Článek
Debaklem 1:5 v Rusku skončila debata o tom, zda Karel Jarolím coby trenér fotbalové reprezentace ještě něco přináší. Sám došel k závěru, že takhle už to dál nejde. A hledá se proto trenér nový.
Ať už jím bude kdokoli, čeká ho perná práce. A to vzhledem ke stavu, v němž se český národní tým nyní nachází. „Při zachování veškerého respektu k těm hráčům bych skoro řekl, že jde o nejhorší tým, jaký kdy samostatné Česko mělo,“ poznamenal ve fotbalovém glosáři jeho host Jindřich Šídlo, jinak politický glosátor Seznamu.
„Příčin problému je milion a trenér Jarolím byl jen jednou z nich,“ navázal Luděk Mádl. A alespoň několik důvodů současného zmaru se ti dva pokusili v glosáři pojmenovat.
Všechno začíná už u toho, že malí žáčci, kteří přijdou do první třídy, obvykle nezvládnou předvést kotoul. Na nábory do fotbalových klubů chodí stále méně dětí, základna je úzká, zejména na venkově se pro nezájem zhusta odhlašují ze soutěží týmy či se dokonce ruší celé kluby.
S talentovanou mládeží se dlouhá léta nepracovalo způsobem, který by odpovídal moderním trendům, až nyní se vše snaží zachraňovat regionální akademie.
Poté, co po Euru 2016 skončila řada zkušených dlouholetých opor národního týmu jako Petr Čech, Tomáš Rosický, Jaroslav Plašil a další, nevykazuje nová generace srovnatelnou fotbalovou kvalitu. Současná hráčská špička je velmi úzká, a když hráči, kteří do ní patří, absentují, jejich neúčast na hřišti je pak mimořádně citelná.
Tím jsou míněni třeba Vladimír Darida nebo Marek Suchý, od nichž by se navíc čekalo, že budou lídry kolektivu. Ale vůdčími osobnostmi typu Jiřího Němce či Pavla Nedvěda se bohužel nestali.
Připomeňte si Výzvu někdejšího kapitána reprezentace Tomáše Rosického:
Video: Luděk Mádl, Seznam Zprávy
Jarolím měl smůlu na to, že se v úvodu kvalifikace o MS 2018 domácí zápasy se Severním Irskem či Ázerbájdžánem nepodařilo vyhrát, po remízách už se začal vytrácet respekt a podpora veřejnosti, neúspěchy logicky zhoršovaly i atmosféru uvnitř týmu.
Jarolím neustále zkoušel další a další hráče, jen dílem vynuceně kvůli absencím. I neustálé přechody strategie ze čtyřobráncového systému na tři stopery s halvbeky působily zmatečně a potřebnou souhru nepřinášely, naopak.
Reprezentaci rozhodně nepomohla ani strategie Sparty sázet na cizince a nasazovat do ligových zápasů jen jednoho či dva Čechy. Při plzeňské sázce na veterány zůstala jediným domácím pilířem reprezentace Slavia. A ani tento pilíř se v zápasech s Ukrajinou a v Rusku neukázal jako nejpevnější.
To vše je zasazeno do atmosféry nedůvěry, která vyvěrá z problematických figur ve vedení českého fotbalu, zejména pak z osoby autokratického místopředsedy Romana Berbra, bývalého příslušníka Státní bezpečnosti.
Problémů k řešení má český fotbal víc než dost. Ať už národní tým povede Jaroslav Šilhavý, či Vítězslav Lavička, například ve spolupráci s Karlem Poborským, anebo někdo úplně jiný, jen tato jedna personální úprava sama o sobě podstatu celého traumatu nevyřeší.
Jak vypadá reprezentační bilance Karla Jarolíma ve srovnání s jeho předchůdci? A koho kromě San Marina dokázal za dva roky svého působení u národního celku porazit? Nejen odpovědi na tyto otázky najdete ve videu s glosářem, které naleznete pod titulkem tohoto článku.
