Jaromír Bosák: Jen si tak trochu písknout

Ve středu večer, při komentování finále MOL Cupu, jsem si říkal, jak asi na příběh, do něhož byli zakomponováni hlavní rozhodčí Pavel Královec, šlapající Martin Frýdek a ležící Tomáš Malínský, museli koukat rozhodčí úrovně krajského či okresního přeboru.

Na stadionu v Liberci nebyl nikdo, řekl bych, že včetně lavičky Sparty, kdo by neočekával, že po šlápnutí Frýdka na soupeře přijde trest ve formě červené karty. Za sebe říkám, že jsem byl o takovém verdiktu stoprocentně přesvědčen, tím spíše, že se Pavel Královec běžel podívat na video.

Jen pár dnů před finále velmi podobným, hrubě nesportovním způsobem atakoval sparťana Vindheima plzeňský Kopic. Červená samozřejmě přiletěla a Jan Kopic odcházel ze hřiště bez jakýchkoli vzteklých gest, protože i jemu došlo, že totálně přestřelil a rozhodčí neměl jinou volbu.

Šlapat na soupeře je něco, co má prostor v MMA, ale v jakékoli hře jde o něco absolutně nepřípustného. A nedůstojného, co svědčí o nedostatku respektu k protivníkovi. Přestože se i Královcovi kolegové u videa přiklonili k variantě vyloučení, hlavní rozhodčí z kapsy vytáhl jen kartu žlutou.

Nic už na věci nezmění to, že komise rozhodčích vydala stanovisko, podle kterého Královec chyboval. A že se zmíněný rozhodčí po tomto výroku kál za chybu, kterou udělal.

Obloukem se tím vracím k sudím na amatérské úrovni. Upřímně, nemívali to se mnou lehké, dost jsem jim do jejich konání mluvíval. Ostatně obě červené karty, které jsem obdržel v průběhu osmačtyřicetileté kariéry, se skládaly ze dvou žlutých a druhá v obou případech přišla jako reakce na kritiku výkonu muže v černém.

Postupem času člověk dospěje k poznání, že tak jako hrají pánové fotbal na úrovni okresního přeboru, stejnou výkonnost mají i rozhodčí, jinak by pískali výš. Takže chtít po nich špičkové výkony je naprosto nereálné. My také nenaběháme třináct kilometrů za zápas a netrefujeme šibenice na počkání.

Jak ale mají tihle rozhodčí pískat, když oni i fanoušci vidí, že totálně nejednotný metr mají jejich kolegové na nejvyšší úrovni, kteří nejsou placeni pětistovkou za utkání jako ti „dole“? Jsou vystaveni přímé konfrontaci s muži i ženami hned za „klandrem“, video k dispozici pochopitelně nemají, na čarách nepomohou asistenti, protože zrovna dnes mávají jako rozhodčí laici vybraní soupeřícími kluby. A to se netýká jen tolik propíraného šlápnutí na soupeře, ale posuzování tvrdých zákroků, hraní rukou, ofsajdů…

Stačí se podívat na pět zápasů české nejvyšší soutěže a hned máte k dispozici pět různých výkladů toho či onoho pravidla. Jak se v tom má pan Karel, který bude o víkendu pískat lokální derby dvou vesnic, vlastně vyznat? Co si z toho má vzít?

Hodně se mluví o tom, že špičkoví hráči mají být vzorem pro mladé fotbalisty. Ale totéž by mělo platit i pro rozhodčí. Ti nejlepší by měli udávat tón a de facto ukazovat kolegům působícím ve světě amatérského fotbalu, jak se má pískat. Mám ovšem dost silný dojem, že v současnosti tomu tak úplně není.