Článek
Velryby se na pokraj vyhynutí dostaly na přelomu 19. a 20. století. Od 60. let začalo být kvůli vyvinutí účinnějších metod lovu a obřích zpracovatelských lodí zřejmé, že lov velryb nemůže nadále probíhat bez kontroly. V roce 1986 tak vznikla společnost, jejíž členové souhlasili s loveckým moratoriem, které mělo obnovit počty velryb v mořích.
Ochranáři byli spokojení, nikoli však velrybářské země jako Japonsko, Norsko a Island. Tyto země předpokládaly, že moratorium bude platit jen dočasně do doby, dokud se pro lov nestanoví udržitelné kvóty. Kvóty se však nedohodly a místo toho platil de facto trvalý zákaz. Existovaly výjimky, které umožňovaly lov velryb domorodým skupinám nebo pro vědecké účely.
Tuto klauzuli Tokio plně využilo. Od roku 1987 Japonsko každoročně usmrtilo 200 až 1200 velryb s tím, že jde o sledování jejich stavu pro stanovení udržitelných hodnot. Podle kritiků šlo pouze o záminku, aby Japonsko nadále mohlo lovit velryby pro potravu a maso ze zabitých zvířat mohlo skončit v prodeji.
Japonsko podniklo pokusy IWC přesvědčit k povolení lovu velryb v rámci udržitelných kvót naposledy v roce 2018, ale neúspěšně. Organizaci tak příští měsíc země opustí. Ministr rybolovu Hideki Moronuki pro BBC uvedl, že k 1. červenci začne Japonsko vydávat povolení k lovu. „Termín ale podléhá rozhodnutí velrybářů, počasí a dalším podmínkám.“
Lov velryb je přitom v Japonsku pouze malým průmyslem, zaměstnává okolo 300 lidí. V červenci se očekává vyplutí asi pěti plavidel. Lov bude probíhat „v rámci teritoriálních vod Japonska a výlučné ekonomické zóny“, uvedl Moronuki. To znamená, že Japonsko už nadále nebude lovit ve vodách Antarktidy, jak tomu bylo v rámci dřívějšího „výzkumného“ programu.
Podobně jako jiné velrybářské národy Japonsko obhajuje lov jako součást tradiční kultury. Řada společností žijících na pobřeží skutečně po celá staletí velryby lovila a konzumovala, zejména po druhé světové válce, kdy bylo jiné jídlo vzácné. Až do poloviny 60. let tak byly velryby největším zdrojem masa, poté se opět staly okrajovým pokrmem.
„Japonsko si v rámci 12 pobřežních mil může dělat, co chce,“ uvedl pro BBC Donald Rothwell, profesor mezinárodního práva na Australské národní univerzitě. Ve výlučné ekonomické zóně i na volném moři je země vázána úmluvou OSN o mořském právu.
Ministerstvo povoluje lov tří druhů velryb – plejtváka malého, plejtváka obrovského a plejtváka sejvala. Dle Červené listiny ohrožených druhů plejtvák malý ani plejtvák obrovský nejsou ohroženými druhy. Plejtvák sejval jako ohrožený sice klasifikovaný je, jeho počet ale stoupá. Z hlediska čísel zvířat by měl mít japonský komerční lov minimální dopad. Někteří zastánci velrybího lovu argumentují, že velrybí maso má menší uhlíkovou stopu než maso vepřové či hovězí.
Organizace jako Greenpeace nebo Sea Shepherd jsou k obnovení velrybářství v Japonsku kritické. Konkrétní plány, jak se se zemí vypořádat, ale zatím nemají. Výkonný ředitel Greenpeace Sam Annesley uvedl, že Japonsko nedrží krok s mezinárodním společenstvím, a vyzval Tokio, aby od svých loveckých plánů upustilo.
Kromě otázky udržitelnosti velrybí populace je dalším klíčovým argumentem proti lovu pomalá a bolestivá smrt harpunováním.
