Článek
Ani více než rok po první březnové uzávěře škol není jasné, jestli kroky vlády nebo Ministerstva zdravotnictví neporušily Ústavou dané právo dětí na vzdělání. Víme zatím jedině to, že se stěžovatelé nemohou soudit s konkrétními školami.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (NSS) totiž nyní rozhodl, že školy v této situaci nejsou správním orgánem, který za vydané opatření ručí. Musí ho pouze dodržovat. Situaci žáků tak soudci připodobnili k věřícím, kterým byla zakázána přítomnost na bohoslužbě.
„Škola je v totožném postavení jako protiepidemickými opatřeními uzavřené univerzity, uzavřená sportovní zařízení, uzavřené restaurace, divadla či další služby či církve a náboženské společnosti. Církve také musely podle protiepidemických opatření ukončit po určité období veřejné bohoslužby, a tedy odepřít svým věřícím výkon základního práva podle čl. 16 odst. 1 Listiny; je však absurdní, že by je za to věřící mohli žalovat,“ uvedl rozšířený senát NSS v rozhodnutí.
V důsledku tak nynější rozhodnutí NSS zpětně označilo za nesprávný postup Městského soudu v Praze vůči Gymnáziu Na Zatlance. Ten letos v únoru škole nařídil, aby obnovila prezenční výuku. Nejvyšší správní soud ale vyhověl žádosti gymnázia a odložil účinek rozsudku do rozhodnutí o kasační stížnosti, která čekala právě na stanovisko rozšířeného senátu.
Podobná žaloba by ale za případného dalšího nouzového stavu už neměla šanci na úspěch, protože podle NSS není škola původcem zásahu, ale pouze jeho vykonavatelem. Řídila se tedy krizovým opatřením stejně jako všichni, kdo jím byli postiženi.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má ale vliv i na další spory, ve kterých žáci nebo jejich zákonní zástupci školy žalovali. To se týká například vymáhání nošení respirátorů a roušek nebo povinného testování.
„Nezáleží na tom, jestli jde o krizové opatření nebo mimořádné opatření podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Školu žalovat zkrátka nelze. Podle pandemického zákona navíc může i škola napadnout podobné opatření. Pokud by byla brána jako původce zásahu, dostala by se do absurdní situace, kdy by mohla žalovat sama sebe,“ vysvětluje odbornice na školské právo Alice Frýbová.
Ve dvou případech Frýbová zastupovala Masarykovu základní školu v Českém Těšíně, se kterou se žáci soudili za vymáhání nošení roušek. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu má ale vliv právě i na tyto spory, které mají společného jmenovatele – tedy školu jako žalovanou stranu.
„Rozsudek ale zároveň bere žákům i rodičům šanci se proti takovým opatřením bránit. Zbývalo by jim obrátit se třeba na Poslaneckou sněmovnu nebo Senát,“ naznačuje Frýbová, že návrh na zrušení právního předpisu může podat pouze například skupina nejméně 41 poslanců nebo 17 senátorů.
Ostatně na to naráží člen rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu Petr Mikeš, který společně s kolegou Karlem Šimkou vyjádřil k rozhodnutí odlišné stanovisko.
„Považuji za zcela zásadní, aby žáci měli možnost nechat soudně přezkoumat zásah do práva na vzdělání. Dnešním rozhodnutím rozšířený senát bohužel konstatoval, že pokud jsou školy uzavřeny jakýmkoliv právním předpisem – v dané věci krizovým opatřením vlády, děti možnost soudního přezkumu zákonnosti omezení jejich vzdělávání nemají. Zároveň je podle mého přesvědčení cesta k soudnímu přezkumu možná a rozšířený senát nedostatečně vysvětlil, proč ji uzavírá,“ napsal Mikeš.
Podle Šimky ale možné řešení existuje a navíc je už i částečně zavedeno. V případě opatření přijatých podle pandemického zákona je totiž právě Nejvyšší správní soud přezkoumává. V době nouzového stavu ale tuto možnost nemá, alespoň zatím.
„Mám za to, a to i s vědomím, že touto agendou je v krizových situacích Nejvyšší správní soud extrémně zatížen a v rozhodování svých jiných agend dočasně fakticky pokračování paralyzován, že takto zvolený model by měl být zaveden i pro účely přezkumu krizových opatření v nouzovém stavu,“ dodává Šimka.
