Článek
Nadace Terezy Maxové dokáže každý rok získat kolem dvaceti milionů korun, které putují k potřebným dětem. Přinášíme vám písemnou verzi rozhovoru, v němž slavná topmodelka a filantropka popisuje i život své multikulturní rodiny v dnešní Evropě a své další plány.
Na vašem webu jsem si přečetl: „Tereza stále věří, že to nejlepší na ni teprve čeká.“ Co by to mělo být?
Myslím, že člověk musí pořád věřit, že to nejlepší na něj čeká. To je ten optimističtější přístup k životu. Například jsem netušila, že se budu vdávat po čtyřicítce, že se mi narodí třetí děcko ve čtyřiceti. Je důležité počítat s tím, že přijdou věci, které vás něco naučí, nová životní zkušenost. I s tou nadací: Člověk chce pomoci co nejvíce dětem. I po těch dvaceti letech. Počet dětských domovů se tady výrazně nesnížil, takže ten systém také tak dobře pořád ještě nefunguje…
Takže to, co vás čeká, spojujete s pomocí dětem? Nebo třeba s byznysem, modelingem?
Já mám hlavně plány, aby člověk byl zdravý, aby viděl ty moje tři děti vyrůst a aby se dožil toho, že bude babičkou. Co se týče práce, nadace, to je to, co mě možná dělá šťastnou, co mi dává nějakou životní náplň.
K nadaci a vašim plánům s ní se ještě dostaneme, nicméně teď by mě zajímalo i něco z vašeho soukromí: Loni jste se provdala za tureckého miliardáře Buraka Oymena, s nímž už máte dvě děti. A mě by zajímalo, jestli se pro vás tou svatbou, která byla podle tureckých zvyklostí, něco změnilo. Není to v Turecku třeba tak, že manželky takto bohatých podnikatelů se spíš starají o domácnost, o rodinu a nemají žádný vlastní byznys, vlastní zájem?
Myslím, že Burak ani moc neodpovídá tomu, co jste říkal – turecký milionář, který by dal ženu do zlaté klece. On nevyrůstal v Turecku, protože rodiče byli diplomati, tak vyrůstal vlastně po celém světě – podobně jako moje děti. Chodil do všech těch mezinárodních škol na různých místech. Je to moderní člověk. Samozřejmě Turecko má rád…
Takže nejste tou paničkou ve zlaté kleci?
Ne, ne, to si myslím, že ne. Je tam určité partnerství, člověk se snaží, aby sám dělal, co má rád. Každý máme svoje ideály, svoje plány. To, co nás spojuje, je láska, rodina a děti.
Na záznam celého rozhovoru s Terezou Maxovou se podívejte zde:
Rozhovor s Terezou Maxovou.Video: Jiří Kubík
Jste klasická multikulturní rodina: Vy Češka, manžel Turek, máte spolu dvě děti a ještě syna z vašeho prvního manželství, který má dánského otce. Žijete střídavě v Monaku, zčásti v Turecku, zčásti v Praze. Můžete leccos srovnávat a také musíte hodně cestovat. Doléhá na vás to, co se dneska v Evropě děje? Zvýšená bezpečnostní opatření, útoky islamistů… Připouštíte si větší riziko než před lety?
Samozřejmě sleduju to, co se děje. Speciálně když byl minulý rok v Turecku pokus o státní převrat, potom tam následovaly dva teroristické útoky… Na druhou stranu Monako je taková malá vesnice, velmi bezpečná. Kam kouknete, tak stojí policajt, všude jsou kamery. Tam se člověk cítí bezpečně. A cestování? Prostě člověk musí svůj život žít a ne se pořád bát. A my cestujeme s dětmi po celém světě.
A Monako je vaše hlavní útočiště, základní tábor?
Děti tam chodí do školy.
Proč vlastně Monako? Řekl bych, že většina lidí ho má spojené spíš s představou daňového ráje.
Já daním tady v České republice. Monako je pro mě spíš tím místem, kde je bezpečí. Navíc jsme multikulturní rodina, děti mluví několika cizími jazyky a já jsem dlouhou dobu žila v Paříži, takže francouzština je mi po češtině nejblíž, proto je nám jih Francie blízký. A přímo v Monaku je mezinárodní škola. Uvidíme, jak dlouho tam budeme žít. Není to místo, kde by člověk chtěl zůstat celý život. Pro mé děti je to úplně něco jiného, ale já cítím své kořeny tady v Čechách. A pro manžela je to Turecko, ač tam nežil, tak samozřejmě turecký jazyk, turecké jídlo, to v něm vzbuzuje určité emoce. Ale u dětí je to jiné: Ony se narodily v Čechách, ale vyrůstaly jinde. Například Tobiáš nejdřív v Dánsku, potom částečně v Praze, potom v Monaku. Doma mezi sebou mluví anglicky.
Tady to začalo. Tereza Maxová se pro vznik nadace na pomoc dětem rozhodla v roce 1997 při návštěvě pražského kojeneckého ústavu.
Uvědomují si, že mají slavnou maminku?
Myslím, že si to neuvědomovaly. Možná Tobiáš, který je dneska starší, ale tomu je to asi tak úplně jedno. Teď jsme ale byli po dlouhé době tady v jižních Čechách navštívit moje velké příbuzenstvo, v Suchdole nad Lužnicí, v Českých Velenicích… A je pravda, že když tam na mě z hospody řvali: Terezo, pojď se vyfotit, tak můj nejmladší syn, pětiletý, říkal: Jak to že znají tvoje jméno? A Mína říká: No, maminka je slavná. Ale slavná tím, že pomáhá. Moje malá Mína ví, že maminka je filantropka, ne modelka, protože jsem ji měla až tehdy, když už jsem byla starší, kdy už jsem byla spíš filantropka.
Mimochodem, ukazovala jste svým dětem klip skupiny Lucie Pohyby?
Neukazovala. Myslím, že ony na YouTube sledují jiné věci a myslím, že tohle by jim bylo hodně vzdálené. Ale teď jsem si uvědomila, že když dneska člověk prezentuje své fotografie na sociálních sítích, tak naše generace modelek vlastně nic moc nemá... Fotila jsem spoustu let, ale nic…
Žádný archiv?
Téměř ne. Protože ty fotografie patřily časopisům nebo fotografovi, a když jsem si ten časopis nekoupila nebo si ho nepřivezla ze zahraničí – kdy já tehdy šetřila každou korunu a časopis stál docela hodně peněz – tak ty fotografie nejsou.
Klip k písničce Pohyby jsem zmiňoval záměrně, protože jste ho natočila přesně před dvaceti lety, v roce 1997, ve stejné době, kdy jste založila Nadaci Terezy Maxové dětem. Když přejdu k tomuto tématu: Tušíte, kolika dětem jste za těch dvacet let vylepšili život?
Těch dětí je spousta. Hrozně mě potěší, když mám možnost se s nimi setkat. Ale vždycky jsem si říkala, že když pomůžu aspoň jednomu, tak to celé snažení má smysl. Když jsem natáčela ten klip Lucie, tak už v té době jsem pomáhala pražskému kojeňáčku a byla jsem plná zážitků a dojmů, že jsem hned kluky poprosila také o pomoc. To já dovedu…
...zapojit.
Ano, zapojit kdekoho. Dneska ty některé děti, které já znala jako mimina, jsou už dospělí lidé. A když jste zmiňoval svatbu: Moje nadace mi přichystala takové překvapení, kdy na svatbu přijela vystoupit jedna holčina, Bohunka, která byla výborná, bavilo ji zpívání, takže jsme jí zajistili hudební vzdělání, dneska už stojí na vlastních nohách, čeká třetí miminko… A ona mi přijela na svatbu vystoupit. A byl tam i takový krátký klip dětí, které mně po těch dvaceti letech pozdravily nebo mi poděkovaly. To bylo velmi dojemné a potěšilo mě to, samozřejmě.
Zpěvák Bryan Adams v roce 2014 přispěl svými fotografiemi do dražby, kterou pořádala Nadace Terezy Maxové.
Změnily se za těch dvacet let potřeby dětí v ústavech? Je stát v tomto směru čím dál lepší zaopatřovatel, nebo jsou tam pořád velká bílá místa?
Po té materiální stránce se to vůbec nedá srovnávat. To je určitě někde jinde. Už jen ten pražský kojeňáček. To je dneska dětské centrum, už to není ústav. Pokoje tam fungují jako rodinné buňky, na zahradě mají krásné hřiště. Tenkrát jsme sháněli peníze na novou mléčnou kuchyni, dneska to všechno funguje.
Díky vaší pomoci?
Částečně i pomocí neziskových organizací, ale částečně i tím, že stát dává do ústavní péče víc peněz. Myslím si to. Dítě v ústavní péči dneska stojí kolem padesáti tisíc korun. Ústav se o ty děti postará. My jsme zase zastánci toho, že dítě patří do rodiny - a o to se dneska snažíme. Podporujeme pěstounskou péči nebo náhradní rodinnou péči, adopci, hostitelskou péči.
Každopádně vy se těm dětem snažíte život zlepšit a lépe je připravit na odchod do normálního života.
Přesně tak. A buďto těm dětem pomoci už tím, že se dostanou do náhradní rodinné péče, nebo pomoci prevencí, aby se do těch ústavů nedostávaly. Pomoci těhotným maminkám. Maminkám v azylových domech, kde jim hrozí odebrání dítěte, pomoci sociálně slabým rodinám s bydlením… Potom, když se to děcko dostane do ústavu, tak se snažíme, aby byl jeho život co nejvíc podobný tomu normálnímu, snažíme se investovat do těch dětí, do jejich vzdělání, pomoci psychoterapií dětem, které mají za sebou obrovská traumata.
Mění se přístup Čechů k dárcovství?
Myslím, že Češi byli vždycky solidární a vždycky dokázali pomoct, když věděli, kam ta jejich pomoc jde.
Takže nadace nemá problém získávat peníze? Loni to bylo 21 milionů korun, jestli se nepletu…
Za těch dvacet let každý rok získáváme šestnáct až dvacet milionů, které potom přerozdělujeme. Jsme opravdu malý tým, přerozdělíme 91 procent finančních prostředků, takže jsme získali určitou důvěryhodnost, že se peníze snažíme rozdělit tam, kde je třeba.
Mezi dárce vaší nadace patří i monacký kníže Albert, do jedné dražby vám poskytl své fotografie zpěvák Bryan Adams… Jak vlastně získáváte takovéto VIP dárce?
Tím, že je člověk ukecá. Že je člověk požádá. Že mě znají. Většinou se známe dobře, vědí, co dělám, že to dělám dlouhodobě, že tomu věnuju spoustu svého času, spoustu svých vlastních peněz. Měli možnost navštívit Prahu nebo Čechy, vzala jsem je mezi děti, kterým pomáháme, ukázala jim na spoustě dobrých příkladů, kde se pomohlo… A oni pak také řekli, že chtějí pomáhat, když jim dokážeme říct proč, jak a ukážeme jim cestu jak. Lidé chtějí pomáhat, když jim dokážete říct proč, ukážete jim cestu jak.
Co konkrétního teď vaše nadace chystá?
Připravujeme se na našeho medvěda, na Teribear hýbe Prahou, který bude od 7. do 16. září, tentokráte na Vítkově, protože jsme to měli většinou na Letné. Spoustu peněz přes rok získáme přes různé korporace, ale toto je možnost, kdy může přijít celá široká veřejnost a pomoct dobré věci. Máme možnost tam ukázat deset příběhů, vlastně deset oblastí, kde nadace pomáhá - ať už jsou to pěstounské rodiny nebo děti, které jsou týrané, na projekt Cesta z pekla, nebo ať už je tam pomoc vzdělávání. Lidé tam můžou přijít, oběhnou si kolečko, za každý kilometr náš sponzor nebo partner dává padesát korun.
Tak ať přijde hodně lidí. Děkuju vám za rozhovor.
