Dovolte dětem dělat chyby, radí slavná učitelka. Na žácích nechá 80 % výuky

Na přehlídce začínajících podniků SWCSummit v Praze vystupuje letos i americká učitelka Esther Wojcicki.

Se světem startupů ji pojí hned několik nitek. Napsala slavnou knihu o tom, jak vychovávat děti tak, aby byly úspěšné. Něco o tom nejspíš ví, protože všechny její dcery jsou velmi úspěšnými ženami ve svých oborech a jedna z nich je dokonce zakladatelskou startupu.

A konečně i Esther Wojcicki se v pandemickém roce 2020, který byl pro učitele po celém světě tvrdým oříškem, rozhodla založit startup. Spustila platformu Tract.app, která dává učitelům do ruky nový způsob „průzkumného vzdělávání dítěte dítětem“, aniž by narušovalo tradiční výuku.

„Jít proti systému je těžké, to zkoušelo hodně lidí. Tak já chci udělat revoluci zevnitř a ukázat, že to jde,“ řekla nám v našem rozhovoru, který proběhl ještě před summitem.

Zabýváte se výukou dětí a zároveň novými technologiemi. Tyto dvě oblasti se v roce 2020 nuceně zkombinovaly jako nikdy předtím. Co vás pandemický rok naučil?

Naučila jsem se, že je opravdu těžké změnit lidské myšlení a návyky. Je těžké změnit školní systém. Většina učitelů se pokoušela v online prostředí oživit klasický model výuky. Nutno říct, že klasický, přednáškový model výuky nefunguje moc dobře ani v té třídě. Ale na webu je to ještě horší.

Výsledkem byla celá řada problémů. Učitelé si pak stěžovali, že si děti vypínaly kameru nebo neudržely pozornost… No samozřejmě že neudrží pozornost, když jim někdo z obrazovky celé hodiny jen přednáší. Myslím, že to je hrůza. Ale není jednoduché změnit lidské návyky. Neznamená to, že změna je nemožná, ale je obtížná.

Rok 2020 byl také únavný a vyčerpávající. Není pak těžké pochopit, že učitelé neměli sílu zkoušet něco radikálně nového.

Když je člověk unavený, nechce dělat nic nového. Jde cestou nejmenšího odporu. A je jednodušší opakovat to, co včera, než zkusit něco nového.

Platí to i mezigeneračně. Učitelé učí tak, jak se oni učili ve škole. Rodiče děti vychovávají tak, jak byli sami vychováváni. Když si to ale uvědomíte, je možné se těmto instinktům vzepřít.

V mládí jsem si uvědomila, že nechci pokračovat v zajetých kolejích. Vyrůstala jsem v rodině ruských imigrantů v USA. Ruská výchova spočívá v tom, že kdo šetří rákosku, rozmazluje dítě. Rodiče mne bili neustále. A věděla jsem, že nikdy nechci, aby se toto dělo mým dětem. Chci přerušit tu smyčku. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Bůhví.

O výchově dětí jste později napsala svůj bestseller Jak vychovávat úspěšné lidi. Jaká je hlavní chyba, past, do které dnešní rodiče často padají?

Rodiče dětem slouží a myslí si, že jim tím pomáhají. Ale čím více toho za děti děláte, tím méně jim dáváte možnost jednat samostatně. Jenom taková maličkost: nedělejte dětem snídani. Jak se pak mají naučit se o sebe postarat? Moje děti si dělaly snídani odmalička, od dvou let. Napřed jednoduchou, cereálie s mlékem, pak složitější věci, třeba vajíčka. Děti se tím naučí, že mohou mít věci pod kontrolou. Tohle ale platí obecně.

Můj hlavní cíl coby rodiče bylo dát dětem sílu a možnosti se realizovat. Chtěla jsem, aby mohly dělat, co je zajímá, bez mojí pomoci. Když dáte dětem svobodu dělat chyby, dělat nepořádek, tak se děti časem naučí ty chyby nedělat.

Škola by měla být místem, kde děti mohou dělat chyby bez obav. Nikdo věci přece neumí napoprvé. Moji žáci – učila jsem angličtinu a literaturu – měli vždy libovolné množství pokusů. Když jsem učila matematiku, studenti se mohli vrátit a zkusit příklad znovu, dokud jej nevyřešili. Nechápu, jak mohou někteří učitelé svým studentům více pokusů odepřít, ale je to bohužel běžné.

Dnes škola děti penalizuje za každou chybu. Děti dostanou špatnou známku z matematiky. Nedostanou možnost pochopit, v čem udělaly chybu, prostě špatná známka a jede se dále.

Svou knihu jste nazvala Jak vychovávat úspěšné lidi. Proč právě tento název? V knize mluvíte také o vděčnosti, laskavosti nebo důvěře, proč je tedy v názvu ten úspěch?

Všichni rodiče chtějí, aby jejich dítě bylo úspěšné. A mě se lidé dávno před tou knihou často ptali: jak jste to udělala, že všechny vaše dcery jsou tak úspěšné? Tak jsem podle toho nazvala knihu. Doufala jsem, že pak budu moci lidem říci: přečtěte si mou knihu. Ale mělo to přesně opačný efekt, stalo se to ústředním tématem všech rozhovorů.

Tak to abychom změnili téma…

Ale ne, já si na to zvykla. Pochopila jsem, že lidé skutečně chtějí pro dítě úspěch, a že je to tedy užitečný pohled. Chci ale ujasnit, že úspěch nedefinuji jako bohatství nebo vysoké výdělky. Úspěchem myslím, že člověk je sebevědomý natolik, aby následoval svůj cíl, a má ve svém okolí potřebnou podporu, aby dosáhl svých snů.

Moje dcera Anne odpromovala z Yale s titulem z molekulární fyziky. Přijela domů a řekla, že se chce stát chůvou. Nechápala jsem. Proč studovala drahou univerzitu? No ale řekla jsem si: dobrá, dělej, jak myslíš. Trvalo to měsíce. Užívala si to, děti ji milovaly. Říkala jsem si, že u toho nejspíš zůstane.

Ale pak se rozhodla, že změní kariéru. Dostala se na místo, které změnilo její život (Anne Wojcicki poté založila úspěšnou společnost 23andMe, pozn. red.).

Vy navrhujete výuku založenou na projektech. V čem je výhoda takového přístupu?

Některé věci se musíte učit teoreticky. Ale většinu věcí musíte zažít, abyste je skutečně pochopili. Můžete se naučit plavat z knížek? Můžete se naučit vařit jen čtením knížek? Jezdit na kole? Jenže škola v zájmu efektivity střídá teorii a praxi. Napřed číst, a když máte načteno, tak dělat. Já si myslím, že je potřeba teorii a praxi kombinovat, a to tak, že student pracuje na projektu.

Jste zastánkyní využívání technologií ve výuce. Technologie mohou ale být návykové, může to být rozptylující. Co navrhujete, aby byly technologie ve výuce užitečné?

Nejde dát dětem do rukou počítače a říct jim, ať si dělají, co chtějí. A tak školy studentům blokují prakticky všechny webové stránky. Učitelé by měli děti učit, jak využívat internet produktivně. Používat sdílené dokumenty Google, což se napřed musí naučit učitelé, aby to pak mohli naučit děti.

Minulý rok jsem založila společnost Tract.app. Cílem je dát učitelům platformu, kterou mohou dětem bez obav dát, aby si tam hrály a aby tam objevovaly nové věci.

Navrhuji učitelům, aby 80 procent výuky bylo tak, jako jsou zvyklí doposud, a 20 procent bylo tímto novým, projektovým způsobem, který děti povzbuzuje v samostatném objevování. Jsme na začátku, spustili jsme web v březnu 2021, ale už máme stovky škol a budeme to rozšiřovat.

Je to fantastická platforma pro děti. A důvod, proč ji mají rády, je, že se tam učí věci od dětí jen o trochu starší, než jsou ony. Dítě neposlouchá nikoho tak bedlivě jako právě své o pár let starší vrstevníky, visí jim na rtech. To jsem ostatně dělala i ve skutečných třídách, vždycky jsem měla starší děti ve dvojicích s mladšími, bylo to opravdu účinné. Mladší děti následovaly vedení svých starších spolužáků a tím se zároveň učily, jak později vést příští generaci.

Baví to děti a ocení to i učitelé, kteří mají 20 procent času na přípravu dalších lekcí, zatímco děti se učí novým způsobem.

Z čeho je těch 20 procent odvozeno? Je to tak málo, aby to ty učitele nevyděsilo?

Nechci být příliš radikální. Učitelé samozřejmě mohou takto využít více než pětinu výuky nebo i méně. Je to jen návrh. V mých třídách trávili studenti 80 procent času samostatnými aktivitami a 20 procent poslouchali mě. Vím ale, že nemůžu jen tak změnit celý systém, to zkoušelo spoustu lidí přede mnou, nejde to.

Učitelé samozřejmě mohou používat platformu, jak dlouho chtějí, ale 20 procent je cíl, který vypadá realisticky i v rámci současného systému. A učitelům i školám to vyhovuje, necítí se tím ohroženi. Někdo to řeší tak, že používají platformu hodinu denně, někdo na to vyhradí jeden den v týdnu.

Jaké schopnosti budou děti potřebovat ve světě, kde jsou technologie všudypřítomné?

Stejně jako rodiče nepošlou své malé dítě do města, ve kterém to nezná, tak by také neměli dítě poslat na web bez jakéhokoli tréninku. Děti se musí naučit, jak zůstat v bezpečí. Rodiče jim musí ukázat, co na internetu existuje a jak se v tom vyznat. Svět je plný problémů. Rodiče nemohou děti před vším ochránit, ale mohou je naučit, jak se chránit.

Jako učitelka jsem vždy děti učila chytře vyhledávat. A s radostí. Analyzovat výsledky vyhledávání, rozpoznávat falešné zprávy. Hledat kontext a souvislosti. Když vás něco šokuje, tak je to dost často přehnané nebo smyšlené, měli byste si to ověřovat.

Kromě toho, že se zabýváte psychologií a technologiemi, tak také učíte novináře. Co říkáte na práci novinářů v posledních dvou letech?

Uvědomila jsem si, že řada lidí je v dnešním světě velmi zranitelná, ačkoli jsou dospělí. Nevyznají se ve světě. Je tak smutné, že řada lidí odmítá očkování, protože uvěřili dezinformacím, že v té vakcíně je nějaký čip, který je bude šmírovat. To ukazuje, jak škola selhala, nenaučila je základy biologie a fyziky. Je mi to líto.

Nevím, proč novináři dávají tolik prostoru nesmyslům. Novináři tráví spoustu času tím, že v médiích vyvracejí mýty, ale tím jim dávají další prostor a dostane se to k více lidem. Novináři píší o tom, jak si lidé myslí, že jim vakcína ublíží, takové věci… Je to špatně, to by vůbec neměli do médií vpustit. Je to šílené.

Tady si dovolím nesouhlasit. Když novináři nebudou o těch věcech psát, tak se ty věci budou šířit tak jako tak. Novinář by měl napsat: toto je nesmysl a víme to tak, že jsme to ověřili tady a tady, a vy to po nás můžete zkontrolovat, tady je zdroj a tady jsou čísla.

Ano, s tím souhlasím, je potřeba, aby zaznělo, jak jsou věci doopravdy. Novináři jsou pro demokracii klíčoví, právě v době sociálních sítí. Je potřeba, ale lidé rozuměli světu kolem sebe. Učitelé a novináři učí lidi zacházet s informacemi. A to je v dnešní době klíčové.

Učím děti, aby vždy sledovaly zdroje zprávy. Odlišovat, co je názor a co jsou fakta. Protože někdo může svůj názor vydávat za fakta. Proto také studenty vedu k tomu, aby psali studentské noviny. To je nejlepší způsob, jak pochopit fungování médií. Každý den jsem do třídy přinesla hromadu novin a studenti je stříhali a třídili. Na jednu hromadu fakta, na druhou názory.

Píšete o tom, že děti by měly mít možnost dělat chyby…

Děti by měly mít svobodu dělat nové věci a to nejde bez toho, aby měly možnost chybovat. Bez chyb není kreativita. Proto je potřeba dítěti důvěřovat a respektovat jej.

Když uděláte chybu, zlobíte se sami na sebe. Hodně lidí si ani neuvědomuje, že se na sebe neustále zlobí a neumí si odpustit. Když dítěti věříte, bude si samo také věřit. Dalším pilířem je laskavost. Spolupráce a laskavost. Když děti naučíte laskavosti, otevře jim tato laskavost spoustu dveří.

Technologie nemají odpověď na všechno. Je potřeba je používat s rozumem a s mírou. Nenechala bych děti na smartphonech, poprvé bych je tam pouštěla třeba od pěti let. Jsou ale aplikace a platformy, které jsou pro děti stvořené. Takže když už jim dáte telefon, tak ať jsou v kontrolovaném prostředí, ne na otevřeném internetu.