Článek
Jakožto hrající trenér SK Šestajovice a člověk, který hrál a hraje fotbal na různých regionálních úrovních skoro padesát let, si troufám tvrdit, že prostředí docela dobře znám. A proto mám obavy, jak to s amatérským fotbalem bude vypadat. Už dnes se mnoho oddílů trápí s tím, že nejsou schopny dát dohromady mládežnické týmy. Prostě nejsou lidé. A když vám chybí žáci, dorost, můžete si být jisti, že za pár let se vám nebude dostávat ani dospělých hráčů pro A-tým. Logicky se pak dá očekávat, že lecjaký klub bude muset ukončit činnost, protože nebude s kým hrát. Takhle to ale vypadalo už před nástupem koronaviru, nyní se problémy budou množit.
Fotografie z benefičního utkání týmu Real Top Praha.
Amatérský fotbal žije především z malých místních sponzorů. Tu přidá něco do rozpočtu místní instalatérská firma, nějaký ten peníz přijde od řezníka a pokladníka potěší i příspěvek třeba od malé speditérské firmy. Jenže všichni tihle podnikatelé budou mít po konci epidemie úplně jiné starosti než posílat peníze kamkoli, natož do fotbalu.
Jakkoli je fotbal vlastně hodně laciný sport pro samotné hráče, údržba hřiště, sekačka, hnojivo, závlaha, energie a další položky nutné k fungování klubu dávají dohromady více než slušnou sumičku. Pokud ji nebudete mít pohromadě, stav hřišť a nutné infrastruktury se bude rapidně zhoršovat. Ano, kluby třeba zvednou členské příspěvky, ale to samo o sobě nebude stačit - a hlavně, možná si leckdo z fotbalistů rozmyslí vydávat peníze, kterých také nemusí mít dostatek, tímto směrem a bude raději hrát jenom hanspaulku.
Neprofesionální soutěže spadají pod FAČR, která poté přes krajské a okresní svazy distribuuje finanční příspěvky jednotlivým klubům, vyřizuje dotace apod. Ale nemá-li amatérský fotbal padnout a hynout na úbytě, bude se muset fotbalová asociace podílet na chodu i těch nejmenších klubů daleko výrazněji. Ale zase jsme u začarovaného kruhu, neboť FAČR sice pobírá peníze od státu i sponzorů, jenomže jestli je vůbec dostane i pro příští období a v jaké míře, to je zatrachtilá otázka.
Peníze jsou samozřejmě kardinálním problémem. Ale ne jediným. Spousta z těch, kteří byli zvyklí o víkendech odehrát mistrovský zápas a aspoň jednou týdně si jít zatrénovat, nebude mít čas, aspoň v prvních měsících, věnovat se fotbalu jako dříve. Jsou určitě daleko důležitější věci než čutat do míče, když se musíte postarat o rodinu a pokusit se zalátat ztráty, které přinesla současnost. Ať už ekonomické, nebo, řekněme, i sociální.
Na druhou stranu si s trochou nadsázky říkám, že snad naopak budou fotbalisté už tak unavení karanténou a dlouhým pobytem v úzkém kruhu rodinném, že první trénink pro ně bude vysvobozením. I když, vysvobozením, aspoň u nás přijde nejprve hodina běhání a pak teprve hra na dvě…
