s tehdejšími politiky.
Navíc platí, že i my tu teď máme kvůli kauzám Andreje Babiše systém, který podle opozice a novinářů umožňuje zasahovat do objektivity vyšetřování. A to je přece strašné. Je to stejně strašné jako Babišův kolosální střet zájmů, který vládní garnitura není schopna vyřešit. Kam až může takové přehlížení dospět, je vidět právě ve snímku Skutok sa stal.
