Článek
Jaká je vaše první vzpomínka na Cimrmany?
Co si pamatuji jako první, to je obrázek, který jsme měli v bytě na Spořilově v předsíni. To byla taková malá rytinka nějakého rytíře. A tím, jak se tam mluvilo o tom Cimrmanovi, tak jsem věděl, že to je asi nějaký příbuzný, ale že k nám nechodí a že možná tohle bude jeho obrázek. Tak jsem si to s tím spojil, že Cimrman je ten rytíř.
Vyrostl jste jako dítě v divadelní šatně? Brával vás tam otec?
To ne. Nás brali na premiéry filmů, ale do divadla jsme nelezli. Ani nás tam tatínek nebral. Já jsem se s ním poprvé dostal na zájezd, až když jsem o něm točil dokument Tatínek. To mi bylo čtyřicet. To jsem pochopil, jak funguje ta jejich klukovská parta a proč tam s sebou třeba neberou děti. Aby si taky odpočinuli. Protože to je vlastně jejich hospoda.
Takže i proto tam neberou ženy?
Přesně tak. Možná si řekli, že by tam ženy mohly mezi ně vnést nějakou rivalitu, usilování o samičku nebo intriky. Kdežto ti chlapi si v té hospodě vyhoví, dají si když tak facku, ale tím to skončí.
Jakou z Cimrmanových her máte nejradši?
Záskok. Asi proto, že tatínek je v něm divoký. Přijde mi to nejvtipnější.
Jan Svěrák (1965)
Filmový režisér, který v roce 1996 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film (Kolja). Podle scénářů otce Zdeňka natočil i další filmy, například Obecná škola, Vratné lahve, Tři bratři či Po strništi bos. V letošním roce vydal román Bohemia.
Když se u Cimrmanů v divadle stalo, že několik členů zemřelo, tak vyhlásili akci „synové pomáhají otcům“. Pánové Kotek a Čepelka tam přivedli své syny, kteří teď hrají s divadlem. Vy jste o tom nikdy neuvažoval?
Neuvažoval. Ani mi to táta nenabízel. Asi věděl, že nejsem herec. Ale uražený kvůli tomu nejsem. Já jsem často míval sny, že jsem právě takhle v Divadle Járy Cimrmana a že mám za někoho zaskočit. A já říkám: Ale já vůbec neumím text. A oni: Neblbni, vždyť jsi syn, ty to máš naposlouchané víc než my. Já říkám: Ne, já jsem to slyšel třeba jenom jednou nebo dvakrát. Oni: To si vzpomeneš, to ti naskočí, neboj! Ale já tam stojím na tom pódiu, všichni říkají ty svoje texty, diváci se smějí a všichni si myslí, že až přijde řada na mě, tak řeknu tu svou větu. A já nemám ahnung. Takže mám o tom jenom takovéhle sny.
Žárlil jste někdy na divadlo? Ať už jako kluk, že tatínek odcházel do divadla, nebo potom později, že tatínek s vámi třeba méně spolupracuje, než byste byl rád?
To kupodivu nikdy. Možná jsme ho pak vydírali, protože on přišel vždycky v půl desáté z divadla a my jsme se sestrou byli vzhůru, čekali jsme a on nám musel přinést šťávu jako gesto, že nám posloužil, aby si odčinil to, že byl pryč, a ještě nám musel vyprávět krátkou pohádku. Možná že jsem nežárlil, ale přesto jsme ho takhle vydírali.
Vašemu otci je přes osmdesát. Říkáte mu někdy: Hele, máš to ještě zapotřebí? Že se na to nevykašleš?
To já vím moc dobře, že to zapotřebí má, protože ono to léčí. Tam dochází k nějaké výměně za ty vtipy, které oni vymysleli a umí je, za tím je práce a energie. Oni to plivnou na ty diváky, pošlou takovou vlnu a diváci jim toho zpátky pošlou mnohem víc. Takže oni se takhle vzájemně koupou a smějí se a tleskají si, takže on tam přijde, jak říká, a přestane ho všechno bolet. Ten humor je úžasná věc. A ještě má důvod něco dělat. To většina chlapů, kteří jdou do důchodu, tak za pár let potom umřou, protože najednou to tělo přestane fungovat, protože nemusí. A on musí skoro každý večer jít, naladit hlas, hýbat se, poskakovat na tom pódiu. Ježíšmarjá, ať hraje!
Když jste natočili film Po strništi bos, tak jste říkali, že je to váš další „poslední film“. Jaké společné „poslední filmy“ ještě chystáte?
Já teď nic nechystám, ale jak mě tatínek pozoruje, že nic nedělám, že si píšu knížky a tak jako pozoruji mraky, tak se rozhodl, že pro mě napíše pohádku. Takže začal psát pohádku.
Kdy budete točit?
Až ta pohádka bude napsaná a až na ten scénář oba řekneme: Teď je to úplně bezvadné.
