Článek
(Autorka a respondentka se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)
Když jsme spolu točily v lese a bylo potřeba něco zopakovat, tak jsi vnučkám říkala: „Koukejte holky, tohle je to herectví.“ Ty nechceš, aby k němu „přičuchly“?
Myslím, že to je na osudu. Já jsem ho také nechtěla dělat, chtěla jsem studovat archeologii. Ale osud tě asi zavede tam, kam má. Takže pochopitelně, když to bude jejich rozhodnutí, tak jim v tom bránit nebudu. Ale myslím si, že herectví není lehká profese a musíš mít opravdu velké štěstí, abys ho mohla dělat opravdu celý život. A to štěstí není pokaždé, ta práce je náročná a často nebývá dobře oceněná. A dělat dobré divadlo je opravdu velká dřina. Můj tatínek také nebyl spokojený, když jsem se rozhodla, že budu dělat divadlo.
Věděl, že to není jednoduché?
Věděl, znal to. Tatínek se o divadlo zajímal, a když mi chodil na premiéry, tak jsem byla hrozně nervózní. Po nich mi říkal: „Nebylo to nejhorší, ale mohlo to být lepší.“ A o tom je herecká profese: strašně se nadřeš a někdo to neocení. Zvláště kritici jsou občas nemilosrdní a nevidí, kolik je za tím práce.
Mluvila jsi o tatínkovi, byl k tobě vždycky přísný?
Tatínek byl voják. My jsme tři děvčata a tatínek k nám přistupoval opravdu vojensky. Výchova byla trochu taková tvrdá. Ale moji práci postupem let oceňoval a ve chvíli, kdy jsem tančila ve StarDance, už byl těžce nemocný. Umíral, když já jsem tancovala - a to byl pro mě asi nejhorší okamžik v životě, kdy jsem si poprvé řekla, že tuhle profesi nemohu dělat, protože jsem v tom okamžiku nemohla být s ním.
Měli jsme dost blízký vztah, a jelikož jsem byla nejstarší dcera, tak se ve mně viděl. I proto, že byl velký komediant. Myslím si, že kdyby nezůstal na vojně, divadlo by hrozně rád dělal, protože hrál u ochotníků.
A maminka?
Maminka byla velká hudebnice. Moje vnučka Azárka má po ní dokonce piano. Maminka jako mladé děvče hrála v dívčím orchestru. A hrála na harmoniku, kterou zdědil zase můj syn. Byla strašně šikovná. Ale protože se seznámila s mým tatínkem a přišla do jiného stavu se mnou, musela toho pak nechat a věnovat se mně.
Myslela jsem, že divadlo bude jen rozptýlení
Když jsi potom vyrostla a odmaturovala, chtěla jsi jít na vysněnou archeologii a nedostala ses, tak jsi šla k divadlu jako elévka. Myslela sis, že potom půjdeš znovu na archeologii?
Ano, přesně tak. Já si myslela, že divadlo bude jenom takové rozptýlení, a pochopitelně, že jsem chtěla tu archeologii studovat. Ale jak říkal Karel Höger, když člověk u divadla přičuchne ke šminkám, tak u nich zůstane. A to se stalo i mně.
V Pardubicích jsem se setkala s fantastickými herci - Věrou Galatíkovou, Ladislavem Frejem, Jiřím Císlerem - a právě Věra Galatíková mě potom umluvila, abych se přihlásila na herectví a připravila mě na zkoušky. Říkala mi, že jsem zajímavá, vypadám na jevišti dobře… a když to nevyjde, můžu jít studovat archeologii. A já se na tu školu dostala, takže Věře dneska vděčím za to, že dělám profesi, která mě baví.
Dokonce jsi hrála ve francouzském televizním filmu Angelina, ale prý tě na konkurzu nechtěli, protože jsi byla moc krásná…
Ano. Tam byla podmínka, že bych měla být zdevastovaná, protože jsem hrála taxikářku, která byla vyléčená alkoholička. Řekli mi: „Podívejte se, vy byste se panu Aznavourovi (francouzský herec a šansoniér Charles Aznavour, pozn. red.) typově líbila, ale vypadáte moc hezky. My vám dáme měsíc a nějak se zdevastujte.“
Takže jsi chodila na mejdany?
To víš, že jsem flámovala. Chodila do hospod a pak jsem přišla na kamerovky opravdu taková nevyspalá. A tak mě Aznavour schválil. Točilo se přitom v Praze, kde jsme měli první schůzku, a já jsem si říkala: „Ježíši, Aznavour, to je známý lamač ženských srdcí. To bude průšvih, jestli se do něj zamiluji.“
A byl průšvih?
Nebyl, protože on už v té době byl ve věku mého tatínka. Ale byl to úžasný člověk, šarmantní osobnost. A zajímavé bylo, že když jsme točili různě po Praze, tak Češi ho moc nepoznávali, ale cizí turisté - třeba Japonky, ty, když ho uviděly, tak dostávaly málem srdeční záchvaty.
Když se zamiluji, tak se rozvádím
A jak ses bála, aby ses nezamilovala do pana Aznavoura - jsi zamilovávací typ?
Já když se zamiluji, tak se pak rozvádím. Ale počtvrté, to už ne.
Tvůj spolužák z gymnázia, herec Jiří Bartoška, si z tebe prý dělá legraci, že ses rozvedla s plastickým chirurgem, pak s filmovým producentem…
A vzala si developera. Jak takovou blbost může herečka udělat?
Jak se to tedy stane?
To je to zamilování.
Jak to vidíš se svým současným mužem, Pavlem Satorie?
Už mi zůstane do smrti. Já si myslím, že v určitém věku by to člověk už neměl měnit, a pokud si s tím partnerem rozumíš a je to parťák do nepohody, tak je to fajn.
A to tvůj manžel je?
Určitě je, proto s ním jsem.
Tvůj syn je humanitární pracovník. Jak těžké bylo, když oznámil: „Mami, jedu do Ugandy, jedu do Afghánistánu?“
Nejdřív jsem říkala, že se zbláznil. A pak jsem si řekla, že je to dospělý člověk, rozhoduje o svém životě sám, navíc každý má svůj osud. A já věřím, že on má osud dobrý, držím mu palce. Tak jsem se to snažila vydržet a věřila jsem v ten osud.
Nebyla jsi „prudící“ matka?
Ne. Nebyla, to ani nejde. Můj syn by si nenechal líbit prudící matku. Pravda je, že do Afghánistánu jsem nejela, ale byli jsme za ním jak v Ugandě, tak v Pákistánu.
A jaké to bylo v Pákistánu? Pro tebe jako pro atraktivní blondýnku?
Měla jsem větší strach v Pákistánu než v Ugandě. Protože Uganda je, řekla bych, v něčem bezpečnější než Pákistán. V Pákistánu nikdy nevíš, kdy za tebou něco bouchne, kdo ti nějak ublíží. Žen si tam nikdo neváží, jsou jenom služky a ploditelky dětí. A to tam cítíš na každém rohu, takže to mi hodně vadilo. I když je to krásná země, jsi tam neustále ve střehu. V Ugandě musíš být také ve střehu, ale nemusíš mít s sebou řidiče, který tě ochraňuje. Uganda je sice také velice chudá země, ale řekla bych, že si tam žen váží víc než v Pákistánu.
Musela ses zahalovat?
Když jsem jela do Pákistánu, tak jsem si kupovala samé velké věci, dlouhé sukně, šátky, abych zakryla své ženství. Dokonce jsem si tam chtěla koupit sárí, protože se mi to hrozně líbilo na tamějších ženách, ale vypadala jsem v tom příšerně. Ale jsem ráda, že jsem to zažila a že mě syn a snacha přemluvili, abych tam jela a viděla to na vlastní oči. Tvrdili mi, že pak už takový strach mít nebudu.
A neměla?
Neměla, protože oni tam žili v takové kolonii, která byla chráněná, a před domem měli vojáka. Ale opravdu tam nikdy nevíš, co se může stát. Proto jsem se o ně strachovala a byla jsem ráda, když se vrátili domů.
Snachu máš Angličanku. Teď už tedy s tvým synem a dětmi žijí v Praze.
Ano, mám pocit, že mají Prahu rádi a zvykli si tady. Jsem ráda, že je tu mám.
Občas není půl roku co dělat
Když jsme spolu před časem dělaly rozhovor, tak jsi říkala, že si musíš víc vybírat práci. Aby sis stihla víc užívat života. Daří se to?
Jak kdy. Někdy se ti stane, že opravdu nemáš půl roku co dělat. Pravda je, že já mám pořád hodně představení, hraji ve čtyřech divadlech. Mám ráda i film. A někdy se stane, že do toho přijde natáčení a pak je to šílené, protože hraješ i točíš. Najednou je ale zase období, kdy nic neděláš. Takže ono je to různé, ale já jsem ráda, že vždycky nějaká ta nabídka přijde. A to moje ego posílí.
S jakými nabídkami jsi nejspokojenější? Jednu dobu si dostávala jenom samé sexy ženské. Takové potvory…
Teď jsem točila dva seriály, v Hlavě medúzy jsem hrála profesorku a v Chatařích takovou starou osadnici. Takže jsem docela ráda, že už hraji role, které patří k mému věku.
Měla jsi někdy mindráky?
Jako mladá jsem měla mindráky, protože jsem se styděla za své vnady. Ale hrbila jsem se a pak, když jsem se postavila rovně, tak každý říkal, že jsem si nechala zvětšit poprsí. Milovala jsem také ženy s dlouhýma nohama, takže jsem měla mindrák i z toho, že nemám dlouhé nohy.
… ale přesto jsi pro ženy vzorem. Bilancuješ někdy svůj život?
Když bilancuješ, tak si říkáš, které období asi bylo nejlepší. Nakonec si ale řekneš, že každé to období stálo za to a bylo v něčem krásné. A když to bude tak dál, tak budu spokojená. Hlavně abych byla zdravá. A mí nejdražší také.
