Článek
Profíkům, těm je hej. Nejenže už vědí, že se nejspíše třetí květnový týden rozběhnou jejich soutěže, ale hlavně už mohou společně trénovat. Byť s určitými omezeními. To my, na vesnici, borci okresního formátu, zatím pevnou zemi v oceánu potíží a restrikcí vyhlížíme marně. A přitom bychom jeden jako druhý potřebovali opustit čtyři stěny, v nichž se v horším případě potkáváme s rodinnými příslušníky – i příslušnicemi - čtyřiadvacet hodin denně.
Původně to měla být ložnice. Myslím, že její dávná transformace na skladiště a sušárnu propojenou s mini-fitkem nebyl úplně špatný nápad. Už jsem tam něco vypotil. Akorát, že to chvíli bude bez fotbalu na obrazovce:-) pic.twitter.com/B2BxvljsF7
— Jaromír Bosák (@JaromirBosak) March 16, 2020
Autor svou glosu napsal ještě před poslední vlnou rozvolňování vládních opatření - pozn. red.
Ano, na jedné straně platí rozvolnění zákazu týmových sportovních aktivit. Jenže hranice povoleného shromáždění je deset lidí. Tedy devět hráčů a trenér, pokud se budeme bavit o tréninkové jednotce. V tomto počtu se nic velkého natrénovat nedá. Tak ještě kopnout si na dvě malé branky. Lepší než nic, jistě, ale fotbalu v amatérských podmínkách to moc nepomůže. To je tak na žízeň, ale hospoda je tak jako tak zavřená.
Před nějakou dobou jsem se tady ptal, jak ministr Vojtěch a jeho družina přišli na to, že na zápasy první a druhé ligy bude vpuštěno toliko padesát osob. Kde se číslo vzalo? Dnes už, když do Strakovky dopluly informace o tom, co to je fotbal, se hranice posunula ke sto třiceti zúčastněným. Stejně se nyní táži, kdo a na základě jakých informací vytáhl pro amatéry z klobouku číslo deset? Proč ne patnáct nebo šestnáct, což by pro většinu malých neprofesionálních klubů bylo docela schůdné číslo?
Jo, jo, slyším námitky, že zrovna u vás se sejde na tréninku maximálně sedm kusů a dva z toho jsou zranění, ale třeba u nás je účast deseti hráčů vyloženě podměrečná. Těžko v našich podmínkách můžeme myslet na to, že by v úterý trénovali obránci a defenzivní záložníci a zbytek ve čtvrtek. Pokud tedy nechceme porušovat platná nařízení, potají přelézat ploty a před obecní policií se ukrývat za rohovým praporkem či v kopřivách v rohu areálu.
Fotbal chybí i nadšeným amatérům.
Ale copak my, dospělci. Ještě horší je to s žáčky a vůbec mládežnickými kategoriemi. Potěr si naposledy čutl do míče na opravdovém hřišti v prvních dnech března. Mám obavy, že někteří mladí adepti fotbalového kumštu mohou tento sport opustit úplně a vrhnout se jiným směrem. Když nemůžu trénovat a hrát, tak půjdu někam, kde to možné je, třeba na tenis. Ne, není to nepravděpodobné, může se klidně stát, že pauza se protáhne až do začátku září.
Současná opatření budou, a třeba také ne, zrušena někdy ke konci května. To už žádný klub nezačne s tréninky, protože se pomalu budou hlásit prázdniny a ve škole bude také co dohánět. Přestávka se tak protáhne na půl roku jako nic. A ne každému se bude chtít čekat. Tudíž zapláče celé odvětví, protože bez kvalitního a silného podhoubí pěkný a chutný hřib nevyroste. A to nemluvím o tom, že rodiče malých fotbalistů by si už asi rovněž zasloužili chvilku odpočinku.
Já chápu, že absolutní většina diskuzí o fotbale se týká toho velkého, profesionálního. To je středobod zájmu. I mě zčásti živí. Ale jestli nejpozději dnes neupneme pozornost také tam dolů k vyšlapaným pokutovým územím a sepraným dresům, může o značnou porci svého lesku za pár let přijít i skvěle upravená výkladní skříň.
