Článek
Slovo „nadúmrtí“ jsme donedávna neznali a pro hodně lidí má špatný zvuk. Zároveň je však objektivním a nezpochybnitelným důkazem, že za sebou máme krizi nebývalé velikosti. Jestliže v prvním čtvrtletí letošního roku zemřelo o padesát procent lidí víc, je zjevné, že to, co se stalo, se neodehrálo ani „v hlavě“, ani „na papíře“. Bylo to skutečné a tragické.
Hodně věcí nevíme. Třeba kolik lidí zemřelo ne kvůli tomu, že dostali covid, ale naopak nepřímým následkem opatření proti covidu, například proto, že nešli s akutním onemocněním k lékaři. Zároveň nevíme, kolika lidem naopak tato opatření život zachránila, protože trávili víc času doma, kde je to bezpečnější než třeba v silničním provozu nebo i v práci.
Poslechněte si komentář Miloše Čermáka v audioverzi.
Nevíme ani to, jaký bude celkový účet za pandemii. To znamená, že zatím netušíme ani neumíme odhadnout, kolik lidí v nějaké souvislosti s virem či opatřením nejen zemře, ale třeba se jim výrazně zhorší kvalita života, případně se jim život zkrátí, a jak dlouho a skrytě budou ve společnosti efekty této události zůstávat. Možná krátce. Možná desítky let.
Chápu potřebu podívat se střízlivě zpátky a poučit se z chyb. Na úrovni státu to znamená posoudit, jak zvládly krizi jednotlivé instituce. Zda jsou mezi nimi správně rozděleny kompetence a jak jsou nastaveny procesy krizového řízení. Nejde o to se poučit, v uvozovkách, „pouze“ pro další pandemii, ale i pro případy jiných existenčních rizik. A jistě nás zajímá i to, jak pandemii zvládli konkrétní lidé na konkrétních místech, tedy zejména politici. Částečně tuhle inventuru budeme mít šanci završit ve volbách.
Na osobní úrovni je to podobně poučné a jakýsi soukromý audit si musí udělat každý sám. Hodně teď slyšíme otázku, „jak váš život změnila pandemie“, případně „co si z této krize odnášíte“. Svádí to k odpovědím, které si představujeme jako moudré a zevšeobecňující. Jenže těm nevěřím a osobně je nemám.
Odnáším si naopak jednoduchá, v podstatě praktická životní ponaučení. Co se mi osvědčilo? Zachovat klid, udržet si co nejvíc běžných životních návyků a rituálů, být pokud možno ve formě, nezačít víc jíst ani pít alkohol. Doplňovat si do stravy vitamín D, pokud byste chtěli, abych byl úplně konkrétní. Dobře spát a snažit se mít dobrou náladu.
Mám velmi primitivní, a asi hodně snadno napadnutelné kritérium, jak poznat, jak konkrétní člověk prošel lockdowny a dalšími patáliemi posledního roku. Když je ve stejné nebo dokonce lepší formě než předtím, když nepřibral, ale zhubnul, a když po pozdravu nespustí litanii stížností, říkám si: kamaráde, ty jsi prošel.
I když možná jednu zobecňující radu, či dokonce pokus o moudrost mám. Souvisí i s dnešním či budoucím pocovidovým bilancováním. Spousta lidí řekla v posledním roce a půl spoustu věcí. A teď se mnozí domáhají toho, že pravda se ukázala být na jejich straně. Chtějí slyšet ujištění, že měli pravdu a že ostatní se mýlili.
Jestli mě pandemie o něčem přesvědčila, tak o tom, že mít pravdu není to nejdůležitější. A když říkám nebo píšu „mít pravdu“, tak to myslím ve smyslu vlastnictví pravdy, zápisu do jakéhosi katastru majitelů nezpochybnitelných pravd, o kterých je třeba přesvědčit všechny ostatní. Považuju to za hloupost a ztrátu času.
Důležité je znát pravdu, a protože to v tomto kontextu zní příliš pateticky, tak myslím ve smyslu znát fakta či informace. Umět se podle nich zařídit, a ne se domáhat, že jsou správné a že by se stejně měli zařídit i ostatní. Ani to, co považujeme sami za největší a nezpochybnitelnou pravdu, by se nemělo stát nevyžádanou radou nebo dokonce naším pravidlem pro ostatní.
Vím, jak je rozčilující, když někdo nechápe nebo nechce chápat to, o čem jsme přesvědčeni. Ale neopravňuje nás to ostatní poučovat nebo se dožadovat souhlasu. K našim blízkým je to nezdvořilé a k cizím lidem zase plýtvání časem i energií. Ze dvou důvodů: za prvé, nikde není psáno, že to nejsme my, kdo se v daném konkrétním případě mýlí. A za druhé, život je krátký a většina pravd, za které bojujeme, hlavně na sociálních sítích, jsou ještě méně důležité než donkichotské větrné mlýny.
To je mé hlavní ponaučení z covidu. Víc hledat ponaučení pro sebe a méně poučovat ostatní.
