Článek
Když ministr zdravotnictví Jan Blatný (za hnutí ANO) předstoupil ve středu před novináře, řekl během svého monologu mimo jiné větu, že „připravujeme nemocnice na zahájení fungování systému nedostatku vzácných zdrojů ve smyslu prioritizace pacientů, jako například u hromadných neštěstí“.
Že to v praxi znamená, že by lékaři mohli být kvůli rostoucímu počtu nakažených s koronavirem postaveni před otázku, jakému pacientovi mají dát přednost, připustil poté i Blatného náměstek Vladimír Černý.
Upozornil, že ministerstvo zveřejnilo na svém webu pokyny, jak se mají lékaři ve vypjatých chvílích zachovat. Tento dokument vznikl během druhé loňské podzimní vlny pandemie koronaviru v Česku.
Jednou z hlavních spoluautorek je přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jolana Kopsa Těšinová. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsala, jak materiál vznikal.
„Je to téma, kterému se dlouhou dobu v klidové situaci nikdo příliš nevěnoval. Najednou se ukazuje, že naše právní úprava ne úplně dobře tuhle krizovou situaci zohledňuje,“ řekla Jolana Kopsa Těšinová.
Ministr Blatný otevřel otázku, že se lékaři budou muset rozhodovat, jací pacienti dostanou při léčbě na jednotkách intenzivní péče přesnost. Dá se říct, jak by se tedy mělo za dané situace postupovat?
V době klidu pracuje zákon s pravidlem, že kdo dříve přijde, tak tomu je poskytovaná péče. Podle tohoto pravidla lze postupovat i v krizových scénářích, ale když máte dostatek zdrojů. Máte stále možnost pacienta přeložit do jiného zdravotnického zařízení.
Jenže teď jde o to, že ve stejném čase potřebuje více pacientů intenzivní péči, ale vy už nemáte ty zdroje. To znamená personál, lůžka, ventilátory, léky a nemáte už ani ty záložní zdroje. Nemůžete je přeložit jinam.
Co má tedy rozhodovat?
Tady nemůžu uplatnit to pravidlo, že kdo dříve přišel, tomu bude poskytnuta péče, protože by to bylo diskriminační. Těžil by z toho pacient, který bydlí třeba blíže nemocnici. Tak nastupuje otázka, jaká kritéria volit. Není možné nic jiného nežli kombinace medicínské naléhavosti a klinického prospěchu.
Dá se to více vysvětlit?
Nemůžu se řídit jen tou naléhavostí. Já do toho musím jako lékař promítnout i to, v jakém celkovém zdravotním stavu ten pacient je. Teď se bráním tomu, aby to bylo vytrženo z kontextu. Bráním se tomu říct věk. Věk není izolované kritérium. Nemůžu říct, že osmdesátiletí nedostanou péči. To nelze.
Ale samozřejmě věk, aktuální zdravotní stav, související onemocnění i prognóza je ten klinický prospěch. Tohle je pro toho lékaře ta odborná otázka, která je nezáviděníhodná, protože na podkladě toho se musí rozhodnout.
Pro lékaře to není jednoduché…
Opravdu to je věc, která je pro rozhodování lékařů nejtěžší. Musí se opřít o sebe. O své posouzení, zkušenosti, znalosti a musí se rozhodnout. Je ale na druhé straně důležité, aby lékaři vnímali, že jsou pravidla. Nejhorší je, když ta pravidla nejsou a ten lékař si vytváří svoje, aby to vnitřně unesl. Ta pravidla musí být pro všechny pacienty stejná.
Zkuste si představit situaci, kdy leží v nemocnici dva pacienti – jeden mladší a druhý senior. Oba potřebují plicní ventilátory. Je ale jen jeden. Jak by se měl doktor zachovat?
Pravidlo věku je přesně takové, které by si neměl nikdo stanovit jako vlastní. Říct, že tady je někdo mladý, perspektivní, má daleko větší šanci, a tady je už starší, vyčerpaný člověk. Tak mu to nedáme.
Věk ale taky sehrává roli v tom, že ten organismus může být vyčerpaný. Připojení na ten ventilátor vyčerpává samo o sobě i mladého člověka. Nemůže říct, že ten mladý nad tím starším – v uvozovkách – vždy zvítězí. I jako starší můžete být ve fit kondici.
Lze na jednotkách intenzivní péče upřednostnit pacienty s koronavirem před těmi, kdo ho naopak nemají?
Nemůže se dělat přednost jedné skupině diagnóz. Nemůžeme říct, že koronavirus má přednost. Stejně naléhavě může potřebovat péči někdo s kardiologickým onemocněním. To pravidlo platí stejně.
Akorát v tomhle případě bude to rozhodování ještě obtížnější z hlediska provozu té které nemocnice. Musí oddělit pacienty s covidem od těch, co ho nemají. A je možné, že počet lůžek bude v neprospěch těch, co covid nemají. Ale i na těch necovidových lůžkách musí být to rovnocenné pravidlo.
Hrozí za dané situace lékařům nějaký postih, když se rozhodnou chybně? Kdo nese zodpovědnost, když někdo podá žalobu nebo stížnost?
Toho se lékaři obávají. Teď je mimořádná situace. Za to rozhodnutí však nese zodpovědnost ten konkrétní lékař, který má toho kterého pacienta na starosti. Proto také v tom stanovisku apelujeme, aby nešlo o rozhodnutí jednotlivce, aby se dělalo v týmu. Takže trestněprávní odpovědnost by šla za konkrétními zdravotníky. Kdyby někdo žádal finanční odškodnění, je to odpovědnost té nemocnice.
Už jste trochu řekla, jak bylo složité vypracování stanoviska. Můžete být konkrétnější?
Když se na pokyny podíváte, jde o stanovisko zdravotně-medicínsko-etické. Tohle rozhodování je tak citlivé, že se neobejde bez výchozích etických principů.
Nevznikalo to tak, že by hned všichni věděli, jak postupovat. Je to tak citlivá otázka, která se v České republice nikdy neřešila. Více k tomu asi nemusím říkat. Asi si představíte, že to není vůbec jednoduché.
