Jako na houpačce. Češka píše, jak se žije v Itálii v době koronaviru

Jsem Češka, co žije v Itálii už téměř dvacet let. Takový klasický „Erasmus“. Prostě jsem si chtěla kdysi užít semestr studia v zahraničí, Itálii jsem milovala (tedy přesněji řečeno jsem do ní byla v té době poněkud slepě zamilovaná), takže když na fakultě vypsali řízení, okamžitě jsem se přihlásila. Pak mi byl jeden semestr málo, byla to taková započatá cesta, měla jsem pocit, že po ní chci jít ještě někam dál… A tak jsem se přihlásila na další kulturní programy v rámci Itálie. A pak jsem už nebyla zamilovaná jen do této země, nýbrž i do mého manžela. A i když jsem později prozřela a pochopila, že láska k vlasti je silnější než pobláznění krásnou, ale přesto cizí zemí, už jsem tu kvůli manželovi zůstala. Za normálních okolností bych řekla, že jsem tady hostem (moje země to prostě není, ale dala mi leccos). Jenže v těchto dnech myslím spíš na to, že jsem tady v jistém slova smyslu vězněm…

Sedíme v baru u kafe, takový malý ranní rituál některých matek z naší školy. Ano, krom manžela tady mám i dítě. Dítě je školou povinné, chodí do scuola elementare, což odpovídá českému prvnímu stupni ZŠ. Takže ho každý den vodím do školy a ze školy jako všechny matky (či jiná zplnomocněná osoba), protože to je tady ze zákona povinné, dítě musí mít dospělý doprovod. Do školy je to daleko, pokaždé fofr, takže šálek dobré kávy to po tom maratonu prostě chce. Sedíme u kávy a jedna z mých kamarádek „listuje“ v mobilu: „Počasí ujde, s čínským virem mi dejte pokoj, na SMS odpovím až po kávě…“ Usrkávám cappuccio (Italové tak familiárně říkají cappuccinu), netuším, o čem mluví, pár dní jsem teď ze zpráv viděla jen útržky, ale vlastně nic vědět ani nechci, chci si prostě užít tuhle klidnou chvilku, než se naplno rozběhne každodenní blázinec…

Pár dní na to mluvím s našimi, chci si už brzo koupit jízdenku na březen, naši mi chybí a letos v březnu máme navíc v rodině jednu významnější oslavu. Táta mě brzdí, že to asi nebude dobrý nápad, snad přece vím o tom viru. Ano, už o něm vím, ale nepovažuji to za něco, co bych měla řešit. Virus je v Číně, ne tady…

Ráno vyjdeme z baru a ještě se chvilku bavíme na rohu ulice. Jedna z kamarádek si stěžuje, že ji syn o víkendu rozčílil, takže asi za trest děti do Benátek na karneval nevezme. Vlastně kdoví, zda to teď není i trochu riskantní, bude tam hodně lidí, včetně cizinců, no a co kdyby tam byl i virus? Kolem nás zrovna v tu chvíli prochází mladá žena, původem očividně z některé z asijských zemí. Má roušku. Nejprve se trochu leknu, ale pak se snažím být racionální, kdo má roušku, tak se přece spíše bojí o sebe (jako kdysi jeden člen manželovy rodiny při onkologické léčbě, tenkrát jsem to pochopila, byť jsem se do té doby lidí s roušku skutečně poněkud obávala). Další z matek si ani ničeho nevšimla, ale ta, co chtěla jet původně do Benátek na karneval, jde trošku do paniky: „Holky, viděly jste ji?!“ Snažím se ji uklidnit, že my se přece nemáme čeho obávat, bojí se ta žena.

Stále se pořád strašně moc těším na shledání s rodiči a sourozenci. Přemlouvám tátu, aby se o mě tolik nebál, chci přijet, i když už se teď o viru mluví čím dál častěji. Tátovi se to nelíbí, celou noc v autobusu budu přece zavřená s lidmi, z nichž by někdo virus mohl mít, do té doby už to v Evropě bude taky. Nelíbí se mi o tom přemýšlet v tomhle světle, ale táta vypadá neoblomně. Navíc se mnou má jet i dítě, tak musím být možná přece jen opatrnější, než bych byla před lety bez něj. Začínám přemlouvat rodiče a sourozence, aby přijeli oni za mnou, pojedou autem, to je z tohoto hlediska bezpečné. Zajedeme si slavit k moři, bude to hezké…

Začalo pro mě poněkud hektické období, protože se vydávám do vedlejšího města na důležité přednášky na univerzitě k doplnění vzdělání. To znamená třikrát týdně dojíždění vlakem. Vlak bývá plný, a tak mě občas napadne, zda to přece jen nemá nějaká rizika. Už si nejde tak úplně nepřipouštět situaci, protože o Itálii přestalo platit, že má nula případů. Ale uklidňuji se, když si přečtu, jak hledají spolucestující nakažených Číňanů, kteří cestovali vlakem po Itálii: vyhledávají jen osoby, které vůči nim seděly nejblíž. Rozhodně ne celý vagon. Stejně se snažím být opatrná, používám dezinfekční gel na ruce po výstupu z vlaku a ve všech situacích, které mi připadají rizikové.

Také musím začít kvůli drobnějšímu zdravotnímu problému chodit do rehabilitační tělocvičny, rovněž třikrát týdně, pokaždé na dvě hodiny. Ranní kafe odpadá, ale tělocvična mi ho, byť jiným způsobem, vynahrazuje, cvičení mě baví a cítím výsledky. I tam se ale z rádia ozývají zprávy o viru. Chtějí poslat do karantény všechny, kdo se vrací z Číny, ať už byli v oblasti s největším výskytem, nebo v té nejklidnější. Jedna pravidelná klientka se o víkendu vrátila letadlem ze Španělska a žertuje s vedoucím tělocvičny o tom, jak je ve formě, i když prošla letišti, která už jsou označována jako rizikové zóny. Jestli nejásá trošku předčasně, když má ten virus snad dvoutýdenní inkubační dobu. Snad od ní nic nechytnu, pomyslím si. Ale vedoucí tělocvičny je lékař nebo minimálně fyzioterapeut, nejsem si teď úplně jistá, ale prostě nějakým oborem na lékařské fakultě si rozhodně prošel, tak když se nebojí on, je to nejspíš dobré znamení. Vzpomenu si na něj nad těmi katastrofickými fotkami z Číny, kterými nás tu média pilně krmí. Ale nakažení Číňané v Římě se podle informací dost možná vyléčí.

Věci nabraly pro mě zcela nečekaný spád. Odjeli jsme z města na pár dní na hory (do Jižního Tyrolska), dítě si touží užít sněhu, u nás ve městě sněží v průměru jednou za rok. Lyžujeme, sáňkujeme, relaxujeme v bazénu, jedeme fandit našim biatlonistům do Anterselvy. Je to skvělé, skáčeme a křičíme a prostě fandíme tak, že nám vedle nás stojící němečtí fanoušci vyjadřují obdiv. Super atmosféra, naši závodníci sice zůstávají pod pódiem, ale i tak jsme na ně hrdí (já i dítě fandíme Čechům, manžel máchá ve vzduchu italskou vlajkou). V přestávce si děláme piknik na sněhu, manžel toho využívá také k „mobilování“ a najednou mi říká: „Tady je asi nějaká fake news, že prý u nás zavírají školy kvůli tomu viru.“ Zatvářím se mrzutě, už tak jsem nerada, že mi sem z Čech už od včerejška chodí různé dramaticky vyznívající zprávy, na některé odkazy raději ani neklikám, chci si užít dovolenou, dejte mi s tím všichni pokoj. Ale zpráv z naší oblasti přichází stále víc a bohužel se navzájem potvrzují. Ano, škola bude celý týden zavřená. Manželovi i mně to připadá přehnané, ale vlastně jsem v podstatě i trošku ráda, alespoň dítěti nemusím ve škole omlouvat ty tři dny přilepené k víkendu, které tady v horách trávíme. Jdeme zase do bazénu, je to pohodička, i když si se mnou chvílemi pohrává představa, že by někdo z těch lidí mohl mít virus. Moje nejlepší kamarádka (samozřejmě kamarádka česká) je teď také tady na horách v nedaleké oblasti, měly jsme se vidět, ale nějak to nevyšlo, tak snad brzo zase v Čechách. Zatímco já v tom bazénu vtíravé negativní myšlenky zaháním někam do kouta, ona mi píše, že už raději po dni plném lyžování do bazénu nechodí. I její manžel sleduje zprávy, jsou poněkud znepokojeni. Snažím se ji uklidnit, vysvětluji, že případů je úplně málo a netýkají se této oblasti.

Manžel čte pořád zprávy, já odmítám, ale informuji se od něj. Poslední noc na horách z toho už špatně spím, budím se před ránem a přemýšlím, zda se nemám od manžela nechat odvézt na nádraží do Innsbrucku (na Brenneru jeden z osobních vlaků uvázl kvůli kontrolám na mnoho hodin, takže rovnou Innsbruck by byl lepší) a odjet vlakem s dítětem k našim. Zmocňuje se mě představa města plného přízraků, které nás po návratu domů pohltí a už nepustí. Škola je stejně zavřená, tak by to pro mě i dítě bylo dost možná v Čechách lepší. Rodiče bych ohrozit neměla, tady na horách ten virus neřádí a před odjezdem na hory jsem žádné rizikové kontakty neměla, byla jsem zavřená několik dní doma s dítětem, protože mělo nějaký střevní virus. Sílí ve mně pocit, že mám odsud odjet, bude nám dobře, užiji si rodiče (už je mi dávno jasné, že oni za námi teď nepojedou), i dítěti už od poslední návštěvy dost chybí. Nakonec nechám ale tuto myšlenku vyprchat, venku na čerstvém vzduchu mám zase najednou pocit, že to tak hrozné nebude.

Domů se vracíme pozdě večer, sjíždíme z dálnice a máme trochu husí kůži, nevíme, zda čekat prázdné město, město plné přízraků, možná bude těch málo lidí na ulici v maskách, kdoví. Projíždíme jednu z hlavních ulic a lidí je venku plno, masku nemá nikdo, jedna z nejznámějších zmrzlináren ve městě je i dnes večer v obležení, lidé spokojeně lízají zmrzlinu a baví se, přičemž očividně ne o viru. Jdu spát plná úlevy…

Druhý den mi máma píše, že se o nás všichni bojí, ale já momentálně řeším docela jiný problém: ucpal se záchod a nedaří se mi ho dát do pořádku. Jdu spát vystresovaná, ale virus za to doopravdy nemůže. Ráno pak s úlevou zjišťuji, že se problém přes noc sám vyřešil, a jdu se zabývat školními úkoly, které přišly přes WhatsApp. Dítěti se do nich vůbec nechce, ale naštěstí jich není moc. Přemýšlím, zda i v Čechách dávají dětem úkoly, když je týden chřipkových prázdnin. Nemohli by nám to raději opravdu nadělit jako prázdniny? Stejně už je ale týden u konce a po víkendu se asi zase půjde do školy.

Tak s tou školou jsem se teda mýlila. Na poslední chvíli uzavření škol o týden prodlužují. Dítě skáče radostí (doslovně). Vlastně mu to přeji, v našem regionu je případů velmi málo, takže to školní volno vnímáme jako čistě preventivní opatření, které v určitém ohledu přijde vhod. Italská škola je víc přísná a strohá než ta, co si pamatuji z Čech (například tu mají za celé dopoledne jen jednu přestávku), dítě bylo už v pololetí dost unavené, domácí učení mu teď přijde vhod. Naštěstí jsem na volné noze, a mohu si tudíž dovolit se o dítě starat celý den. V drtivé většině případů to tady zachraňují prarodiče.

Měli jsme hezký víkend, sobotu jsme strávili jako rodinka společně skoro celou venku. Procházeli jsme se v centru, kde to vypadalo, jako by život plynul bez velkých změn. Obědvali jsme v bistru, toulali se ulicemi zalitými jarním sluncem, dokonce jsem si i došla vyzkoušet několik brýlí, sháním totiž nové. Nakonec jsem rozhodování o nich odložila i proto, že se mi přece jen nechtělo nechat si v optice přeměřit zrak, co kdyby přece jen na přístroji bylo trochu viru?

Z Čech mě informují, že už je to tam taky. Lituji je i proto, že oproti Itálii mi to v Čechách na dálku vyznívá paradoxně daleko víc plné paniky. I když musím přiznat, že tady si začínám připadat trochu jako na houpačce. Zprávy jsou plné viru, televizní večerní debaty také. Najednou se přistihuji, že ráno ze všeho nejdřív jdu číst zprávy na internet. Pořád to ale na druhou stranu vypadá i optimisticky: ujišťují nás, že v naší oblasti mají všichni nakažení spojitost s mužem, který se vrátil z pracovního pobytu v Codognu, tedy městečku, které je teď považováno za jakési hnízdo italského šíření infekce. Ale tento muž vytušil včas nebezpečí a byl velmi disciplinovaný, takže nikde mezi lidmi nepobíhal a nakazil jen své nejbližší okolí. Tudíž by se to tu nemělo nijak překotně šířit. Také se neustále zdůrazňuje, že všechny oběti byli lidé s předchozími zdravotními problémy. A venku se přece všichni tváří tak normálně. Masku tu nenosí téměř nikdo. Naši tomu nechtějí uvěřit. Uklidňuji je, že kdyby bylo nejhůř, mám doma alespoň ty chirurgické. Nejdřív o nich tady jeden lékař tvrdil, že alespoň trochu účinné jsou. Pak se to zase jinde popíralo. Teď ale veřejní činitelé nabádají, ať roušku či masku nosí jen ti, co se cítí nemocní.

Na jeden z večerů během týdne jsme se rozhodli rezervovat stůl v sushi restauraci. Jedná se o italský podnik. Ale i do těch „neitalských“ se teď chodí hojně. Hlavně VIP a politici. Bojují tím proti předsudkům vůči lidem z Asie (někdo v této souvislosti dokonce mluvil i o rasismu). Leckdo se tady totiž nejprve bál hlavně jich. Pravda ovšem je, že plno z nich bylo naposledy ve své vlasti kdovíkdy. Vím, jak to chodí. Mám thajskou kamarádku. Na návštěvu své země a rodiny šetří vždycky dva tři roky.

Takže si jdeme na sushi, dítě to mělo slíbené, musíme oslavit hezké vysvědčení (tady ho vydávají až v únoru, a to jedině přímo rodičům). Balím si do kabelky pro jistotu dva dezinfekční gely na ruce a při večeři trvám na jejich používání, pokud jsme sáhli na něco, na co sahá hodně jiných lidí, třeba na menu. Ale zdá se, že jsem asi jediná. Restaurace je celkem plná a lidé se příjemně baví. S dítětem odhadujeme, zda se tu dodržují nová pravidla, tj. především minimálně metrová vzdálenost mezi hosty. Dítě o tom slyšelo a teď chce vědět, kolik to je ten metr. Tak nevím, místy si nejsem zcela jistá, zda to metr je, či není. Vesměs asi ano. Dítě by možná rádo vidělo, kdyby to někdo chodil kontrolovat s metrem v ruce. Tak to tedy skutečně nehrozí. Nemůžu si ovšem nevšimnout, že personál se o metr vzdálenosti od nás doopravdy snaží a hlídá si, aby se u žádného stolu nezdržel déle, než je nezbytně nutné. K protějšímu stolu si teď sedá rodinka s malým miminkem, odhaduji, že mu nemůže být více než několik málo týdnů. Miminko moc mámu nechce nechat najíst, ale jinak jsou v totálním klidu. Večeře byla skvělá, odcházíme velmi spokojeni.

I další den mám z vydařené večeře dobrou náladu a ve volné chvilce dám místo intenzivní četby zpráv přednost jinému hledání na internetu: sháním šaty na svatbu, na kterou jsme v květnu pozvaní. Volá mi máma, trochu utrápená z táty, co pořád řeší ty zprávy. Tak s ní teď pro změnu řeším šaty, aby mi na dálku poradila. Voláme si teď častěji a myslím, že se vůči mně trochu uklidnili.

Dochází nám potravinové zásoby, něco jsme měli doma navíc ještě před odjezdem na hory, něco jsme si přivezli z hor, něco koupil manžel cestou z práce v některém z malých obchodů. Teď je čas na větší nákup, manžel se ho nebojí a hrdinně vyráží se seznamem v kapse. Dohodli jsme se, že zajede do některého méně frekventovaného supermarketu. Výsledek je na jedničku, přiváží vše potřebné, dokonce koupil pro jistotu i další dezinfekční gel na ruce. V některých lékárnách tady už prý několik dní nejsou k sehnání. Vida, do supermarketu je potřeba zajít je hledat! Lékáren se teď tak jako tak trošku bojím, takže když mi dochází vitamin C, posílám manžela raději do bylinkárny (ty jsou u nás dobré a kontrolované, na VŠ je na to speciální obor a mohou prodávat i některé volně prodejné léky). Manžel stále chodí normálně do práce a cestou domů tyto věci zvládá. Já a dítě jsme zalezlí, počasí se pokazilo, často prší, tak nechceme nastydnout, ať nás pak někdo zbytečně nepodezřívá, že máme virus. Čísla bohužel neustále stoupají. Lekám se všech těch fotek zdravotníků v kombinézách. Vypadá to jako z nějakého amerického filmu. Když na to myslím, cítím se zase spíš dole než nahoře.

V domě bydlí jedna rodina s dcerou, co má před maturitou (o které se pořád vedou diskuse, zda a jak proběhne, vláda stále slibuje, že se uskuteční). Zdá se, že ji nechali samotnou doma celý tento týden. Každý večer tady pořádá s kamarády party na zahradě (ještě stále je chladné počasí, ale to jim očividně nepřekáží). Všude tu drnčí jejich hudba. Trochu mě v pozdějších hodinách ruší, ale zároveň si říkám, že je to vlastně fajn. Taková malá bomba energie v tomhle městě, o kterém vlastně nevím, jak na tom je (kdo vlastně ví, kolik nemocných tady mezi námi doopravdy pobíhá, třeba bez viditelných příznaků?) a bude.

Škola posílá více úkolů a dítěti se do nich strašně nechce. Jeden profesor tu teď tvrdil, že děti by neměly být zasypávány tolika klasickými školními úkoly. Že by prostě měly jít ven, pozorovat jaro, dělat něco užitečného a příjemného s rodiči okolo domácnosti. Asi bych to tak brala raději. Tak se alespoň snažím o balanc mezi oběma přístupy. Počasí už je zase pěkné a já beru dítě ven, toulat se po parku.

Tak školy ještě zůstanou zavřené. A máme po legraci, protože od pondělí se budou muset úkoly plnit každodenně a fotit. Aby se poslaly učitelkám. Přemýšlím, jak budou asi nadšené, až se budou probírat e-maily s tolika fotkami. Matky omdlévají, zvlášť ty, které mají dětí víc a budou fotit jako o závod. Abych řekla pravdu, tak začaly šílet ještě předtím, než se provalila tato nová školní strategie. Prostě z toho, že už mají děti moc dlouho doma. Kolovaly kolem toho vtípky typu: Až příště zavřete školu, zavřete ji i s dětmi uvnitř. Nebo taky: K obětem koronaviru je třeba připočíst matky, které dostaly infarkt z toho, že školy stále ještě nejsou otevřeny. Nikdo tady není moc zvyklý na společný čas s dětmi. Samozřejmě je to leckdy nekompatibilní s pracovními povinnostmi, ale tady se to moc nenosí ani o víkendu. Děti se někam pošlou, vymyslí se jim mimoškolní aktivity i na dny volna, babička hlídá, i když hlídala celý týden a teď by to nebylo nutné. Ano, i současnou situaci tu zachraňují hlavně babičky a dědové. A kdo je nemá, má problém. Vláda už řeší, zda vydá nějaké poukázky na hlídačky dětí. Ale já tu celodenní společné sezení doma stále vidím (vědoma si všech negativ) jako plus, společný čas extra.

Takže úkolů bude zase víc. I tak si ale plánuji zahradničení na balkoně, to bude taky didaktické, ale zároveň na (alespoň relativně) čerstvém vzduchu a s trochou víc zábavy. Objednávám si spolupráci manžela, musíme někam zajet pro hlínu a hlavně pro nové rostlinky. Někam, kde nebude moc lidí. A pochopitelně v co nejméně frekventovanou hodinu. Ale manžel se k tomu moc nemá, tak mi svitne v hlavě skvělý nápad: objednám vše přes internet! Nikdy mě to v tomto kontextu nenapadalo, ale proč ne. Skvělé, zjišťuji, že nabídka je opravdu široká a ceny výhodné. A to pohodlí. Konečně bude letos to zahradničení hezky v klidu, díky pro mě v tomto ohledu novému nakupování a díky tomu, že dny jsou krom úkolů volné. Své chození do tělocvičny jsem po horách vzdala. Nejdřív zavřeli, pak zjistili, že mohou mít otevřeno, ale já se na to necítila. Je to dobrá tělocvična, ale i proto je často přeplněná. Těsný kontakt mezi návštěvníky v kombinaci s hlubokým dýcháním, to raději asi ne, byť mě to mrzí hodně. Dítě zase mrzí, že teď nemá tenis. Ale jdu mu příkladem a snažím se mu ukázat, že o něco sice přicházíme, ale něco jiného získáváme. Například jsme upekli skvělé brownies. Jindy bych měla pocit, že na to není čas. Teď si říkám, že je to vlastně vhodná chvíle takovéto věci dohánět.

Takže v neděli ráno si sedám k internetu, ale ne ke zprávám, nýbrž k internetovému zahradnickému obchodu. Projíždím stránky a hledám rostliny vhodné do našich podmínek. Venku svítí sluníčko a den slibně začíná. Jenomže… Vstává i manžel a po chvíli se mě přichází zeptat, jestli už jsem četla zprávy. Odpovídám, že ne, a jsem připravená se znovu ponořit do výběru rostlin. Keř, nebo stromek? A jaké květiny? Jenomže… To, co mi manžel sděluje, můj výběr drasticky ukončí. Ode dneška jsme v červené zóně. Řekněme v červené zóně druhé generace. Už to není červené Codogno. Je to červený sever. Ne celý, ale velká část. A my v ní. Nechápu to. Zrovna teď, když zprávy hlásily, že u nás případy stoupají již menším tempem. Omlouvám se, prý se tomu nemá říkat červená zóna. To řekl italský pan premiér. „Není to červená zóna, je to zóna s omezeným pohybem.“ Nevidím v tom jasný rozdíl a nejsem sama, najdu si zprávy na internetu a tam se to na mapce červení. A taky tomu tak říkají. Je to ten zlý sen, co mě před dvěma týdny pronásledoval na horách. Jsme uvězněni v tomhle městě. Nikdo nesmí ven či dovnitř, pokud k tomu nemá pádné pracovní či zdravotní důvody. Nesmíme ani do té přírody za městem, jak jsem nám tak hezky plánovala. Nesmíme nikam jinam než po městě. Pokud ovšem nemáme teplotu. Kdo má z jakéhokoli důvodu teplotu alespoň 37,5 °C, tak nesmí opouštět ani vlastní byt. Pokouší se o mě směsice lehké paniky a klaustrofobie. Jak dlouho to bude trvat? Prý až do začátku dubna. Čtyři týdny, měsíc! Je mi z toho nanic. Můj ranní optimismus je ten tam. Snažím se alespoň o trochu realismu. Mimo jiné radím manželovi, ať v této nově vzniklé situaci zažádá o možnost pracovat z domova. K práci používá zásadně počítač a ten si může vzít domů. Pokud je očekáván další výrazný nárůst případů, tak ať je raději doma. Nemá cenu riskovat. Kvůli nám i kvůli babičce. Italské babičce, manželově mamince, je přes osmdesát, spadá do ohrožené skupiny. Ven nechodí, ale manžel by se mohl stát přenašečem.

Snažím se připravit alespoň dobrou snídani a mezitím si opakuji, že nesmím panikařit. Že na psychice záleží. A že se mám i teď snažit si od života brát to dobré, co se dá. Tak tedy nebudeme zahradničit, ale budeme malovat, luštit sudoku a zase péct. Pokud bude z čeho. Co nové zprávy udělají s obchody? Prý musí o víkendu zavřít. A po víkendu? Co když je hned v pondělí ráno lidé vybílí?

Naštěstí máme dneska v televizi dvojitou porci biatlonu, to mě trochu zvedne. Řveme u televize, já i dítě, a doufáme, že se ta pozitivní energie k našim sportovcům nějak dostane. Bývalá závodnice Koukalová teď někde tvrdila, že to funguje. Tak doufám. Je mi líto i jich. Prázdné tribuny vypadají strašně smutně. Ale je vidět, že čeští fanoušci se jen tak nevzdávají, je to vidět a slyšet i v televizi, jak se nacpali za zábrany. Nakonec to nedopadá na medaili, ale všichni, co dneska závodili, do toho dali, co mohli. To my tady budeme muset taky. Jiná situace, ale přesto je to boj.

Vyzývám dítě, ať se oblékne, že půjdeme ven. Do těch nejspíše skoro prázdných ulic. Jdeme do parku, jarní příroda přece povzbuzuje. A on je park plný! Dokonce snad víc než v loňské jarní sezóně. Nakonec se mnoho rodin rozhodlo strávit společně pár hezkých hodin. Děti frčí sem a tam na koloběžce či na kole, někdo pouští dron, prolézačky jsou v obležení, na trávě se hraje fotbal. Míjíme i starší dvojici, očividně již z jedné z kritických věkových kategorií, ale ti dva si spokojeně vyšlapují a povídají si spolu s úsměvem na rtech. Celkově vzato taková jarní idylka. Už je mi zase o dost líp. Jen to trochu kazí vrtulník, co neustále přelétává nad městem. Cestou z parku se jdu podívat na supermarket naproti, vypadá to, že tam jsou zaparkovaná auta, možná kvůli tomu parku, říkám si. Ale ne, do supermarketu se pouští, i když jen málo lidí najednou. Zavřeli hlavní vchod, vstup je teď úzký a pečlivě střežený, musí se do fronty a čekat, až zase někdo půjde ven. Později se dozvídám, že komerční centra musí být o víkendu zavřená, ale prodejny potravin ne. Každopádně visí za dveřmi velká cedule s pravidly hygieny. Pořád přemýšlím, jaké to bude jít nakupovat, ale odkládám to na příští týden. Přesouváme se do centra na kafe, v mém oblíbeném podniku mi ho prodají u okénka, dovnitř už se nesmí, za pár minut hodiny odbijí šest večer. To je teď povinná zavírací hodina s výjimkou velkých restaurací, které ovšem musí obezřetně dbát na předepsanou vzdálenost mezi klienty. Kafe je výtečné a atmosféra v centru taky. Hlavní ulice je plná lidí, možná o něco méně než obvykle, ale pořád dost. Cestou počítám, kolik vidím ochranných masek. V centru dva lidé. Jedna chirurgická rouška pod obrubníkem, v cyklistické stezce. Procházím kolem katedrály, dveře jsou zavřené. Ze zpráv vím, že za nimi v tuto hodinu biskup slouží mši. On, pár pomocníků a kamery, aby se mše alespoň takto dostala k věřícím. O kus dál se divím, že nacházím jeden z dalších místních významných kostelů otevřený. I tady by v tuto hodinu měla být mše. Pochopitelně není. Kostel je potemnělý, v lavicích sedí dva tři lidé, další dva právě zapalují v postranní části svíčku. Atmosféra je zvláštní, takové netiché ticho. Působí to jako posmutnělé ticho, ale je slyšet hudba na varhany. Mylně se domnívám, že se jedná o nahrávku, která má pozvednout ducha v této těžké situaci. Kupodivu tam nahoře někdo hraje doopravdy. Na chvíli si sedám a poslouchám. Je to hezké a smutné zároveň. Dítě je trochu netrpělivé, zase odcházíme. Do tmy září vitrína jedné bylinkárny. Polovina je věnována přípravkům na zlepšení imunity a proti nachlazení, druhá polovina je zaplněna přípravky na lepší spaní a uklidnění. Příznačné. Pak míjíme jeden z vyhlášených večerních barů (večerní, ne noční, takový, ve kterém bývá večer plno, včetně rodičů s dětmi). Už je zavřeno, očividně museli také zavřít v šest. Normálně by tu zněla hudba a hlasité povykování. Škoda. Kolem projede motorka, rozvoz pizzy, řidič má na obličeji ochrannou masku. Takže pro dnešek čtvrtá maska. O kus dál svítí světlo jedné z mnoha prodejen potravin, kterou provozují cizinci. Vlastně si nejsem jistá, zda se jedná o Pákistánce, nebo odkud jinud jsou. Ti, co mají otevřeno snad nonstop, což se tady jinak absolutně nevede (vyhledejte je v nákupní tísni). Prodavač má taky roušku, ale momentálně staženou pod bradou, protože v obchodě nikdo nenakupuje. Ačkoli se blíží doba večeře, ulice se ještě nevyprázdnily. Stále někoho míjíme. Už žádné další masky.

Procházka se nám líbila. Možná to s tím naším městem zatím není tak zlé. Ale jak už jsem se přiznala, cítím se jako na houpačce. Chvíli dole, chvíli nahoře…