Článek
Doba nejistoty samozřejmě nekončí. Nikdo nedokáže stoprocentně odhadnout, jak dlouho se bude hrát. Ale čas koronavirové pauzy přinesl kromě objektivních potíží a těžkostí všeho druhu i možnost sledovat, jak vlastně český fotbal funguje. Upřímně řečeno, k popukání to zrovna není.
Není možné se divit, že českému království míče kopaného vládnou partikulární zájmy. Každý majitel či čelný funkcionář toho či onoho klubu dělá maximum pro to, aby zrovna ti jeho borci stáli na konci ligového ročníku co nejvýše. Pro někoho je úspěch ligu vyhrát, pro druhého potom nesestoupit. K tomuto cíli se napnou všechny síly a klestí cesty a cestičky fotbalovou džunglí. Proti tomu, pokud se nejedná o vyložené fauly, se nedá moc namítat, je to logický postup při souboji kdo s koho. Ale má to háček.
Budu za kacíře, vím, asi si zase poslechnu a počtu cosi o tom, že jsem škůdcem českého fotbalu. Ovšem pomoci si nemohu. Nikde za hranicemi České republiky nikoho nezajímá, kdo je mistrem zdejší ligy, kdo skončil druhý a kdo se odebere o patro níž. Jediná validní informace směrem do světa je ta, kterak si české kluby povedou v evropské konfrontaci a jakým způsobem se představí reprezentační výběry na kontinentálních i světových šampionátech. Jen tohle Evropu a svět zajímá, tak se vytváří povědomí o českém fotbale jako o produktu.
Jistě, pro zdejší publikum je vítězství v ligové soutěži nebo postup do evropských pohárů důvod k oslavě, to nerozporuji, to přece patří k věci. Ovšem ti, kteří o českém fotbale rozhodují, ať už z pozice řídicích orgánů FAČR, nebo LFA, by měli vidět dál než k následujícímu ligovému kolu nebo na konec jednoho ligového ročníku. A upřímně, tenhle pocit z mužů na špici fotbalové pyramidy nemám.
Když srovnám, jak často se, byť pomocí videokonferencí, scházeli představitelé klubů i asociací ve fotbalově vyspělých zemích, jak horečně se jednalo o budoucnosti fotbalu v nejistých časech i jak se fotbalové orgány staly rovnoprávnými partnery vlády při dohadování o tom, co bude, tak se neubráním hořkému pousmání. V Česku vládne móda konspirativních setkávání se po dvou, po třech (doufám, že ne už na benzinových pumpách), příprava na toho či onoho rivala, sběr nelichotivých informací, které je možno v příštích dnech použít, a vůbec taková klasická partyzánština v polosvětle, polostínu.
Teď vůbec neřeším, jestli vítr fouká z Letné, Edenu, Plzně, Zlína nebo Příbrami. Ono to vlastně není až tak důležité. Daleko důležitější je, že nalíčená tvář českého fotbalu se stále více drolí a objevují se v ní další a další jizvy. A dokud si majitelé a hlavní představitelé klubů, jakož i náčelníci fotbalových asociací neuvědomí, že může jít o škody nevratné, věci se dopředu nepohnou. Bohužel.
