Jaké byly hříchy českých elit? K antisemitismu přičichl i Masaryk, říká historik

České dějiny nejsou zatíženy otrokářstvím či vykořisťováním kolonií jako historie Spojených států a některých západních zemí. Možná proto se v české společnosti ani neprojevuje tlak na přehodnocování tuzemských osobností, jimž se v minulosti postavily pomníky. Odstraňují nebo poškozují se sochy zahraničních figur, jakou byl sovětský maršál Koněv nebo britský premiér Winston Churchill.

To však neznamená, že by českým elitám nebylo co vytknout. Při hlubším vhledu třeba do období národního obrození se ukazuje, že i ty nejváženější osobnosti mohly „uklouznout“.

Jedním z problematických projevů, které se táhnou i českými dějinami, je antisemitismus. V 19. i 20. století našel porozumění i u některých tehdejších špiček politického a kulturního života.

O tom, kterým českým osobnostem je třeba věnovat pozornost a jakým způsobem vůči nim vyjádřit odstup třeba i prostřednictvím jejich soch, hovoří v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.

Jsou naše významné osobnosti, hlavně z období národního obrození, nějak zatíženy antisemitismem?

Najít antisemitismus u elit z novodobých českých dějin není těžké. Jednu věc chci ale zdůraznit. Když se bavíme o antisemitismu u nějaké historické osobnosti, musíme si uvědomit, že žádný člověk se jako antisemita nenarodí. Míváme snahu odsuzovat a říct: ten byl antisemita a je špatný. Ti lidé ale velmi často zastávali antisemitské názory jenom jistou dobu, kdy jim dávaly smysl, ideologicky nebo politicky.

Naši buditelé mají v Praze i jinde sochy a pomníky. Zaslouží si některý z nich, abychom mu sochu ne zrovna počmárali, ale třeba k ní připevnili cedulku s větou, že měl problematický vztah k Židům? Je vlastně správné nějakým způsobem do těchto symbolů zasahovat?

Krátká odpověď: Ano.

Dlouhá odpověď je, že pomníky jsou většinou takové monolitní a navazují na nacionalistický přístup z 19. století. Jsou spojené s heroizací a nějakým dominantním pohledem na dějiny, který má přesah do současnosti. Faktem je, že dnes ty klasické pomníky většinou nikomu nic neříkají. Kolem Palackého i dalších chodíme s poměrně malým zájmem. Přesto utvářejí náš pohled na svět už jen tím, že stojí ve veřejném prostoru. A už proto mají být vždycky předmětem sporným, nejsou samozřejmé. Cokoliv symbolického je umístěno ve společném prostoru, není v muzeu, to je důležitý rozdíl. Měli bychom tyto pomníky vnímat jako něco živého, jako živé dílo, třeba umělecké, ve kterém je možno pokračovat - tak jako dále utváříme veřejný prostor. Prostor města by neměl ustrnout i přes nezbytnou památkovou ochranu, a to platí i pro tyhle sochy.

Jakým způsobem je ale můžeme měnit? Co je přiměřené?

Já si dokážu představit řadu cest. Nejsem moc pro strhávání. Na druhou stranu, určitě by i ti, kteří odsuzují odstraňování soch, souhlasili, že v Praze nemá stát socha Lenina nebo Hitlera.

Každopádně si myslím, že by se změny měly dělat transparentně, na základě dialogu historiků, umělců a architektů. Dokážu si kontextualizaci a nové promýšlení představit různým způsobem - od cedulky, přes performanci, tedy dočasné překódování pomníku, nebo nějaké kreativní umělecké rozšíření.

Napadá vás nějaký příklad z poslední doby?

Pro srovnání může posloužit socha Karla Luegera, starosty Vídně z let 1897 až 1910. Byla to významná osobnost, ale také populista a silný antisemita. I když za jeho vlády nebyli Židé přímo vylučováni ze společnosti, jeho antisemitimus přispíval k radikalizaci a v mládí ho vstřebával i Adolf Hitler. Pro rakouskou společnost je to polarizující osobnost. Dříve se po Luegerovi jmenovala část vídeňského okružního bulváru Ring. To už neplatí, ale pořád je tam jeho socha. A kolem ní je již zhruba 20 let velká diskuse. Vznikla řada iniciativ a návrhů, co s tím pomníkem udělat. Zatím to skončilo vysvětlující tabulí, ale byla také řada jiných návrhů od architektů, co s tím udělat. Jeden z nich byl, že se pomník nakloní.

A naklonění mělo vyjádřit pochybnost o bývalém starostovi?

Jde o problematizování poselství. Nakloněný hrdina - co to vlastně je?

Nakonec tam Luegerův pomník zůstal, debata ale není u konce. Veřejná diskuse a mediální pozornost - i to samo o sobě má nějakou hodnotu. Pomníky nemusejí být heroické, nemusejí být monolit, do kterého už nemůžete nic vložit. Vzorem můžou být některé pomníky holokaustu. Jsou spíše symbolické a neheroické, často se snaží vyjádřit absenci: ať již jde o černý blok postavený proti historické budově nebo mizící sloup. Takové kreativnější věci jsou podle mě zajímavé, minimálně jako vzor pro otevření debaty.

Kdo by si vysloužil podobné „vylepšení“ sochy u nás?

Začal bych Janem Nerudou. Ne proto, že bych ho považoval za největšího antisemitu. Je to ale symbolická osobnost, člověk, který je zaslouženě součástí českého literárního kánonu. Zároveň je antisemitismus minimálně v jedné fázi jeho života úplně jasný a doložitelný. Zhruba před deseti lety jsme s literárním vědcem Jindřichem Tomanem uspořádali o Nerudovi a antisemitismu wokrshop, ze kterého vyšel sborník. Vyvolalo to velkou diskusi a kritiku z různých stran.

Co vám vyčítali?

Údajně jsme měli přistupovat k Nerudovi příliš ideologicky, jako bychom ho chtěli vyjmout z učebnic. Nevzali jsme prý v potaz kontext česko-německého konfliktu, který umožňuje Nerudův odpor k židům vysvětlit jen jako kritiku politických oponentů.

Neruda má samozřejmě v učebnicích zůstat, je to významný autor, ale mně by se líbilo, kdybychom byli schopni psát o jeho významném dílu a zároveň debatovat o jeho antisemitismu a bavit se o důvodech. Díky tomu bychom si z čistě vzdělávacího hlediska mohli představit antisemitismus jako něco, co nám v české společnosti může být vlastní. A to i u osobností, s nimiž se identifikujeme, nejen u marginálních extremistů.

Připomeňme, jak se Nerudův antisemitismus projevoval.

V roce 1869 publikoval původně na pokračování v Národních listech text s názvem Pro strach židovský, který je jedním z nejvýznamnějších českých antisemitských textů a zároveň projevem raného evropského antisemitismu.

Neruda v něm odepřel Židům kulturní kreativitu, schopnost nějaké literární, hudební a další tvorby podobné jiným národům. Opírá se o spis skladatele Richarda Wagnera Židovství v hudbě. Vykresluje Židy jako nepřátele českého národa, a to nejen v rámci česko-německého konfliktu, ale vůbec. Židé podle něj podrývali integritu českého národa.

Pro antisemitismus je typické, že Židé jsou považováni za jakýsi anti-národ, který jiné národy ničí a snaží se je ovládat. Jak je u Nerudy zvykem, je to velmi silný text. Je z něj patrné, že Neruda byl vzdělaný člověk s evropským rozhledem. A a že také znal antisemitské spisy z německého nebo francouzského prostředí té doby. Podobně jako i jiní, Neruda popisuje svůj obrat od romantického okouzlení židovstvím k jasnému odporu.

Víme, proč k takovému obratu došlo?

Určitě to souvisí se zklamáním českých nacionalistických liberálů v 60. letech 19. století. Jejich původní naděje byly spojeny s očekáváním, že je Židé podpoří v jejich národních ambicích a měli pocit, že se to nestalo. S rakousko-uherským vyrovnáním a dualismem u nich ale převládl pesimismus. A Nerudův antisemitismus je zčásti určitě projevem také jeho politického a společenského pesimismu. Protižidovských textů v jeho tvorbě najdeme celou řadu a je zřejmé, že se jeho pohled na Židy vyvíjel. Neruda se ale nikdy nestal organizovaným antisemitou.

Nerudův antisemitismus se do širšího povědomí už asi trochu dostal. Je podle vás nějaká další osobnost, o které by se také mělo v této souvislosti vědět více?

Zmínil bych Masaryka. O jeho antisemitské fázi se příliš neví a nemluví.

To můžu za sebe potvrdit. Sám jsem něco takového netušil.

Pro mě je Masaryk strašně významná osobnost, pracuju ostatně v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd. Rozhodně to není něco, co ho snižuje, nebo co by devalvovalo jeho angažmá v Hilsnerově aféře.

Předpokládám tedy, že když mluvíme o Masarykově příklonu k antisemitismu, jde o období před hilsneriádou…

Bylo to na přelomu 80. a 90. let předminulého století. Nějakých náznaků je víc, ale dva nejvýznamnější jsou publikovány v časopise tehdejší strany realistů Čas. Ten první v roce 1888 je dlouhá recenze knihy Sežidovštělá Francie od Édouarda Drumonta, bylo to jedno z kanonických děl evropského antisemitismu té doby. Masaryk jej nejen vyhodnotil pozitivně. Recenze dokonce směřuje v závěru k tomu, že antisemitismus by měl mít své místo v české politice.

Co mohlo Masaryka k takovým názorům vést?

On byl politicky v opozici vůči politickému a ekonomickému liberalismu. Tehdy měla Evropa za sebou krachy na burzách a mnozí se odklonili od divokého kapitalismu. Masaryk navíc argumentoval i z morálních a náboženských pozic. Proto pro něj byl antisemitismus důležitý. Alespoň tak to já interpretuji.

A co druhý článek, který jste zmínil?

O rok později vyšel dlouhý text na pokračování o židovské kriminalitě doložené statistikami. Je zarámovaný jako diskuse o vhodnosti, nebo nevhodnosti antisemitismu. Na základě stereotypní argumentace potvrzuje představu o nadměrné hospodářské kriminalitě Židů. Právě to má být příčinou antisemitismu, a pokud se Židé chtějí opravdu integrovat, tak musí proti tomu působit. Nevím na sto procent, jestli je autorem textu Masaryk. V Čase by ale nevyšel bez jeho vědomí. Jeho autorství považuji za možné už jenom s ohledem na jazyk a argumentaci.

Takže i tatíček má vroubek.

Nejde mi o hledání vroubků či prohřešků u významných osobností. Je ale vidět, že i u osobnosti a hnutí, které máme svázány s působením proti antisemitismu, může být nějaké období, kdy se s antisemitismem identifikují. U realistů přišla znovu taková fáze za první světové války - tehdy byl Masaryk v emigraci, kdy se Židé stávají ztělesněním zlého habsburského státu a kdy realisté vytlačovali své vlastní členy, české Židy, kteří byli nesmírně loajální. Pro tu skupinu to byla velká rána.

Kdo další by se měl v souvislosti s antisemitismem dostat více do povědomí?

Těch osobností by se dala vyjmenovat celá řada, ale já nejsem zdaleka na všechny odborník. Například dlouholetý pražský primátor Karel Baxa, který v procesu s Hilsnerem obhajoval rodinu zavražděné Anežky Hrůzové, je už dnes vnímaný jednoznačně. V tom se jeho kariéra a role antisemitismu v ní podobá již zmíněnému Karlu Luegerovi. Jeho antisemitismus bývá uváděn v kontrastu k postojům Masaryka.

Zajímavou osobností je možná historik Josef Pekař.

On projevoval nevraživost k Židům?

Pekařův antisemitismus je podle mě nepochybný, i přes diskusi a otazníky mezi současnými historiky. Přejímání antisemitismu se u něj vyvíjelo ještě před první světovou válkou, poměrně zřetelně, pod vlivem revoluce a antisemitismu v carském Rusku. Výrazněji se to projevilo po konci války jako reakce na komunistické revoluce v Rusku nebo Maďarsku. V září 1919 napsal Pekař docela dlouhý článek pro Národní listy, kde příběh revoluce čteme jako příběh židovského spiknutí proti civilizaci, nežidovským národům.

Jmenoval byste ještě někoho z dřívějšího období?

Diskuse byla o Karlu Havlíčkovi. Hlavně proto, že jde o známou osobnost. Havlíček v roce 1846 napsal velice drsné odmítnutí české poezie Siegfrieda Kapera, který byl považován za předchůdce česko-židovského hnutí. Strhal jeho poezii z literárního hlediska a zároveň odmítl, že by se Židé mohli integrovat do českého národa. Používá tam slova, která se dnes čtou jako rasový antisemitismus. Zajímavé ale je, že později napsal ještě jeden text, kde na jednu stranu přijal všechny protižidovské stereotypy, zároveň ale uplatňuje takový charakteristický liberální přístup, podle nějž za to může ghetto a dějiny pronásledování. Očekává, že jako rovnoprávní se Židé budou integrovat.

Kdybychom srovnali české elity v období národního obrození s ostatními evropskými zeměmi, byli jsme na tom nějak výrazně hůř, nebo naopak lépe?

Snad se dá říci, že pokud bychom se drželi v habsburské monarchii, tak nevyčníváme žádným směrem. Antisemitismus ale není statický, mění se, záleží na jeho roli v dané době. Navíc se role elit nedá snadno změřit. Více než snaha o kvantifikaci mi přijde zajímavé zamyšlení nad rolí elit v šíření a strukturování antisemitských a jiných nenávistných názorů. Na jednu stranu nebyly kulturní a politické elity výjimkou a svým způsobem jen artikulovaly a strukturovaly populární postoje. Na druhou stranu elity podporovaly šíření antisemitských myšlenek přes hranice států a národů jako transnacionální fenomén. A i když většinou odmítaly – alespoň verbálně – násilí, jejich antisemitský pohled na svět jej legitimizoval. Tak tomu bylo například v protiněmeckých a protižidovských výtržnostech v roce 1897.