Článek
Podobné teze slýcháme už pár dní. Ze všech stran. Od trenérů, hráčů, fanoušků… Jistě, řev plných ochozů dokáže i z průměrného zápasu udělat velkou událost. O tom nelze vést spory. Ale tvářit se, že nemohu podat maximální výkon, protože do hlediště prakticky nikdo nesmí, mi přijde poněkud neprofesionální. Jen se tak usmívám při představě reakcí následujících poté, co by nenaložený komentátor divákům u obrazovek sdělil, že ho dnešní zápas nebaví a nechce se mu komentovat, protože chybí atmosféra. Takže by bylo nejlepší, kdyby byl zápas okamžitě zrušen a Jeho Veličenstvo divák by si našlo nějakou lepší zábavu.
Jistě by se strhla pořádná bouřka na všech myslitelných sociálních sítích a v médiích, o návštěvnících osvěžoven všeho druhu ani nemluvě. Takto jednající komentátor by se ani nemusel vracet do redakce a příští ráno by si mohl zpestřit hledáním nového zaměstnání, protože by kazil pověst produktu, za jehož tvář je, byť z malé části, odpovědný. Zároveň by se zpronevěřil svým pracovním povinnostem.
Tím spíše by se měli nad podobnými vyjádřeními zamyslet i fotbalisté a trenéři.
Dopředu někomu oznamovat, že nemá počítat s tím, že podají nejlepší možný výkon, jelikož na prázdných tribunách kraluje hluboké ticho, to není nejlepší způsob, jak zvýšit sledovanost profesionálních soutěží, a tím pádem také jejich bonitu. I divák u obrazovky je totiž divákem platícím.
Sice platí televizním společnostem či operátorům, nikoli přímo klubům. Ale právě majitelé vysílacích práv posílají takto získané peníze do fotbalu. Můžeme polemizovat o tom, v jakém poměru k celkovým vybraným sumám, ale to na principu nic nemění.
Navíc – nechápavě se usmívat nad pláčem o chybějící atmosféře na stadionech můžeme my všichni, kteří týden co týden vybíháme, v mnoha případech spíše opatrně vcházíme, na všemožná hřiště po celé republice, abychom předvedli světu své (ne)umění v ryze amatérských soutěžích. Na takřka prázdné okolí autových čar jsme zvyklí, ale to neznamená, že bychom nehráli naplno, ať už to v našem podání znamená cokoli.
Úplně stejně na tom bývaly i dnešní ligové hvězdy. Když dotyční čutali do meruny jako žáčci, také se na ně dívali zpoza klandru toliko rodiče. A to ještě v lepším případě. Nikdo jiný tu nebyl. A hráli proto hůře? Rozhodně ne. Fotbal si vybrali, protože je bavil, bylo jim fuk, jestli se někdo zastavil a na chvilku se podíval. Chtěli hrát a vyhrát, to je přece to, oč tu běží.
Velmi často opakovaná teze, že fotbal se hraje pro diváky, není v mých očích úplně pravdivá. Samozřejmě že je to s nimi lepší pro všechny zúčastněné, opak by mohl tvrdit jen šílenec. Fotbalový lid chce fandit, chce být slyšet, vidět své bohy na vlastní oči. Ale podstata věci je přece především v tom, že svůj sport miluji a chci ho provozovat bez ohledu na to, jestli mě sleduje padesát, anebo padesát tisíc přítomných. Kvalita výkonu by tím vůbec neměla být ovlivněna.
Proto bych měl malou prosbu směrem k ligovým fotbalistům – chovejte se i v tomto případě jako profesionálové a nehledejte alibi v absenci diváků. Dopředu je odháníte od obrazovek, což je v současné podivné době jediné pojítko mezi světy klubů, hráčů a fanoušků. A to si fotbal opravdu nezaslouží.
